Na Jawě Jižní Amerikou po stopách Čechů

V Istanbulu je v noci trochu rušno, ale po jedné hodině ráno se čekací hala vylidní a my máme dost klidu na pár hodin spánku. Ráno nás vzbudí křičící Turek. Nejspíš mu uletělo letadlo, jinak si nedovedu vysvětlit jeho neskutečný vztek. Samotný let probíhá poklidně. Turecké aerolinky se o nás hezky starají, jídlo je vydatné, chutné a zapít ho můžete i něčím ostřejším. Na letiště Ezeiza v Buenos Aires přistáváme v deset večer. Od kamarádů z Argentiny je nám doporučeno, ať v noci už nikam nejezdíme.

Čeká nás tedy další noc na letišti. Chvilku hledáme ideální místo na spaní, ale není potřeba se moc rozhlížet. Všude někdo spí. My si vybíráme první patro hlavní haly. V noci kolem nás chodí strážníci, ale vůbec je nezajímáme. Spíme jako v peřince.

Ráno musíme vyměnit peníze, abychom měli na cestu do centra, kde jsme si zabookovali na jednu noc hostel. Přímo na letišti je Banco National Argentina, kde měníme zbytek eur, co máme. Z letiště jezdí do historického centra Buenos Aires linka autobusu č. 8a. Bohužel se na zastávce dozvídáme, že bez jejich SUBE Card se nikam nedostaneme. Než se stačíme zorientovat, už u nás zastavuje auto s nabídkou cesty do centra za 20 USD. Nevěříme mu, takže nabídku odmítáme. Jo, kdybychom tušili, že za 5 minut kývneme taxikářovi na nabídku 40 USD až před hostel Granados.

Místní provoz nám připadá velice chaotický. Všude se rozléhá nekonečné troubení, mezi auty se prohání nesmrtelní kovbojové na rozpadlých motocyklech a dělicí čáry na silnici jsou spíše jen pro okrasu. Nejvíc nás překvapí mýtné brány na dálnici. Ani ne kvůli výši poplatku 25 pesos při vjezdu a dalších 25 pesos při výjezdu, ale pracovní morálka obsluhy. Ta si v klidu ťuká na telefonu, aniž by je trápila nekonečná kolona. Náš řidič to nevydrží, řadí jedna a závorou suverénně projíždí.

Druhý den se přesouváme na necelé tři týdny do soukromého pokoje k Lauře. Pronajímá pokoj přes Airbnb za 400,-Kč/noc s možností využít veškerého vybavení bytu V okolí jsou dvě linky metra, krásný park, vlakové nádraží a je to klidná část Buenos Aires. S Laurou poprvé ochutnáváme pravou argentinskou kuchyni. Připravuje nám empanadas s mletým masem. V Česku bychom tomu řekli pirohy. Chutná to výborně a vcelku to zasytí. Na oplátku Lauře my zase vaříme rajskou omáčku s domácím knedlíkem. Večer si s ní povídáme o finanční situaci v Argentině. Nájem zde mají zhruba na stejné úrovni jako my, platy také, ale jídlo je jednou tak dražší

České motorky v Argentině

Dalším člověkem, kterého poznáme trochu blíže, je Javier Parica. Motorkář z Buenos Aires. Mezi jeho motocykly patří například ČZ 180, kterou sám zrenovoval. Aby měl vše „dokonalé“, snaží se naučit česky. Díky tomu je už dnes schopný přečíst kde jaký potřebný manuál. Český jazyk se učí v Českém domě. Střídají se zde dvě učitelky z České Republiky. Jedna z Tábora a druhá z Prahy.

Během čekání, než připluje naše Jawa 350 do přístavu v Buenos Aires, jsme se zašli také podívat na tradiční trh Feria de Mataderos. Stejně jako u nás je zde nepřeberné množství stánků, ve kterých se prodávají například ručně šité boty, tepané hrníčky na tradiční bylinný nápoj maté nebo ručně vyřezávané mince do podoby přívěšků. Zmiňované boty vyrábí z pravé kůže a pro podrážku používají staré automobilové pneumatiky. Nás však nejvíce zaujalo muzeum Gauchos. Gauchos byli i stále jsou kočovníci. V muzeu předvádějí jejich typické tance a zpěv. Je to nádherná podívaná a dokonce nám na naši počest i jedno kolo věnují.

Jelikož se připlutí naší motorky nečekaně oddálí, přesouváme se na pozvání Fabricia do 300 km vzdáleného města Rosario. Toto město má velice evropské prvky. Architektura je směsice Itálie, Španělska, Francie i Anglie. Oproti Buenos Aires působí klidněji, čistěji i levněji. Z Buenos Aires sem jezdí přímá linka autobusu. Fabricio nás pozval kvůli právě probíhající výstavě klasických motocyklů. S jeho kamarádem Adrianem zde reprezentují české motocykly Jawa. Těch se do Argentiny vyexpedovalo přes 100 000 ks a dnes jich je podle Adriana stále provozovaných přes 15 000 ks.

Na expozici nás nejvíce zaujali dva motocykly. Prvním byla Jawa 350 Pérák. Historie přímo tohoto motocyklu je velice zajímavá. Patřil otci Adriana, který s ním podnikl cestu z Ushuaii dlouhou přes 6000 km bez jediné opravy. Otec také psal dopis do Jawy, aby v české továrně zaevidovali tento motocykl jako stále provozovaný v Argentině. Dopis s odpovědí z továrny Jawa má Adrian stále uschovaný. Druhým motocyklem byl plně funkční Wanderer z roku 1908.

Nejširší nabídku průvodců a map Argentiny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Zmatky v přístavišti

Po více než třech týdnech v Argentině, si můžeme konečně vyzvednout náš motocykl. Vyrážíme brzy ráno z Rosario do Buenos Aires. Cesta po dálnici probíhá poklidně. Silnice je prázdná až na kamiony, které jezdí bez přestání a udržují stálou rychlost 80 km/h. Jakmile se však přiblížíme k Buenos Aires, provoz značně houstne až do okamžiku, kdy se úplně zastaví. Vypravit se do centra hlavního města autem vám zaručí po pár kilometrech diagnózu šílenství. To stejné lze říci o jednání s místními úřady. Ačkoliv nám přepravu zajišťovala spediční firma, problémy se nám nevyhnuli. Celníci si vždy něco vymyslí.

V našem případě to byl jiný kód zásilky a chybějící číslo pasu. Přepravní společnost jej do systému zadat nemůže, ale celnice to vyžaduje. Nastává dvou denní hádání s úřady, kdy naštěstí vyhráváme. Musíme však opravdu změnit kód zásilky. V překladišti, kde je motocykl zatím uložen, nastává další celodenní proces. Nestačíme přebíhat z jedné kanceláře do druhé, a když už máme všechny dokumenty, nechtějí nám dovolit s naloženým motocyklem odjet. Důvodem je zanedbání pracovních povinností jednoho ze zaměstnanců. Ten nám totiž zkontroloval potřebná čísla motocyklu, ale dokumenty jaksi zapomněl podepsat. Hledali jsme ho hodinu a půl. Po nalezení se jen usmál a řekl, že se to občas stává. Dalším překvapením nám bylo i upozornění na poplatek, který překladiště vyžaduje v případě, že si vše zaplatíte dopředu. Manipulační poplatek je v hodnotě 500-1000 USD. Na něj nás upozornili jak místní obyvatelé, tak samotná celnice. Ačkoliv jsme vše měli předplacené, stejně to na nás zkoušeli.

Konečně zase na cestě

Naším prvním cílem při několika měsíční cestě po Jižní Americe, byla Colonie Carlos Pellegrini. Jedná se o oblast národní rezervace, kde mimo jiné žijí kajmani a kapybary. Do kolonie vede cesta z města Mercedes. Prvních 40 km je krásný asfalt, ale ten se poté mění v 80 km dlouhé ripio. Posledních 20 km zpříjemňují již tak krásnou přírodu všudypřítomné kapybary i ptáci.

Následně se přesouváme o pár set kilometrů dále k brazilské hranici. Zde se nachází vodopády Iguazu. Během cesty nás čeká nepříjemný zážitek. Chceme si zkrátit cestu po vedlejší silnici. V mapě je opět značená jako ripio. Raději se ptáme místního motorkáře, zda je celých 120 km opravdu zpevněná prašná i sjízdná cesta. Ten nám vše potvrdí, takže se tedy touto cestou vydáváme. Po 30 km se však cesta mění v hluboký písek a my padáme k zemi. Potvrzuje se nám tak domněnka, že místní motorkáři nemají úplně vyvinutý pud sebezáchovy.

Ubytováváme se v kempu ve městě Wanda. Kemp vychází na 150 pesos za noc včetně teplé sprchy i wifi. Majitelem je starší pán, který se několikrát za den jde zeptat, zda je vše v pořádku. Vodopády jsou vzdálené 40 km a cesta na motorce trvá zhruba hodinu. Vstupné je trochu vyšší, než jsme zvyklý z České republiky. Mají zde několik cenových kategorií: místní, Argentinci a turisti. Rozdíl je až 150 pesos. Jako turisté platíme 330 pesos za osobu a 40 pesos za parkování motorky. V ceně je však vláček, který vás proveze celým parkem až nad vodopády i lodička na ostrov pod vodopády. Park je velice rozlehlý a prohlídka zabere více než 5 hodin. Podívaná je to excelentní.