Na jih – loučení s Kyrgyzstánem

Jedna energická “ russkaja ženščina” se synem z Kazachstánu, která jede na návštěvu k babičce, jeden student z Biškeku, starší manželé z jihozápadního Kyrgyzstánu – na ně jsem myslel na podzim, když z této oblasti docházely zprávy o operaci kyrgyzských vojsk proti vpádu jednoho z uzbeckých narkobossů z Tádžikistánu. Brzy se seznamujeme a Jakub (jeden kyrgyzský Uzbek) dává k lepšímu láhev vodky.

Brzy se v kruhu ocitnou i naše zásoby. Jakub prohlašuje, že kdyby věděl, že tady bude taková “chorošaja kampanija”, tak by těch láhví vodky vzal více. Stačí to však napravit v první vesnici. Tak tohle nedopadne dobře, řekl jsem si v duchu. A taky, že ano. Brzy jsme nikdo z okolních hor moc neměli a i řidič si zavdal, protože jej čekaly horské průsmyky na špatně upravené cestě. Silnice stoupala vzhůru na sedlo Toš-Ašuu ve výšce 3586 m. V zimě se zde nedá téměř jezdit a v létě se cesta opravuje, a proto je průsmyk otevřen pouze v noci. I nyní jsou vidět hluboko pod námi světla reflektorů. Na sedle se zdržujeme opravou auta, a tak místo, abychom byli nad ránem ve Fergánské kotlině, projíždíme v tuto dobu ohromnou přehradu Toktogul na řece Naryn.

Do Fergánské kotliny sjíždíme k poledni, teplota stoupá – ještě jsem si na to nezvykl – Kolem druhé hodiny odpoledne mě řidič vyhazuje v Uzgenu (Özgön v kyrgyzštině a Üzgan v uzbečtině). Velmi jsem se chtěl podívat na toto místo, které je známé svým architektonickým skvostem – mauzoleum a minaret z Karachánovské doby (10.-11. století), dnes chráněným UNESCO. Zajímavá je ale i soudobá historie města. Když se procházím okolo radnice a centra, uvědomuji si, že kráčím v místech, kde před 10 lety tekla krev. V roce 1990 zde vzplály ozbrojené střety mezi Uzbeky, kteří tvoří většinu města, a Kyrgyzy, jejichž výsledkem bylo několik desítek mrtvých a množství raněných. Místní lidé, se kterými mám možnost hovořit, mi říkají do jednoho – byla to akce KGB. Když tento konflikt začal, přijížděla sem nákladní auta s lidmi z KGB, kteří měli údajně hlavní vinu na rozpoutání konfliktu. To je ovšem pravda pouze částečně. Dnes však jsou vztahy mezi dvěma místními národnostmi v pořádku, na radnici jsou kyrgyzské i uzbecké nápisy a všechno vypadá docela idylicky. Ale věřím, že ohnisko napětí může stále doutnat.

Nejširší nabídku průvodců a map Kyrgyzstánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Raději se ale přemisťuji do Oše, odkud bych zítra měl odjet do Uzbekistánu. Mám toho docela plné zuby – v noci jsem se moc nevyspal. Naštěstí se mi v Oši daří najít hotel a mohu se konečně trochu upravit. Je ještě brzy, a tak se vydávám na obhlídku města. Dominantou Oše je hora zvaná Šalamounův trůn. Legenda praví, že město založil právě Šalamoun, když vystoupil na tuto horu při pohledu do okolí, zvolal prý “Óš” a poručil zde postavit sídlo. Faktem ale zůstává, že Oš byl významným obchodním centrem na Hedvábné stezce a jeho 5 km dlouhý trh podél řeky Ak-Buura je dodnes významným místech pro obchod. Kromě jiného slouží i jako překladiště narkotik dopravovaných z Afghánistánu, ovšem s takovým obchodem se běžný občan, o běžném turistovi nemluvě, málokdy setká.

Večer trávím s šestým cizincem s Evropy, kterého jsem od Moskvy potkal – Leonardem z Itálie, který “má za sebou” Uzbekistán a Turkmenistán. Kyrgyzstán jej teprve čeká, a tak si vyměňujeme informace. Ovšem on sám pracuje na doktorátu ze sociologie a jeho postřehy z těchto zemí brané ze sociologického hlediska byly velmi zajímavé.