Krajina za okny vlaku z Bratislavy do Štůrova byla už snad hodinu úplně stejná – pole, louky, pole… a v dálce malé kopečky. No, prostě Dunajská nížina. Přemýšlel jsem, jestli bylo Maďarsko opravdu dobrá volba pro naši dvoutýdenní cyklistickou cestu. Rovina tu sice je, ale že by byla nějak zvlášť zajímavá? Nakonec jsme se ale přesvědčili, že tato relativně plochá země může cestovateli nabídnout o hodně více než červené papriky a vyhlášené uzeniny.
Po únavné noci strávené ve vlaku z Prahy do Bratislavy a následném přestupu jsme konečně dorazili do hraniční stanice Štůrovo. Velmi iniciativní policista nám ihned zkontroloval cestovní doklady, i když jsme zatím hranice s Maďarskem nepřekročili. Byl trochu zmatený, patrně stejně unavený jako my, takže jsme se ani nehádali a rovnou vytáhli své občanky. Pak už nám nic nebránilo nasednout na bicykly a vyrazit směrem na hraniční přechod Štůrovo-Ostřihom.
Katedrála v Esztergomu
Panoráma průmyslové oblasti tvořily hlavně vysoké komíny různých továren a občasné panelové domy, až jsme si připadali skoro jako na Mostecku. Najednou se ale na obzoru mezi šedými komíny s červeno-bílými pruhy objevil jakýsi podivný objekt, zdálky téměř připomínající UFO.
Nebyla to samozřejmě žádná návštěva z cizí planety, nýbrž kopule slavné ostřihomské katedrály. Stačilo už jen projet celnici, přejet most přes Dunaj a už jsme byli v Maďarsku, přesněji řečeno v Ostřihomi (maďarsky Esztergom). Najít cestu ke katedrále nebyl žádný problém, protože je na kopci, a tudíž je vám na očích po celém městě.
Hned zde jsme ale pocítili, jak velká jazyková bariéra čeká české cestovatele v této zemi, která dříve bývávala součástí našeho soustátí (ano, bylo to i naše císařství, ne jen rakouské a uherské).
Obešli jsme snad všechny pracovníky ostrahy, kteří byli nablízku, a vyzkoušeli jsme postupně angličtinu, němčinu, slovenštinu a ještě další jazyky, jejichž znalostí byla naše skupina vybavena, ale až prodavačka zmrzliny nám byla schopna lámavou němčinou říct, že kola si klidně můžeme nechat za jejím stánkem, že nám je pohlídá… Ó, jak snadné bylo na druhé straně Dunaje, pár set metrů odtud, se domluvit!
Katedrála samotná však stála za tu námahu (a cca. 200 forintů). Její interiér i exteriér tak trochu připomínají doby, kdy Maďarsko bylo ovládáno Turky a vůbec působí takovým východním dojmem – třeba půdorys se slavnou kopulí připomíná mnohem více mešity než klasické katedrály. Na kopuli samotnou je možné vyjít za malý poplatek (přibližně 200 forintů) a prohlédnout si z výškynejen Ostřihom, ale také Dunaj a Štůrovo. Počítejte ale s dlouhým točitým schodištěm.
Za návštěvu stojí také krypta (opět 200 forintů), kde jsou pohřbeni místní arcibiskupové. Nejimpozantnější je asi hrob jistého duchovního, který je ozdoben třímetrovou sochou ležícího anděla smrti…
Sopron raději neriskujte
Kromě katedrály už toho v Esztergomu zas tolik zajímavého není, takže jsme pokračovali v cestě na kole podél Dunaje. V první hospodě jsme se zastavili a chtěli si dát oběd. To, že zde nevaří, nám byla servírka schopná vysvětlit pouze maďarsky, takže chvíli trvalo, než jsme si vzájemně porozuměli. Objednali jsme si tedy alespoň maďarské pivo nazvané Sopron… No, od té doby jsme radši pili Heineken, který je k dostání po celé uherské nížině za velmi nízkou cenu, protože místní piva jsou opravdu jen pro silné povahy.
Dále bylo bohužel nutné pokračovat po docela rušné silnici, protože i když se něco v mapě tváří jako cyklostezka, tak je to většinou jen silnice s občasnými značkami, kde je vyobrazeno jízdní kolo (neplatí ovšem pro vyloženě turistické oblasti, jako je například okolí Balatonu). Bez nějakého většího zdržení jsme se tak dostali až do městečka Visegrád, které je známo hlavně jako místo, kde byla ustanovena tzv. Visegrádská čtyřka.
Na maďarském Vyšehradě
Podobnost jména s českými Vyšehradem není v žádném případě náhodná, protože ta jsou obě odvozena ze slovanských jazyků. Visegrád samotný jeneveliké městečko a jediné, co kromě již zmíněného hradu stojí za zmínku, je šestiboká věž, kterou zde nechal postavit jistý ostřihomský arcibiskup. Dnes je bohužel dost necitelně vyspravená betonem… I když to ostatně není v Maďarsku nic moc neobvyklého.
Hrad samotný se tyčí vysoko nad hladinou Dunaje, takže je k němu třeba vyjet cca. 200 výškových metrů. Otázka je, zda vůbec stojí za tu námahu, protože toho návštěvníkovi nemůže nabídnout více, než průměrný středověký hrad v české kotlině. Je zde několik místností s expozicemi o životě ve středověku, historii hradu a pár vycpaných zvířat, takže nečekejte žádné zázraky. Jediné, co mě opravdu překvapilo, je krásný výhled z hradní věže.
Po pohodovém několikakilometrovém sjezdu k Dunaji jsme pokračovali táhlými vesnicemi a městečky až asi 30 km před Budapešť, kde jsme si drze postavili stan na jakémsi ostrově přímo vedle kempu. Voda zrovna nelákala ke koupání (potom, co protéká polovinou střední Evropy, není divu), takže jsme konečně zalehli k zaslouženému spánku.
Cyklostezka podél Dunaje
O zábavu se nám ráno postaral Michalův zámek na číselný kód, který se nějakým záhadným způsobem odmítal nechat otevřít. Nakonec jsme museli dojet do nejbližšího cykloservisu (zdejší prodavač naštěstí anglicky uměl) a půjčit si štípačky. Takto pádnému argumentu zámek nemohl vzdorovat dlouho.
Dále jsme pokračovali po krásné cyklostezce podél Dunaje přes ještě krásnější městečko Szetendre až do Budapešti. Až do centra Pešti se lze dostat po super cyklostezce, pokud jedete po správné straně řeky – levém břehu. (Hádejte, na kterém jsme se ocitli my.)
