Na kole přes Ameriku: Zážitky z Grand Canyon

Z Flagstaffu na Grand Canyon

Opouštíme horský Flagstaff a stále stoupáme nahoru. Projíždíme kolem lyžařského střediska San Francisco Peaks a dosahujeme nadmořské výšky 2451m, našeho prozatímního výškového rekordu. Okolní borovicové lesy, všude spousta zeleně, příjemný svěží vzduch…to vše je slast jak pro tělo, tak pro duši. Náramně si to užíváme a kolem poledne trávíme skoro čtyři hodiny poleháváním v lese na karimatkách. Krajina je fakt fantastická. Navečer pomalu klesáme, stromy mizí a zůstávají už jen keře. Druhý den se napojujeme na hlavní cestu a do velkého kaňonu už je to jen kousek.

První den váháme, zda se „plácnout“ přes kapsu a proletět se vrtulníkem. Nakonec touha letět vítězí, vytahujeme z peněženky kreditku a 10 000 kč mizí z účtu raz dva! Počasí je pro let ale více než ideální, a tak neváháme. Volíme delší 50 minut dlouhý let. Zážitek letět vrtulníkem nad kaňonem je jedinečný, hlavně když letíte poprvé v životě a jedná se ještě o GRAND kaňon! Užíváme si to, fotíme, natáčíme. Slunce a mráčky nám vytvářejí krásné pohledy a 50 minut v helikoptéře ulítlo jako voda! Přistáváme a jen litujeme, že to nebylo ještě delší. Nelitujeme, že nás to stálo dvoutýdenní expediční rozpočet. Fakt to stálo za to!

KNIHA SVĚTEM NA KOLE Autor článku Martin Stiller vydal o svých cykloexpedicích novou knihu Světem na kole. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji objednat prostřednictvím objednávkového formuláře na www.cyklocestovani.cz. Nebo si o ní můžete přečíst v článku 16320 km dlouhé putování s Martinem Stillerem.

Týž den absolvujeme ještě návštěvu kina I-max, kde se promítá nejsledovanější prostorový dokument všech dob. Samozřejmě o ničem jiném než o Grand Canyonu. Odpoledne se přesouváme už do Grand Canyon Village, stavíme stan v kempu a vyrážíme na první výlet k jižní hraně. První pohled do kaňonu je jedinečný. Hodně jsme o kaňonu slyšeli, viděli spousty fotek, ale na vlastní oči to je prostě jiné. Neskutečné, že příroda něco takového stvořila. A my k tomu máme navíc ještě krásný západ slunce se spoustou obláčků a stínů.

Další den vyrážíme na 17 km túru po jižní hraně z vyhlídky Hermits Rest směrem do kempu. Jedna vyhlídka je lepší než druhá a čas letí jako voda. Taktak se setměním docházíme do kempu. Třetí den máme v plánu sestup na dno kaňonu.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Den „D“: sestup do kaňonu

Den „D“ nastal. Jdeme dolů (a snad i nahoru). Všude je sice psáno, že se túra nahoru a dolů v jeden den nedoporučuje, že je to nebezpečné atd. My ale nemáme jinou šanci. Místa v kempu na dně kaňonu jsou beznadějně zamluvená. Navíc, už přece máme něco našlapáno jak pěšky, tak na kole, tak snad zmáknem i toto. Nejsme přece žádná „béčka“, ale i tak to bude fuška. Čeká nás 1500 výškových metrů nejprve dolů a až pak teprve nahoru a to celkem na 27km. Pro sestup volíme prudší a kratší South Kaibab Trail.

Vyrážíme v 5:45, dost pozdě, neb Martin zapomněl klíček od zámku na kolo a tak jsme se museli vrátit do kempu. Sestup jde dobře a celkem rychle. Po 3,5 hodinách na trase téměř bez stínu a bez jediné možnosti doplnit vodu jsme na dně u řeky Colorado. Je tak úžasně čistá a průzračná, že i přes její extremně chladnou vodu neváháme a koupeme se. Čas ale letí a my pokračujeme do osady Phantom ranch na dně kaňonu, abychom doplnili zásoby vody na výstup.

Pro cestu nahoru volíme mírnější, ale delší Bright Angel Trail, který vede místy hezky ve stínu, a jsou zde tři místa s možností načerpat vodu. Chodník vede nejdříve dost dlouho podél řeky a pak teprve začíná odbočovat a stoupat. Už je po obědě a teplota stoupá. Je přes 40 stupňů a my jsme rádi, že dorážíme do stinné oázy Indian gardens. Tam odpočíváme a vyčkáváme, než slunce zajde za skálu, abychom se zbytečně nesmažili na zbytku trasy.

Výstup se mění v záchrannou akci

Stoupat začínáme kolem 17. hodiny a jde to krásně. Kolem sedmé večer už jsme kousek od cíle, když vidíme jednoho chlapíka, který se sotva vleče, posedává, zvrací a je evidentně v koncích. Společně ještě s třemi Portorikánci a jednou Polkou zahajujeme záchrannou akci. Dáváme mu jídlo, minerály, pití a snažíme se volat nouzovým telefonem o pomoc. Operátorka z nouzové linky nám prý ale nikoho poslat nemůže. Myslí si, že to není nutné. Prý mu máme dát napít a najíst a nechat ho přespat v nouzovém domečku. Jenže pán z Texasu je úplně mimo a někdy mluví úplně z cesty.

Po opakovaném volání na nouzovou linku a asi hodině ztraceného času s natvrdlou a nelidskou slečnou na telefonu se rozhodujeme, že pána nahoru vytlačíme nebo odneseme. Nechat ho tam samotného přece nemůžeme. Na hranu jsou to pouhé dva kilometry, ale nám to trvá asi dvě hodiny. Už je dávno tma, když kolem desáté večer jsme všichni úspěšně nahoře. Takže jeden velký dobrý skutek vykonán a my po velmi náročném a dlouhém dni upadáme do stanu.