Obřad za mrtvého na ostrově Sulawesi rozhodně nepřipomíná naše pohřby. Desítky zabitých zvířat, mnoho návštěvníků, hostesek, které je obsluhují, a hlavně žádný pláč.
Nedá se říci, že bych patřil ke skupině lidí, kteří rádi navštěvují smuteční pohřební obřady. Jenže mít možnost zúčastnit se a vidět pravý torajský pohřeb, jeho monstrózní obřad trvající několik dní a s ním spojené rituály, které patří k vyhlášeným nejen v Indonésii na ostrově Sulawesi, ale snad na celém světě, se prostě pouhým mávnutím ruky přejít nedá.
Na ostrov ve tvaru chobotnice jsme jeli v období dešťů a také v čase, kdy se pohřby nekonají. Ani jedno z uvedeného se ovšem nenaplnilo. Nejen jsme nezmokli, ale viděli i pohřby, a to hned tři a nestalo se, že neposlušný nebožtík, který si dovolil odejít na onen svět nyní, si bude muset v rakvi nějaký ten měsíc či rok počkat, aby rodina nastřádala peníze.
Vstupenka na pohřeb
Základním kamenem toradžské kultury jsou pompézní pohřební slavnosti, Rambu Solo, protože pohřeb v životě Torajů je tou největší událostí, na který si člověk začíná střádat peníze od doby, kdy je začne vydělávat. Jelikož pohřeb není ostrovany považován za smutnou událost, jsou na něm vítání i turisté, což má v konečném efektu daleko vyšší prestiž.
Je krátce po deváté hodině dopoledne a už nyní je neskutečné vedro. Oděni do černého, jak se sluší a patří, jedeme na pohřeb sedmdesátiletému muži, který zemřel před měsícem. Jelikož se v těchto končinách stalo nepsaným pravidlem, že účast turistů s sebou přináší vyšší punc oné události, přinesou turisté také dárek v podobě lepšího kartonu cigaret. Tradici jsme porušit nemohli a v přepočtu nás takto neodmyslitelná „pohřební“ vstupenka vyšla padesát korun na osobu.
Od hlavní silnice, kde stojí řada nákladních aut větších i středních velikostí, skládají muži svázána prasata. Počítat je nemá smysl, říká nám náš průvodce, jelikož přesné číslo se snadno dozvíme v průběhu obřadu. První setkání je s vdovou, která nás vítá a ukazuje, kde se máme usadit, abychom dostali občerstvení.
Více o pobřebních zvycích na Sulawesi:
|
Pohřební obřad je již v plném proudu a odehrává se na velikém prostranství, kde jsou postaveny pavilony a tribuny z bambusu obtažené červenou látkou znamenající, že nebožtík je mužského pohlaví. Bílá patří ženám. Ceremonií organizuje obřadník tomadalu, který nejenže vítá příchozí hosty, ale čte i životopis zesnulého.
Extra zabijačka
Po malém občerstvení, je nám přiděleno místo v dřevěném přístřešku s pořadovým číslem 49, kde se sedí na zemi, a v průběhu celé akce se o vás starají hostesky. Takovýchto míst je zde vystavěno šedesát a čísla jsou přidělena od nejnižšího pro nejbližší rodinu, pak podle kast, společenské důležitosti až po hosty, kteří přijeli náhodou.
Nedaleko je umístěná rakev s nebožtíkem a jen o kousek dál se zabíjí jedno prase za druhým. Je zajímavé, že do doby, než bude zapíchnuto první prase, byl nebožtík považován nikoli za mrtvého, ale za nemocného. Denně mu bylo podáváno čerstvé jídlo a pití a všichni se o něj pečlivě starali.
Jedno píchnutí, krátké kviknutí a krev se rozlévá po zemi a „nemocný“ umírá. Masakr, se vším všudy. Dva muži prasata opálením zbavují chlupů a další tři je sekyrami porcují a dávají do kotle s vařící vodou. Čistota a hygiena se tu moc nenosí. Porcování se provádí na zemi, na které leží pouze palmové listí nebo podlaha z bambusu. Tekoucí voda vidět není, pouze ta, která vře v kotli.
V bambusovém přístřešku s pořadovým číslem čtyři, který má veliký baldachýn, je rušno nejvíce, jelikož se v něm střídají skupiny nejbližší rodiny, které obsluhuje více jak padesát hostesek a dvacítka hostesů. Vítají je i malé dívenky v Torajských krojích, které jsou pečlivě nalíčené a vypadají jako panenky. Je to nepředstavitelné divadlo, které má ovšem svá přesná pravidla.
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Pohřební průvod
Hostesky příchozí usadí a po krátkém čase, kdy se občerství, zase vyprovodí. Producíruje se zde procesí lidí, někteří zpívají, jiní se modlí. Uprostřed mezi tribunami se řadí pohřební průvod. V čele půjde starý ceremoniář a za ním černě odění tanečníci. Jejich počet není menší, než padesát. Jdou na veliké prostranství, chytají se za ruce a vytváří kruh. Za monotónní písně se dávají do tance. Uprostřed kruhu leží tři prasata a počet tanečníků se navyšuje nejen o další muže, ale i ženy.
Tomaladu stále vítá hosty, kteří se stále sjíždějí ze všech koutů indonéského souostroví. Vítání jsou i hosté z Austrálie a Nového Zélandu. Už pouze vidět tu pestrou směsicí lidských tváří je něco nepopsatelného. U stromů jsou uvázání vodní buvoli, kteří umí nahnat pěknou hrůzu. Kde se podívám, všude leží kvičící prasata přikrytá velikou lepenkou nebo listím z palmy. Jsou váhy malé, střední, ale i více jak jeden a půl metráků.
Po dvou hodinách pohřební ceremonií opouštíme a další hosté stále přichází. Za celou dobu jsme neviděli nikoho truchlit, nebyly zde žádné plačky a nikomu neukápla jediná slza. Dnes bylo zabito sto dvacet prasat a zítra se číslo navýší o další stovku. Vodních buvolů padlo dvacet a stejné to bude zítra. Program velké změny nedozná, jen přibude krve z poražených zvířat, která už kdysi dala tomuto ostrovu přívlastek krvavý.
Uvažovat, zda více jak tisícovka přítomných všechno sní, není na pořadu dne. Co nesníš, dostaneš v úhledném balíčku svázané ratanem domů. Další přebytky se věnují obci, která maso prodá a za získané peníze se postaví kus silnice, případně opraví škola.
Diky za reportaz, take jsem se pred nekolika lety ucastnil mensi pohrebni slavnosti, ale nektera fakta, ktera zde popisujete, jsem nevedel a jsou pro mne novinkou.
Oni samozrejme truchli, jen v jiny den. Nam rodina neboztika dokonce dovolila ci primo vybizela vyfotit si jeho rakev, a to i s placicimi cleny rodiny, kteri posedavali kolem, pro nas to bylo velmi prekvapive.
Jen doplnim informaci k tomu pohrbivani deti, ten otvor ve stromu, ve kterem jsou pote telicka vlozena, je orientovany smerem, kde zije jeho matka.
Jak jste si pochutnal na torajanske kave? Ja v zivote lepsi kavu nepil 🙂
Davide, tak to jsem nevěděl o tom uložení zase já. Jen vím, že dítěti se do otvoru se jako obětina dává vajíčko. Torajské kafe mi chutnalo. Hlavně, když jsme byli na noc u domorodců v Makale vysoko v horách.
Při pohřebním obřadu je na „pořadu“ také zápas vodních buvolů. Cena 1 celého bílého je 5000 euro. Za tuto cenu si tam snadno pořídíš Toyotu.
O pobytu v Totajské oblasti Ti můžu poslat odkazy, na mé příspěvky,kde si onen pobyt můžeš znova připomenout. Stačí napsat na můj
em************@se****.cz
Články v okolí
Tip měsíce: Etiopie
Mezi vlky a vrcholy: výprava do jedinečné přírody Bale Mountains
Cesta časem: Kmeny a tradice Údolí řeky Omo
Prořezané rty, skarifikace i deformování lebek. Význam tělesných modifikací u etiopských Mursiů
Knižní tipy
Olinalá: poklad na konci světa
SOUTĚŽ: Co je nového v JOTA, aneb cestování s knihou. UKONČENO
Nové články
Olinalá: poklad na konci světa
Neznámá Mauritánie
Vánoční trhy od Brém až po Berlín.. a mnohem dál
Vybavení na cesty
Darn Tough BEAR TOWN MICRO CREW
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
NEJLEPŠÍ TREKOVÉ BOTY A POHORY
Výběr testerů Světa outdooru