Na kolech po Turecku a Sýrii

Bohužel nebyla trajektová doprava těmito směry v provozu a   zamířili jsme do Famagusty a odpluli ještě týž den do Mersinu. Cesta trvala 13 hodin. V Mersinu naše cesta pokračovala na kolech směr Adana, Ceyhan, Narlik, Tesisleri, Ovasi, Cayli, Dörtyol, Yakacik, Iskenderun,Belen, Kirikhan, Reynhali až k syrskému hraničnímu přechodu Cilvegözü.

Byla to cesta, která začala po rušných silnicích lemovaných tureckými podniky, od pivovaru Efes po firmy zabývající se výrobou koberců,  podniky zpracovávající kukuřici, automobilky aj. Měli jsme možnost si prohlédnout odchovnu koní na vývoz do Dubaje.

Cestování na kolech pokračovalo krajinou plnou zeleně, všude rostly různé druhy citrusů a  pistáciovníky . Vzduch krásně voněl pomerančovými květy. V jednom sadu s pomeranči jsme se setkali i s  pavouky sklípkany norníky. Tam jsme si večer nevědomky postavili stan a ráno se s jedním z nich pozdravili.

Pokračovali jsme směr Iskenderun. V tom místě jsme se dostali až k moři. Bylo chladnější, ale nádherně modré. Cestou dál za městečkem Belen jsme nocovali ve výše položeném místě, kde začínaly hory. Našli jsme místo u benzinky, kde jsme večer měli defekt kola. Přestože jsme měli horská kola, všude bylo na cestách spousty skla, takže píchnout duši nebyl problém. Tu noc jsme měli kontrolu jandarmy. Trochu nás to překvapilo, nechtěli komunikovat, jen se zbraněmi něco hledali. Na druhý den nás to vedlo na Kirikhan, tam jsme si dali skvělý kebab. V celém Turecku ho dělají moc dobře, pěkně to voní a host k tomu dostává obrovské množství zeleniny. Vše je sice pálivé díky koření červené paprice, která je tu v několika odstínech od skoro černé po červenou a je usušená na malinkaté lupínky. Hodně pálí, ale dá se na to zvyknout. Taky jsme se sháněli po koupi pohlednic, ale protože jsme nebyli v turistických oblastech, nevěděli ani, co to pohlednice je.

Reynhali bylo taky moc pěkné město, setkali jsme se tu s příjemnými lidmi. Turci se zvlášť k cyklistům nabaleným jako vozidla TIR chovají moc přátelsky a pohostinně. Zdraví, chtějí si povídat a radit. Máme na ně moc pěkné vzpomínky.

A konečně jsme dorazili k hranicím se Sýrií. Podařilo se nám to na večer, a tak jsme po kontrole pasů hledali v 8 hodin večer nocleh. Stan jsme rozdělali mezi skalisky, nikde nebylo kousek rovné plochy bez kamenů. Nicméně jsme usnuli a probudili se ráno mezi ovcemi a jejich pastevci. Ti vydávali ostré skřeky jako krkavci, takový hrdelní zvuk. V celé zemi se chová neskutečné množství ovcí. V některých místech i kašmírské kozy. Putovali jsme dál k Allepu. Bylo velké horko a slunce silně pálilo. Pokud zde jedete po silnici, je to cesta pohodlná, protože cesty jsou široké, neponičené, ale jste stále na otevřeném slunci. Trochu jsme měli se sluníčkem problém, tak jsme se pak chránili oděvem a moc se nevystavovali. Před městem Allepo jsme se zastavili v místním velkém parku, kde zrovna Syřané slavili 1.května. Scházeli se tam celé rodiny, přátele a grilovali, opékali, hráli hry nebo jen odpočívali.Ženy byly v dlouhých černých hábitech, to nosila v Sýrii většina žen. Muži zase v některých městech nosili jen dlouhé šedé košile až po zem. Takže v tomto parku jsme poznali, jak se Syřané baví a jakou poslouchají hudbu. A hlavně jsme si odpočinuli od sluníčka, protože  pod borovicemi, které zde rostly, bylo dost chládku.

Dál jsme pokračovali na Al bab a Manbij. Města to byla vyprahlá, ale na lidech to nebylo znát. Vody měli dostatek. Blízko se line Eufrat, a tak se všude zavlažují pole, rostou krásné růže, neustále se čistí domy od prachu, a perou koberce. V Manbiji nám nabízeli nocleh, ale chtěli jsme vyhledat Radkova přítele, který trochu uměl bulharsky. Přijal nás ve svém domě a večer jsme si u čaje popovídali. Ostatní Syřané mluví převážně jen arabsky, občas se někdo objevil, kdo uměl trochu anglicky. Ale rukama a nohama se člověk taky domluví a neztratí se. Někdy potěší i jen slovíčko šukran – děkuji.  Dost často se nám stávalo, že jsme něco dostali k nákupu potravin jen tak. Vezli jsme s sebou malé pozornosti, a mohli jsme také obdarovávat.

V Manbiji je velký hřbitov, působí to na člověka zvláštním dojmem. Tady nás kontroloval člověk asi z místní celní policie nebo městské, chtěl vidět pasy… Trochu jsme měli obavy, a dali jsme mu je po jednom. Poděkoval nám ale a dal na cestu arabské chleby – chobís. Trochu nás to překvapilo.

Z Manbije jsme chtěli jet dál k turecké hranici Ayn-Al-Arab. Když jsme tam ale dojeli, zjistili jsme, že je zavřená. Opět se sešlo spousta ochotných lidí, kteří chtěli radit. Jeli jsme tedy podél turecké hranice do Akcakale. V jednom místě začalo lehce pršet a schovali jsme se do autobusové zastávky. Protože jsme byli všude atrakcí, přijel pro nás jeden Syřan na motorce zahalený do šátku „Palestina“. Nemohli jsme odmítnou pozvání, a seznámili jsme se s jeho rodinou. Bydleli v domech uplácaných z hlíny, každým rokem se na ně přilepuje nová vrstva bahna a tak se udržují. V rodině byli ženy, děti a přišla i babička, která měla obličej zdobený tetováním. Všichni se moc rádi nechali fotografovat. A fotili si i oni nás. Natáčeli nás, jak jíme, balíme si  kola… byli moc přátelští.

Vzhledem k tomu, že se pořád mračilo, jeli jsme dál, abychom se dostali přes hranici. Na hranici byl trochu problém v tom, že nám při vstupu nedali vyplnit nějaký formulář. Ale při výstupu ho po nás chtěli. Lámanou angličtinou jsme se dozvěděli, že ho můžeme vyplnit dodatečně za 10 dolarů. Nic jiného nám nezbývalo, v Sýrii jsme se zabydlet v tuto chvíli nechtěli. A od hranic nás provázely písečné mraky. Na večer se strhl déšť plný písku ze syrské pouště. Obloha byla úplně žlutá, byl to zvláštní pocit, dost těžký. Jaká to radost, když na druhý den byla žlutá jen auta, domy, cesty, naše kola a pláštěny , ale obloha se modrala.

Kolečka nás hnala do městečka Sanliurfa, pro Turky jen Urfa. Tam jsme si kvůli náboženskému vyznání oblékli dlouhé kalhoty, já dlouhý rukáv a vjeli jsme do města hledat Abrahámovu jeskyni. Radek uviděl odbočku směr jeskyně. Před jedním obchůdkem nás odchytil turecký zlatník mluvící česky.

Viděl naše vlajky na kolech a zareagoval na ně. Prozradil nám, že jeho žena je Češka  a že by nás určitě ráda viděla. Při setkání byla opravdu vidět radost v jejích očích. Naše nová přítelkyně Katka a její manžel Fevzi nás pozvali na návštěvu a prohlídku města a okolí. Bylo to úžasné, protože s koly bychom si nemohli dovolit prodírat se uličkami starého města, navštívit mešitu, jeskyni, a užít si města bez starostí o kola. Všude jsou totiž děti, které se kolem rády srocují a pořád něco chtějí, nejčastěji peníze. Díky Katce jsme se podívaly do městečka Harran. V tomto místě je starobylá univerzita, hrad a lidské osídlení staré 6000 let. Úžasné hliněné kopule vypadající jako úly. Je zde možno se ubytovat, uvnitř je to moc pěkné, celé místo slouží něco jako náš skanzen.

Pobyt u Katky nás přenesl i do její rodiny hovořící arabsky. Mohli jsme vyzkoušet jejich stolování ( tedy na zemi bez stolu), seznámili jsme se s celou jejich rodinou. Katka nás dovedla i do místních pekáren a zasvětila do spousty zajímavostí, které běžný turista nepozná. Loučení s Katkou a jejími dcerkami bylo dojemné, přece jen krev jedné národnosti je sobě nejbližší.

Další naše putování vedlo do města Hilva a Siverek. Siverek bylo místo, odkud jsme se vydali na posvátnou horu Nemrud Dagi. Je to hora v pohoří Taurus, nachází se ve stejnojmenném národním parku a pohled z ní je úžasný. My jsme pod horou vyměnili kola za půjčenou motorku, a trochu si vychutnali celou cestu bez zátěže. Bylo to ohromné. Navíc nádherné počasí. Na hoře je kamenná chata s čajovnou a  prodejem suvenýrů a hlavně sochy řeckých bohů. Hora je vysoká 2150 m.n.m a vrchol se skládá z navršené hromady kamenů, pod kterými je zatím neodkrytá hrobka krále Antiochóse. Vrchol je rozdělený na východní a západní stranu, na každé je spousta soch bohů majících oddělené hlavy a sochy orlů a lvů. Kdo pojede kolem, určitě by měl toto místo vidět. Trochu nás na chvíli zastihl déšť s kroupami, ale aspoň jsme využili počasí na skleničku čaje v místní horské chatě.

Nabití zážitky z hor a jízdy na motocyklu jsme využili dole převozu místním dolmušem ( malé autobusy, něco jako naše tranzity ). Dopravili jsme se do Diarbakiru a odtud větší autobusovou dopravou do města Tatwan u jezera Van. Jezero jsme přepluli trajektem ( pět hodin cesty za pouhých asi 100Kč) a přistáli ve Vanu. Kolem jezera bylo dost chladno. V Tatwanu bylo jen 12 stupňů. Z Vanu jsme jeli kolem jezera směr na sever do městečka Muradiye a vystoupali vzhůru do hor do sedla Tendürek gecidy ( 2644 m.n.m) Bylo to poutavé místo. Krásné výhledy, byli jsme jen 1 km od Iránské hranice a počasí nám také přálo. Tady v těchto místech jsme procházeli i vojenskými kontrolami. Jak viděli cyklisty, nebyl žádný problém, s úsměvem nás pustili dále. Čekal nás velký sjezd do města Dogubayzit. Celou cestu jsme se kochali pohledem na Ararat (5165 m.n.m) , kde podle pověsti přistála Archa Noemova. Celou dobu lemoval vrchol hory  bílý obláček, malý klobouk. Ve městě jsme si odpočinuli a přespali na benzince s výhledem na Ararat.  Radkovi se ráno podařilo  vyfotit horu bez bílé čepice. Ó jaký to úspěch. Vstával co pět minut a zkoušel fotit. Ale měl výsledek, který stál za to.

Z Dogubaizutu jsme jeli do Idgiru  a z tama do Digoru. Protože poslední úsek byl strašně vyprahlý a nezajímavý, nechali jsme se převézt až do Ardaganu a dál do Hopy u Černého moře. V Ardaganu jsme si užili večerního toulání po městě. Je tu spousta obchůdků, občerstvení, všude se tu chová spousta zvěře. Je zde velká vodní plocha, která zajišťuje dostatek zeleně  a místní tu vyhánějí   na pastvu  koně, krávy, husy, spousta zvířectva.  Z Ardaganu jsme jeli dál autobusem do Hopy. Tuhle trasu by stálo za to jet na kole, přes všechno stoupání. Zasněžené hory se měnily v zalesněná území plné řek, splavů, objevila se i přehrada. Oblast se dál měnila v čajovou  a pak už byly všude jen čajovníky. Hopa je rušnější přímořské městečko, v sezóně tu bude určitě turistů. Všude je spousta rybářů, u silnic mají rozložené stánky s kulatými podnosy plných ryb.

My jsme ale ještě udělali na kole malý výlet do Gruzie do města Batumi. Tady už na nás dýchla teplejší krajina. Naprosto nečitelné gruzínské písmo nahradila ale znalost ruštiny. Konečně jsme se mohli celkem dobře domluvit. Batumi je moc pěkné lázeňské město. Má univerzitu, pěkný přímořský park, vysokou budovu místní banky a v zahradách uvidíte i banánovníky. Taky když se zadíváte na stromy a zeptáte se místních,o jaké stromy jde, můžete zkusit i vůni eukalyptu. A nebo ruskou domácí vodku.

Na cestě z Hopy do Trabzonu jsme se setkali se spoustou čaje.Továrny zpracující čaj, těch je tady spousta, mají neustálý přísun materiálu. Tyto plantáže se mění směrem k Trabzonu v plantáže lískových ořechů.  Turci pěstují v zahradách kiwi, citróny, mandarinky, pomeranče. Opět přímořská teplá a vlhká oblast. A pro nás to bylo příjemné jet kolem moře, které dodávalo vlhký vzduch.

Z Trabzonu jsme pak jeli domů autobusem směr Istanbul, z Istanbulu do Sofie a ze Sofie do Brna. Cesta skončila 23. května a byla vážně plná všeho nového, co dělá člověka bohatším. Mohu jen doporučit zrušit hotelové cestování, pokud chcete poznat lidi a kraj. Celkem jsme najeli po Kypru, Turecku, Sýrii a Gruzii 1700 km na kole, 60km na motocyklu bez „vodičáku“, 700km trajektem a 400 km autobusy,  vypili litry čaje a v Sýrii skvělou kávu s kardamonem, dovezli jsme si domů spoustu šátků a 3000 fotografií.

Martina Stecherová a Radoslav Zlý

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.