Na Istanbul, Vávro, na Istanbul – 3.díl

První dnešní kořistí je dvojice sympatických německých emigrantů. Jedou k moři do Neumu – jediného většího přímořského města Bosny a Hercegoviny. Svištíme po jakési zapadlé silnici, která se jako skluzavka vine horami. Nepotkáváme takřka žádná auta. O to lépe si můžu vychutnat chvilkami málem hřebenovou jízdu. Paní se v takovém terénu bojí řídit a předává volant svému choti. Jakmile skrze hory poprvé vykoukne moře, už tak dobrá nálada se ještě zlepšuje.

Na silnici kus nad pobřežím nám zastavila druhá dnešní dvojice. Slečna se zjizvenou rukou a nenuceným vystupováním se svým přítelem. Velesympaťáci. Mířili kus za Dubrovník na letiště vyzvednout nějakou příbuznou. Vůbec se mi od nich nechtělo. Navíc pan Bota fofroval, takže jsme si nemohli prohlédnout Dubrovník. Zdálky vypadal nádherně.

Nejširší nabídku průvodců a map Chorvatska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Celou cestu objíždíme křivolaké mořské zátoky a míjíme kamenná městečka. V dálce přede mnou splývá moře s obzorem v jedinou bělavou změť. Blankytná obloha, vlnící se Jadran a žhnoucí slunce vyzařují optimismus. Ta tam je ponurost bosenských hor.

S třetí dvojicí už jsme to tak dobře nechytli. Nafoukaný chlápek zastavil nejspíš jen proto, aby se vytáhl před svojí drahou polovičkou, před námi i před sebou samým. Přejeli jsme s nimi přes poslední cípek chorvatského pobřeží do Černé hory. Nechali nás v klasickém letovisku, kde měli strávit dovolenou.

Na počtvrté jsme sedli k sympatickému chlapíkovi ve středních letech, který měl namířeno do Budvy za svou přítelkyní. Kdyby mu v autě nehrálo pořád dokola stejné diskofilní cédéčko, byl by ještě sympatičtější. Před trajektem v Kotoru byla dlouhatánská fronta, chlápek tedy usoudil, že pro nás bude rychlejší vystoupit, přejet trajektem samostatně a chytit jiného stopa. Samozřejmě, než jsme našli další vhodné místo na stopa, stihl nás předjet a zdálky na nás pak mával, ať si znovu přisedneme. Fajn, pofrčíme do Budvy. Jen to diskofilní cd by se mohlo zničehonic změnit třeba na Minuty, ty bych si teď dala s chutí.

Ačkoliv není nijak pozdě a ještě by se dalo popojet o kus dál, rozhodneme se to pro dnešek zapíchnout, najít si nějaké příjemné místo na pláži, kde se utáboříme, uvaříme a dáme koupačku. Na tu se těším ze všeho nejvíc. Ideální místo nakonec nacházíme na zastrčené pláži, která se jmenuje Tanga Beach. Snad nás nevyrazí, když s sebou žádný tanga nemáme.

Tanga Beach je uzavřená v malé zátoce. Není tu narváno jako na plážích, které jsou vidět o kus dál. Pláž má sprchu i restauračku, kde můžeme vysomrovat trochu vody. Zašla bych na nějaký barevný koktejl s deštníčkem, abstinence pana Boty je vážně otravná.

Koupačka nemá chybu. Jen mi trochu vadí, že nemůžu plavat dál na moře, protože zátoka je zatarasená bójkami a oslizlými lanky. Abych se unavila, musím plavat podél bójek kolem zátoky. Nejlepší je položit se na záda a nechat nadnášet vlnkami. Zavírám oči. Zvuky z pláže mizí a slyším jen šumění vody v uších. Když vylezu, pan Bota nechápe, jak se můžu koupat tak dlouho. Sám se pak sotva smočí a plave trochu legračním stylem blízko břehu. Je to škodolibé, ale nemůžu se nesmát. Usínám s plným břichem a absolutně spokojená.

Sobota 13. srpna, Akvárium (Budva, Podgorica, Skadar)

Šestý den jsem zahájila další skvělou koupelí. Brzy ráno okupovalo Tanga Beach jen málo lidí. Moře klidně vyplivovalo na břeh nové a nové vlnky a našeptávalo mi, ať ještě pár dnů zůstanu, protože jsem si ho vůbec neužila. Ne, že by mě nelákalo vyhřívat se na slunci, koupat se a popíjet drinky, ale stejně tak mě lákalo vyrazit na cestu. Pohnout se zase o kus dál.

Z Budvy jsem chytli přímýho stopa do Podgoricy, což je hlavní město Černé hory. Že chlápek holdoval rychlé jízdě, to by mi až tak nevadilo, ale když jsem si všimla, jak se mu chvílema klíží oči stejně jako nám, trochu mě to zaskočilo.

Podgorica je chudá a špinavá. Zasmáli jsme se jenom názvům „Kokoti“ a „Pica“ a snažili se odtamtud dostat co nejrychleji. Před námi byla Albánie. Země velká necelých 30.000 km2. Věděla jsem, že tam najdu něco absolutně jiného.

Přesunu do Albánie jsme se trochu báli. Teda já. Silnice z Podgoricy do Skadaru vypadala miniaturně, navíc pan Bota díky minulým výpravám věděl, že stop v Albánii nebude za hubičku.

V Podgorici nás ale provázelo štěstí. Netrvalo to moc dlouho a zastavil nám Albánec v bouráku. Jel až do Skadaru, což se nám výborně hodilo. Stoprocentně mafián, nebo minimálně velký zvíře. Dotazu, jestli bude chtít za stop peníze, se srdečně zasmál. Cestoval se svým otcem a pozval nás na kafe do útulné kavárny. Samozřejmě tam všechny znal, s číšníkem se objímal jako s bratrem, kterého deset let neviděl. Máčka, která kouřil, típal v polovině. Nešlukoval, jenom efektně vyfukoval kouř. Možná přestával kouřit, ale spíš si dokazoval, že na to má.

Mercedes sebou smýkal po uzoučké silnici. Kolem jen suchá tráva, křoviska, kopce a všudypřítomné sálající slunce. Potkali jsme jen jediné auto. Taková země nikoho.
Na hranicích nám náš Kmotr ukázal, jak se to dělá. Všichni celníci mu s krčením hlavy kynuli a celá věc byla vyřízena za deset minut. Představovali jsme si, jak se ve vedru sami ploužíme přes hranice a celníci po nás chtějí úplatky. Takhle to bylo vážně jednodušší.

Teď sedíme ve skadarské internetové kavárně, pan Bota si čte, co novýho ve světě, (já nic vědět nechci a zakazuju mu o čemkoliv mě informovat). Konečně mám čas se rozepsat.

Připadá mi neskutečný, jak snadno se dá dostopovat až sem. Pořád si musím klást otázku, proč to dělám a co mi to dává. O kolik je to víc či míň než propařená noc, sex, líně plynoucí Vltava, geniální film…? Na jasnou otázku chci jasnou odpověď, ale není to tak snadné. Má to pro i proti, od všeho něco. Hlavně je to ale další z mých úniků od reality, jenom netrvá hodiny, ale dny. S panem Botou řešíme jen nové vjemy, to, kde budeme spát, co budeme jíst a kudy pojedeme. Nic dalšího není třeba.

Kmotr nás vyhodil v centru Skadaru a já dostala strach. Poprvé za cestu jsem měla strach. Ten opravdový, co svírá vnitřnosti. Dokud jsem seděla v mercedesu a koukala se z okna, o nic nešlo. Takhle jsme neušli ani sto metrů a nějaká šílená pidlovoká stařena na mě plivla. Nevím proč. Nevím, čím jsem ji pohoršila nebo co jsem udělala špatně.
Skadar (Shkoder) je jedno z nejstarších měst v Evropě. Byl založen Ilyry již v roce 500 před naším letopočtem. Nevím, jak před 2500 lety, ale teď se všude válí odpadky a ulice jsou zchátralé (asi devádesát pět procent domů ve městě vypadá velmi opotřebovaně, jsou ve stadiu mezi lehkým opotřebováním, přes barabizny, které vypadají, že se každou chvíli odporoučí k zemi, až po totální ruiny).

Postupně ale zjišťuju, že důvod proč se bát a nebát, je stejný jako kdekoliv jinde. Lidé jsou v jádru stejní. Někteří z nich mají možná odlišné vyznání a odlišné návyky, ale nejsou to lidožrouti, jak si někdy namlouváme. Je tu nesrovnatelně větší chudoba, na infrastrukturu a podobné věci se prostě nedostává, ale lidé jsou i přesto schopní existovat. Prostě mají jen jiný standard. Hůř to vypadá, ale je to stejné. Například tahle internetová kavárna. Je plná malých kluků a všichni paří Counter Strike. Lidé všechny ty moderní vymoženosti znají, jen je pro ně mnohem obtížnější se k nim dostat.

Ulice jsou plné rozpadajících se domů, na cestách jsou jámy a výmoly, chodníky a silnice jsou za léta vymlácené a nikdo je neopravuje. Odpadky se běžně odhazují na zem a nikdo to neřeší. V přetékajících padesát let starých popelnicích lezou kočky.
Na klasický supermarket tady nenarazíte. Všechno od zeleniny po drogerii dostanete v malých krámcích, které si lidé otevřeli v přízemí svých domů, aby se nějak uživili. Obchůdky jsou otevřené dlouho do noci, schází se v nich sousedé a přes pult vidíte prodavačce do obýváku.

Albánie je po Moldávii druhý nejchudší stát v Evropě a na tisíc obyvatel tu přitom připadá nejvíc mercedesů na světě (říkal pan Bota). Po setmění se všichni vydávají do oprýskaných ulic. Sedí v útulných kavárnách a popíjejí espreso, pivo a rakiji. Jako byste byli kdekoliv v Itálii nebo v Chorvatsku.

Jednou z nejvtipnějších událostí bylo skadarské nádraží. Pan Bota totiž v rámci cestovní přípravy našel dva vlaky do Tirany. Trochu nám vrtalo hlavou, proč jen dva. Na místě jsme zjistili, že nešlo o náhodu. Tirana 6:15 a 11:30. Další vlak nám tedy jel až druhý den. Už nikdy si nebudu stěžovat, že do Planý nic nejezdí.

Nastalá situace nás kupodivu nijak nevystresovala. Uvelebili jsme se přímo u zavřeného výdejního okénka a v poklidu si na zaprášené podlaze uvařili. Odpočatí a najedení jsme vyrazili zpátky do rozpáleného města. Cílem byla voda, jídlo, suvenýry a internet.
Večer jsme se vrátili. Nádraží vypadalo stejně jako odpoledne. Zaprášené, zamčené, liduprázdné. Pootevřenou brankou jsme se dostali na perón a pohrávali si myšlenkou postavit si stan přímo tam. Nevyšlo to jen proto, že jsme získali nocleh přímo v nádražní hale. Místní hlídač nám ji sám od sebe nabídl. Celou obrovskou halu se sloupy a schodišti jen pro nás! Dokonce nám přinesl i lehátko. Ačkoliv to nebylo nejslušnější, museli jsme ho odmítnout. Vypadalo hodně opotřebovaně a i kdyby se nezřítilo, na zemi ve spacáku to bude daleko pohodlnější.

Uvelebili jsme se v hezkém nenápadném koutě s výhledem na nástupiště. Šachovnicová podlaha byla stejně zaprášená jako venku. Přišli si nás prohlédnout i ostatní nádražáci a partička místních borců na nás něco pokřikovala. Náš nádražák nás ale nedal. Díky prosklené stěně jsem si připadala jako v akváriu. Ne moc příjemný pocit.
S chlápkem jsme komunikovali neurčitou směsicí gest, slov a přehrávání. S albánštiny znám akorát „po“ (ano), „jo“ (ne) a „nesër“ (zítra). Vtipný jazyk. Ukazovali jsme mu na mapě odkud jsme a kam jdeme. Všechno ho strašně zajímalo a málem nás ani nenechal spát. Nakonec nás v hale zamkl a zhasl světla. Jako když jsem byla malá. Usínalo se mi skvěle. Dneska nezvaní návštěvníci nemají šanci.