Na kole do rumunského Banátu

Cestu do této oblasti jsem podniknul v létě roku 2016 a to v rámci cyklotripu po Evropě na Kole. Ten rok jsem zavítal do Maďarska, Srbska a právě Rumunska. Na cestu jsem se vydal z maďarské metropole – Budapešti a ke zdolávání cyklistických kilometrů využíval jak okresních silnic, tak také cyklotras. Příkladem budiž cyklistická trasa značená jako EV6, neboli EuroVelo 6. Což je jedna z nejpopulárnějších tras, která vede od Atlantiku až k Černému moři. Stezka je příjemná především svým rovinatým terénem, převážnou část vede kolem řeky Dunaj a končí až ve městě Constanta u Černého moře. EV6 vede od Budapešti, přes část Chorvatska, srbskou metropoli Bělehrad až k břehům Dunaje v Rumunsku. Já však trasu využil jen částečně a to od srbského města Smederovo.

Nikdo nikde. Žádný člověk, žádný cyklista. Na této cyklistické stezce jsem byl naprosto sám. Byl již podvečer a poměrně se, z ničeho nic, zatáhlo a sem tam spadla nějaká ta kapka. Do toho jsem posledních asi 25 kilometrů jel neustále po rovině, převážně po písku či prachu, který tvořil levý břeh Dunaje. Docela nuda. Najeto už jsem ten den měl také poměrně dost kilometrů a zvažoval jsem, zda následující noc strávím ještě v Srbsku nebo to „hecnu“ a přejedu na Rumunskou stranu hranice.

Nakonec jsem se rozhodl noc strávit ještě v Srbsku, a proto jsem začal hledat vhodné místo na přespání. Počasí se začalo kazit a já nechtěl zmoknout. Nevím jestli to byla náhoda, ale za nedlouho jsem si na stromě všimnul umístěné cedule s nápisem – Dubovac Danube rooms & camping Marina na okraji malé obce Dubovac. Právě tady jsem strávil nadcházející třetí noc. Opuštěné místo hned vedle Dunaje. Místo nedaleko srbsko-rumunské hranice. Místo nenápadné, ale pro přenocování asi ideální. Když jsem vešel na pozemek a začal hledat paní či pána domácího, nic nenasvědčovalo tomu, že je toto místo hojně k ubytování využíváno.

Nicméně poté co jsem našel zvonek a zazvonil, pan domácí vyšel ven a začalo vyjednávání o ubytování. Jednalo se o staršího pána, který byl neuvěřitelně vstřícný a ochotný. Umožnil mi přespat ve vlastním stanu na jeho pozemku hned vedle domu. Vnitřní prostory jsem využil pouze jako zázemí. Zázemí k uschování přepravované bagáže, k uvaření čaje či ke sprše. Druhého dne mi byla rovněž nabídnuta snídaně, kterou jsem ale s poděkováním odmítl. Ubytování mě vyšlo na 990 srbských dinárů, což je asi 220 korun. Nakonec se i počasí umoudřilo a z hrozícího deště nakonec sešlo.

Budík jsem si následující den nastavil na 7:00 hodin a zhruba o hodinu později, v 8:00 hodin, jsem měl sbaleno a mohl tak pokračovat dále, vstříc do Rumunska. V té chvíli jsme si však, ani v tom nejhorším snu, nedokázal představit, co by se mi mohlo přihodit.

Z ubytování, na okraji města Dubovac v Srbsku, to k rumunské hranici bylo ještě 36 kilometrů. Cesta vedla přes poslední srbské město – Bela Crkva a odtud, již zmíněná hranice. Jenže právě na okraji tohoto města, a to i přes to, že jsem se na cestu k hraničnímu přechodu dotazoval, se mi povedlo zabloudit. Zvolená cesta, po které jsem v tu chvíli jel, však vedla dál a dál. Tak nějak jsem tušil, že jedu špatně, ale vracet se mi nechtělo a prostě jsem to risknul. Cesta se postupně změnila na špatně sjízdnou příjezdovou komunikaci a to komunikaci vedoucí na policejní stanici. A problém byl na světě!

Aniž bych mohl něco namítat, na pár hodin jsem byl „uvězněn“ ve spárech pětičlenné srbské pohraniční policie. Vzpomenu to, že jsem cestoval na vrcholu uprchlické krize a mohl se tak dostat do velkých problémů. Jenže… Už jen to, že jsem cestoval opačným směrem, tedy do Rumunska a nikoliv obráceně, na západ, byl důvod k pozvolné změně nálady a jednání ze strany pohraničníků. Situaci také zachránila česká vlaječka, kterou jsem sebou stále vezl upevněnou na cyklistické brašně. Potom, co vyšlo najevo, že jsem z České republiky, se v podstatě z hlavního nepřítele stal kamarád a takřka bratr. Vrcholem tohoto dopoledne a nedorozumění, které jsem si sám zavinil, přišlo mé pozvání na panáka.

Pro rekapitulaci. Ano, stále jsem se nacházel se na policejní stanici, přímo na hranici dvou zemí, Srbska a Rumunska. Tuto návštěvu policejní stanice jsem neměl rozhodně v plánu, ale zabloudil jsem. Po prvotním rozčarování strážníků, došlo vlastně ke zjištění, že jsem jejich kamarád přijíždějící z České republiky. Po krátké konverzaci, která byla doprovázena gesty rukou i nohou, jsem byl pozván na panáka. Přesto, že nepiju, zvláště pak, když cestuju na kole, jsem svůj organizmus nakopl asi čtyřmi panáky vodky. K tomu jsem, zřejmě na zapití, dostal ještě jedno pivo, to asi proto, abych to lépe spálil. Strážci zákona nebyli nijak pozadu a rovněž dodržovali svůj pitný režim. Nakonec jsem zjistil, že to na policejní stanici nebylo až tak špatné a dostali jsme se i k tématu Česká republika, cestování, výkon služby.

Jeden ze strážníků uměl pár českých slovíček, jelikož měl rodinu v Praze. V nejhorším případě, když jsme si opravdu nerozuměli, pomohl nám „starý známý strýček“ – google překladač. Nemalým překvapením pro mě bylo třeba zjištění, že zdejší výkon služby tady trvá neuvěřitelných 32 hodin.

Vše následně vyvrcholilo tím, že jsem dostal nabídku k odvozu na hranici. Abych se snad ještě jednou neztratil. Ona to vlastně nebyla nabídka. Byl to rozkaz, který jsem musel splnit. A proto, jen o pár minut později, sedím na zadním sedadle terénního vozidla s pohonem 4×4 s otevřeným zavazadlovým prostorem, ze kterého vyčnívá mé jízdní kolo. Vůbec jsem z toho neměl dobrý pocit, ale něco namítat, jsem se neodvážil. Stačil k tomu jen malý moment a já věděl, že je zle.

Cesta, po které jsme jeli, byla poměrně prašná a i přesto, že naše rychlost nepřekročila 30 kilometrů za hodinu, prach byl všude ve vozidle. Po chvíli to jako špatný nápad vyhodnotil i můj kamarád, vlastně srbský pohraničník a já musel z vozidla vystoupit. Nasedl jsem na kolo a k hraniční čáře musel dojet v sedle kola. Měl jsem však svůj doprovod, který mi navíc vyjednal bleskový průchod hraniční kontrolou. Jediná otázka, která na hranicích padla, bylo to, zda nepřevážím nějaký alkohol, cigarety nebo tabák. Na toto jsem razantně odpověděl, že nikoliv. Nic jsem nepřevážel, a proto jsem mohl v mé cestě pokračovat dále. Ještě že na hranicích neprovádí dechovou zkoušku. „To by mi tak ještě scházelo,“ pomyslel jsem si. Touto kontrolou bych určitě s negativním výsledkem neprošel a nějakou tu promili bych stoprocentně nadýchal.

Rumunsko! Další meta mého cyklocestování je tady. Cílem mé cesty se stalo poměrně malé území, území plné krásy a zachovalé tradice. Kout země nazývající se Banát. Jakoby se zde život zastavil někde v polovině minulého století.

V případě, že Vám někdo řekne o Banátu, mohou se Vám naskytnout různé úhly pohledu. Někdo má toto krásné místo spojeno s českými krajany, jiní zase Banát znají jako místo odpočinku či relaxace. Další z Vás mohou toto místo označit za to pravé, dobrodružné. Místo ideální pro turistiku, cykloturistiku. A ten, kdo by o Banátu ještě neslyšel, má nyní možnost jej poznat…

A jak to bylo dál?

Martin si během svých cest psal deník. Ten se nyní rozhodl dát dohromady tak, aby mohla vzniknout kniha Na kole po Evropě. Jedná se o vyprávění spojené s cestováním na kole po různých koutech starého kontinentu jako jsou – Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko nebo Švýcarsko.
Jedna z kapitol je věnována také ČR, konkrétně Jižní Moravě a Uherskohradišťsku. Každá země má něco do sebe a vy máte možnost poznat kulturu, tradice, památky a jiná zákoutí známých či méně známých míst v těchto krásných zemích. Po přečtení knihy zjistíte, že k tomu není potřeba mít balík peněz, ba naopak, cestu lze podniknout i tzv. „low-cost“.

Podpořte vydání knihy Na kole po Evropě v crowdfundingové kampani!