Středa 10. srpna, Na Sarajevo (Novo Mesto, Záhřeb, Banja Luka, Vinac) Cesta byla dlouhá, místy strmá. Z Novoho Mesta do Záhřebu jsme se svezli v dodávce s postarším chlápkem. V Záhřebu pan Bota sliboval perfektní benzínku. Ušla, ale žádnej zázrak. Narazili jsme na další stopaře. Nebyli to však „dálkaři“, ale jen dvě místní holky, navíc naprostý amatérky. Poprvé v životě jsem si vyzkoušela somrování, což znamená, že jdete za řidičem a na férovku se ptáte, jestli náhodou nejede tam a tam a jestli vás nechce vzít. Kdyby to bylo bývalo klaplo, jeli jsme do Bělehradu, nebo rovnou do Turecka.
Zastavil nám sympatický chlápek. Neuvěřitelně se podobal Richardovi Müllerovi. Mířil do Bosny a Hercegoviny zhruba ve směru naší cesty. Vyslechli jsme si spoustu pomluv týkajících se Chorvatů, Slovinců a hlavně Srbů, protože pán byl z Bosny. Bohužel jsem brzo usnula. Když jsem se pak konečně probrala, krajina za oknem docela změnila svůj ráz. Do dálky se táhly zalesněné kopce a z prosušené trávy vykukovaly balvany a skaliska. Řítili jsme se pořádnou rychlostí z kopce do kopce po úzké, klikaté silnici a nechávali za sebou tu nádhernou drsnou krajinu. Slunce spalovalo zářivě modrou oblohu a já byla vděčná, že jsme chytli auto s klimatizací. Pak jsem bohužel zjistila, že jsem na benzínce zapomněla sluneční brýle. Jako oběť bohům za tenhle podařenej stop to však nebylo tak strašný.
Hranicemi jsme proklouzli hladce. Richard se vesele zdravil s celníky, zřejmě tu byl častým hostem. Moc jsem se těšila až uvidím svůj první minaret. Za hranicemi na sebe opravdu nechal dlouho čekat.
Richard nás vyhodil na hlavní trase směrem na město Banja Luka, kam jsme se posléze dostali dvěma rychlými stopy. S panem Botou jsme se shodli, že stopování v Bosně vypadá nadějně. Druhý z chlápků-tlusťochů, který nás dovezl z okraje Banja Luky do centra, nás dokonce pozval na pivo. Vlastnil totiž v centru kavárnu, a když zjistil, že pocházíme z Čech, usoudil, že musíme určitě ochutnat jeho točené. Pan Bota se sice zdráhal, že není čas, ale já se nedala. Ochutnávka piva zbyla samozřejmě na mě. Ne, že by mi to vadilo:-) Pan Bota cucal citronádu. A tak jsme seděli pod slunečníkem, kochali se nádherným dnem a pozorovali lidi korzující kolem.
Kaváren, podobných té našeho hostitele, byla v centru Banja Luky spousta. Podobně jako různých obchůdků. Město tak připomínalo klasické středomořské letovisko. Plné sluníčka a líného ruchu.
Rádi bychom se dneska dostali co nejblíže před Sarajevo. Z Banja Luky odjíždíme s odbarveným potetovaným machýrkem v príma sporťáku, pak s chlápkem, co toho moc nenamluvil a celou cestu přežvykoval párátko. Jedeme nádhernou krajinou kolem řeky Vrbas. Má kouzelnou zelenomodrou barvu, chvíli je přehrazená a jindy se mění v prudkou bystřinu. Kolem nás kopce porostlé lesy. Silnice připomíná horskou dráhu. Je přimknutá těsně u řeky a každou chvíli zatáčí do kratších či delších tunelů. Prostě sen. Míjíme menší i větší vesnice, choulící se pod horami. Jsou si podobné jako vejce vejci. V každé z nich se tyčí elegantní minaret s mešitou, která často vypadá jako docela obyčejný obytný dům.
Po posledním stopu padáme únavou. Jsme na konci městečka Vinac, necelých sto kiláků před Sarajevem. Z jedné strany muslimský hřbitov, z druhé obytná čtvrť. Míříme mezi domy a před jedním z nich nacházíme prázdný zaplevelený pozemek. Místo zdaleka není ideální, ale to je fuk.
Čtvrtek 11. srpna, Mostar Bomb Factory
(Vinac, Sarajevo, Mostar)
Čtvrtý den nás probouzí cizí hlas a bušení na stan. Co je? Ještě spím a nic nechápu. Pak si vzpomínám, že včera večer jsme se neuvážlivě utábořili přímo na očích zdejším domorodcům. Chtěli jsme sice vstát brzo a vyklidit bojiště co nejdřív, ale samozřejmě to neklaplo. Paní na nás chrlí proud anglických slov, z nichž v rozespalosti vnímám pouze „private property“. Když paní zjišťuje, že nejsme zloději, Srbové ani vagabundi, odchází. Za chvíli se vrací a je najednou samý úsměv. Prohodíme s ní pár slov, další skvělá náhoda, že paní umí anglicky. Nakonec nás zve na kafe, ale pan Bota není příliš nadšen. Dobře, ať je tentokrát po jeho. S plynoucím časem mě však odmítnuté pozvání mrzí víc a víc. Za prvé: paní vypadala sympaticky a určitě bychom se dozvěděli spoustu zajímavých věcí, za druhé: jsem zvědavá, jak to vypadalo uvnitř jejího zpustlého baráčku.
Do Sarajeva jsme se dostali na dva zátahy. První odvoz nám nabídl sympatický chlapík, patriot, který se nám snažil vysvětlit, že v Bosně žili vždycky „pěšáci“, a proto jsou tam lidé sympatičtější a srdečnější než třeba v Chorvatsku. Zajímavý rozhovor. Podruhé nám zastavili otec se synem. Moc toho nenamluvili, ale dovezli nás přímo do centra Sarajeva.
Od Sarajeva jsem čekala poměrně dost. Bylo to pro mě smutné, hořící město, které jsem jako malá vídala ve zprávách. Tenkrát jsem tomu vůbec nerozuměla. Rodiče nervózně poposedávali před televizí a já se táty ptala, co znamená S.O.S. Sarajevo.
Když jsem pak po návratu domů vyprávěla mámě o tomhle výletě, koukala na mě dost vyjeveně. Někteří lidé pořád žijí v představě, že Sarajevo jsou jen ruiny, zubožení obyvatelé, zmar, bída a zármutek. Ale do Sarajeva se život dávno vrátil. Není to žádný otloukánek.
Byl to zvláštní zážitek. Tolik nesourodých věcí a událostí na jednom místě. Viděla jsem roh ulice, kde vznikla záminka k rozpoutání 1. světové války, vyhořelé panelové věžáky, čnící k nebi, moderní obchody a restaurace, pulzující ulice plné usmívajících se lidí. Ve venkovních kavárnách pod slunečníky se vesele tlachalo. Pohodová atmosféra slunečného dne, ale na druhou stranu jsem si nemohla nepředstavit hořící domy, křik lidí a štěkot samopalů. Nezažila jsem válku, ale jako by se na některých místech pořád vznášela ve vzduchu. Slabě, ale přece. Z těch představ mi bylo najednou smutno. Ale když jsme svačili v parku blízko krásného pravoslavného kostela, kde postarší chlapíci měli na dlažbě nakreslenou obří šachovnici a bez omrzení spolu sváděli šachové souboje, dobrá nálada se mi vrátila. Mimochodem, nikde jsem nejedla tak delikátní zmrzlinu jako v Sarajevu. Jen si vzpomenout, jakou jsem si dala.
Z centra Sarajeva jsme se stařičkou tramvají číslo 3 přesunuli do čtvrti Ilidža, ze které jsme plánovali zamířit směrem na Mostar a pak k moři.
Do Mostaru jsme se dostali na tři zátahy. Jeli jsme s lehce šíleným muslimem do Jablanice. Byl fakt hustej, na předním skle měl sbírku saudskoarabskejch nálepech a půl cesty do nás hustil, jak moc důležitý je věřit boha. Pak jsme frčeli do města vedle Jablanice s chlápkem v náklaďáku a do centra Mostaru s kníratým nemluvným tipem, který nás vyhodil před hospodou, kde na něj čekali kámoši a víc se k nám neznal.
Mostar postavili Turci v první polovině 16. století. Za jugoslávské války mezi léty 1992 – 93 byl zhruba deset měsíců pod palbou. Stovky lidí byly zabity a tisíce musely opustit své domovy. Byly zlikvidovány mešity z 16. a 17. století a také nejstarší a nejslavnější „Stari most“ klenoucí se nad řekou Neretvou.
Po válce byl znovu postaven (2004) „Stari most“ a obnovy se dočkalo i starobylé centrum. Přesto má Mostar 105 000 obyvatel, tedy zhruba o polovinu méně než před válkou. Po městě navíc zůstává rozeseta spousta staveb zničených válkou. Vybombardovaná ohořelá torza s vymlácenými nebo vystřílenými okny. Mají být snad mementem?
Uvnitř jednoho z nich jsme objevili úžasná graffiti. Kromě klasických i některá s motivem Starého mostu (podobná jsme viděli i jinde ve městě), ale hlavně tagy a nápisy, z nichž mi utkvěl jen apokalyptický „Mostar Bomb Factory“.
Najít „Stari most“, podle kterého dostal Mostar své jméno, nám dalo dost zabrat. Stáli jsme ještě na dvou dalších mostech a pokaždé si naivně mysleli, že tohle už je on. Samotný most je přitom naprosto originální a nedá se s ničím splést. Vypadá jako trochu splácnutý lomený oblouk a je nádhernou dominantou. V okolí centra příjemná atmosféra. Starobylé stavby, štíhlé minarety, úzké uličky, krámky se suvenýry, restaurace. A taky turisté a přeřvaná diskofilní hudba. O Mostaru už se bohužel všichni doslechli. Takže rada pro turisty: Mostar je hnusné, zdevastované město, kam si troufnou jen odvážné povahy. Možnost, že vás zastřelí, nebo minimálně okradou na každém druhém rohu, je bohužel vysoce pravděpodobná. Raději zůstaňte v Chorvatsku, pak nebudete muset uplácet tři chlápky se samopaly, aby vás nechali projít, jako se to stalo nám. Politická situace v Mostaru je totiž velmi nestabilní a vyhrocená.
V Mostaru jsme také strávili nejúžasnější noc z celé cesty. Pan Bota mě umluvil, abychom se utábořili pod jedním z vedlejších mostarských mostů. Ten nápad nejdřív vypadal šíleně, navíc se mi nechtělo drápat po pochybné strmé pěšině, ale rychle se ukázalo, že vnuknutí to bylo málem geniální. Pod mostem jsme našli vybetonovaný plac, kameny na sezení a hlavně ticho a klid. Opláchli jsme se v Neretvě, jejíž tyrkysová voda se dala ve tmě jen vytušit. Dlouho jsem seděla před naším stanem a zírala do tmy. Mozek pomalu vstřebával dojmy dnešního dne. Sledovala jsem mostní pilíř na druhé straně řeky, připadalo mi, že tam někdo sedí stejně jako já a vzájemně se pozorujeme. Zvláštní a trochu strašidelný pocit. Pan Bota se mi smál. Ráno jsme zjistili, že na druhé straně leží kámen, který s trochou fantazie opravdu mohl být oním návštěvníkem.
Usínala jsem při nekonečném cvrkotu cikád s absolutním mírem v duši. Jako bych usínala kdesi mimo civilizaci a město bylo přitom jen pár metrů nade mnou. Na dobrou noc nám navíc halekal melodický hlas muezzina vybízející k modlitbě. Bylo to tak daleko a přitom tak blízko. Ten hlas mi prostoupil celé tělo a ještě dlouho vířil hlavou.
Kdybych si měla vybrat, která ze zemí bývalé Jugoslávie je mi nejbližší, byla by to právě hornatá a zalesněná Bosna. Moře v Chorvatsku má sice hodně do sebe, ale v drsných bosenských horách se vznáší něco, co si mě omotalo kolem prstů.
Skvělý a bohatý den.
