Motto: „Jojoj! Sale, musíme pořádně jet a nikdy se nezastavit, dokud tam nebudem.“„A kam chceš dojet, člověče?“„Nevím, ale jet se musí.“(Jack Kerouac: Na cestě)
Do stopu jsem se zamilovala už dávno. Začala to neškodnými cestami ze školy domů. Chtěla jsem změnit vlakový stereotyp a pár lidí mi říkalo, že stopování je celkem fajn. Ani nevím, co se stalo, ale chytlo mě to. Bylo v tom něco zvláštního. Taková směsice nejistoty, nebezpečí, dobrodružství, chvilkové euforie a radosti z volnosti. První cesta do ciziny se vydařila, tak proč nezkusit další?
Pondělí 8. srpna 2005, Zebra s panem Botou jedou na dovolenou
(Planá, ČB, Linz, Salzburg, neidentifikovaná slovinská benzínka)
Na svou druhou větší cestu vyrážím s kolegou, který úspěšně prostopoval téměř všechny evropské země. Kdybych nevěděla, že záleží na kvalitě a ne na kvantitě, možná bych si připadala trochu méněcenná. Takhle mě má jediná výprava někde uvnitř příjemně hřeje a těším se, co vyleze z té druhé. Máme totiž v plánu pokořit Istanbul.
Na svou druhou větší cestu vyrážím s kolegou, který úspěšně prostopoval téměř všechny evropské země. Kdybych nevěděla, že záleží na kvalitě a ne na kvantitě, možná bych si připadala trochu méněcenná. Takhle mě má jediná výprava někde uvnitř příjemně hřeje a těším se, co vyleze z té druhé. .
Sraz v devět na českobudějovickém náměstí byl poměrně odvážný. Samozřejmě nestíhačka. Ještě ve čtvrt na deset jsem doma v Plané přidávala do krosny poslední maličkosti. Zpráva od pana Boty, že nestíhá, přišla opravdu vhod. Nakonec jsem dorazila dvěma rychlými stopy (sympatický chlápek, co se chystal zahájit kariéru tiráka, zbožňoval masáže a vyprávěl bizarní historky se stopaři a pan Chytrý, jehož koníčkem byla psychologie a udílení zbytečných rad) něco po desáté.
Nad náměstím vládla líná atmosféra všedního dne. Turisti obléhali Samsonovu kašnu a mě napadlo, že jsem Bludný kámen tentokrát opravdu mohla vynechat. Za půlhodiny čekání jsem se stihla seznámit s tchajwanským turistou. Samozřejmě jsem ho mylně pokládala za Japonce. Zajímavý setkání. Mám vizitku, takže až pojedu do Thajpeje, ukáže mi město. Budu se těšit.
Chvíli na to se ozval pan Bota. Začínalo to vypadat, že opravdu odjedu.
Po nákupu posledních maličkostí a dalších zdržovacích manévrech jsme něco po poledni stáli na výpadovce. Naší první trofejí se stal dost podivný chlápek. Měl ruku zafačovanou až k předloktí, košili barvy čerstvého lososa a bledou průsvitnou pleť jako Michael Jackson. Vyznačoval se třaslavými, trhavými pohyby a vysokým hlasem. Dokonce se na něj hodil i muž bez tváře ze stejnojmenného filmu. Kdybych si představovala pedofila, vypadal by přesně jako tenhle chlápek. Naštěstí jsme na něj byli dost staří. Navíc jsem se nemohla zbavit pocitu, že se za volantem brzy rozpadne. K mému úžasu to vydržel a my skončili na benzínce blízko Linze.
Na pumpách jsem nikdy předtím nestopovala a zpočátku mi to připadalo nepřirozený a hlavně neefektivní. Ve srovnání s dálnicí tam přece projede mnohem méně aut. Dálnice jsou samozřejmě pro stopaře tabu, ale tím jsem se nikdy dřív nezabývala. Sice jsem dvě nebo tři setkání s chlupatýma prodělala, ale vždycky to dopadlo dobře a hlavně bez bločku. Pan Bota však dálnice zamítal až s hysterickou urputností. Smířila jsem se s tím a časem mu dokonce dala částečně za pravdu. Někdy to bylo výhodné a jindy ne.
Začalo pršet a tak jsme samozřejmě začali přemýšlet, jestli se zbytek cesty potáhne v podobném duchu. Brzy přestalo a zase začalo. Po neustálém schovávání a opětovném vybíhání nám nakonec zastavil Maďar mířící do Švýcarska. Byl v pohodě a dost zmateně se vyptával, jestli ve Švýcarech potřebuje vízum, čím se tam platí a podobně. Pan Bota ho naštěstí pokaždé zklidnil, a tak jsme se dostali až na benzínu blízko Salzburgu. Vypadala lépe než ta předcházející a setkali jsme se tam absolutním pohodářem z Polska. Mířil do Lublaně. Vzal si od nás papíry, napsal ceduli, píchnul ji na značku nad sebou a načnul si pivko. Neměla bych ho vyměnit za pana Botu?
V Salzburgu jsme měli štístko. Po deseti minutách nás vzal kamioňák jedoucí kousek za slovinské hranice. Byl mlaďoučkej a v pohodě. Hranice jsem tentokrát projela na černocha schovaná na horním lehátku kamionu. Přišlo mi to jako příjemná změna. Představovala jsem si, jak se musí cítit ilegální uprchlíci. Sranda to asi není. Pro mě to znamenalo jen lehké mrazení. Rozhodně bych s nimi neměnila. Ležet ve tmě, ani nedutat, bát se pohnout. Nevidět ven a jen se dohadovat, co se tam asi děje a jak to probíhá a přitom vědět, že jestli mě načapají, je konec všech mých snů o zaslíbené zemi.
Na cílové benzíně kus za slovinskými hranicemi jsme to pro dnešek zapíchli. Louka za benzínkou vypadala neškodně a únavou se nám klížily oči. Kde asi budeme stavět stan zítra?
Úterý 9. srpna, Trapas
(neidentifikovaná slovinská benzínka, Lublaň, Novo Mesto)
Ráno jsem vykoukla ze stanu a vedle na louce se pásl kůň. Idylka. Vybavily se mi horské louky na Slovensku.
Stopovat se vydáváme s nebývalým seběvědomím. Včera se nám nevedlo špatně a totéž jsme automaticky očekávali od dneška. Což byla samozřejmě chyba. Zbytek dne se proměnil ve stopařský opruz.
Na SLO benzíně jsme samozřejmě zkejsli skoro do odpoledne. Pak nás vzal postarší chlápek a tvrdil, že nás vyhodí na výborné benzínce v Ljubljani. Znovu jsem si ověřila, že na stopu platí jedna zásada, jakmile je někdo přehnaně ochotný a popisuje vám, jak vám zastaví na úžasném místě, kde vždycky vysazuje stopaře a kde se skvěle stopuje, zbystřete. Taková místa totiž rozhodně nebývají ideální. I naše benzínka byla na nic.
Tak jsme vyrazili hledat vhodný dálniční nájezd, páč ke stopu na dálnici se pan Bota samozřejmě umluvit nenechal. Jediný, co připadal v úvahu, však rozhodně nebyl stavěný na stopování. Po marných pokusech, při kterých jsme odešli, zase se vrátili a stihli se seznámit s dvěma pohodářskými stopaři z Německa, jsme usoudili, že bude nejlepší přesunout se na druhý konec Ljubljaně a zkusit to tam. Několikahodinový pochoďák měl výhodu v tom, že jsme si mohli prohlédnout centrum, které v Ljubljani rozhodně stojí za to.
Díky malému počtu obyvatel (asi 300 000) panuje v centru téměř lázeňská atmosféra, která jen málo připomíná hlavní město. Kolem řeky stojí spousta kaváren a stánků s tretkami. Přímo vybízejí k zastavení, posezení, poklábosení. Do architektury se v 1. polovině 20. století nesmazatelně zapsal místní rodák Jože Plečnik. Z jeho návrhů lze zmínit například trh s kolonádou či v centru situované Trojmostí (1929 – 30), kdy řeku Ljubljanici překonávají v různých úhlech hned 3 mosty vedle sebe. Z ostatních pamětihodností je třeba připomenout katedrálu z 18. století, františkánský kostel z let 1646 – 60 nebo pouhých 10 minut z centra vzdálený hrad, z nějž je nádherný výhled nejen na město, ale i na Alpy.
Ačkoliv jsme změnili místo, stop na Záhřeb stále nevycházel. Pomalu se smrákalo a my se začali smiřovat s absolutním fiaskem. Konec dne zachránil chlápek v luxusním bavoráku. Jel sice jen nějakých 50 km (Novo Mesto), ale aspoň že tak. Rozvalovali jsme se v kožených sedačkách, kochali se zapadajícím sluncem a krajinou, která mizela doslova úprkem, protože chlápek frčel 180 a ani nemrknul. S klidem telefonoval, vyhodil nás na super benzínce a ještě pozval na pití, konkrétně mě na pivo a pana Botu na horkou čokoládu. Vzpomínal na Prahu, prý tam dřív pracoval a my museli odmítat jeho návrhy na přespání.
Tím celý den zhasnul. Postavili jsme stan ve vysoké trávě na loučce kus od benzínky, ačkoliv nedaleko se skrýval kemp a za pár chvil vytuhli.
