V šest ráno nás probouzí neidentifikovatelné přerušované hučení někde okolo nás. Opatrně vystrkuji hlavu ze stanu: jsou to hořáky balónů! Několik jich právě přelétá těsně nad námi. Vyhlídkové lety balónem nad kouzelnými skalními městy Kapadokye jsou holt populární. NormáIně bychom za tak časné probuzení stříleli, ale dnes to nevadí, protože jdeme na houby – pěkně za ranního chládku.
Další zpráva z expedice Hedvábná Stezka 2006 Aleny a Lukáše Synkových.
Co je Kapadokya?
Kapadokya (angl. Cappadocia) je unikátní oblast typická kaňony a skalními městy, která se rozprostírá mezi několika sopkami přesně ve středu Turecka. Sopečný popel se zde postupně usazoval, čímž dal vzniknout měkké hornině zvané tuf a vytvořila se tak obrovská planina. Když sopky vyhasly (zhruba před 10 milióny let), převážila vodní eroze, která během tisíců let vymodelovala z tufu podivuhodnou pohádkovou krajinu. Po jejím osídlení si zdejší obyvatelé vytesávali do měkkých skal a věží svá obydlí, kostelíky, pevnosti, či dokonce celá podzemní města. Ve skalních domech se už dnes nebydlí, ale využívají se například jako originální penziony.
Centrem oblasti je městečko Göreme, které leží na dně velkého hlubokého údolí. Při pohledu z výšky (např. vyhlídka u silnice do/z Učhisaru) jsou jednotlivé domy maskované mezi věžemi skalního města – takové město ve městě.
Údolí mečů
Z kempu vyrážíme vzhůru pěšinou mezi políčky na východ. Po chvíli se nám otvírá pohled na překrásné široké údolí plné malých políček, vinic, meruňkových sadů a řad olivovníků. Teď v květnu tu není co uloupit, ale v létě jsou tu sladké meruňky a na podzim ještě sladší hrozny.
Celé údolí je prošpikované skalními věžemi různých tvarů. Podle toho, že některé z nich jsou mírně zahnuté jako turecká šavle, dostalo toto údolí své jméno (Swords Valley).
Bílé oblé svahy se zvedají do výšky snad 50 m jako obrovské sloní hřbety. Připadáme si jako v nějaké pohádce, tak neuvěřitelně zvláštní je tato krajina.
Scházíme opatrně dolů a ve spleti polňaček a pěšin hledáme cestu do Růžového údolí. Na valníčcích tažených koňmi přijíždějí domorodci obdělávat svoje pole. Jedna polovina lidí z Göreme se vrhla do turistického ruchu a jezdí teď v naleštěných džípech, zatímco druhá polovina zůstala u tradičního zemědělství a jezdí … stále na valníčcích.
Růžové údolí
Míjíme bývalý rozsáhlý skalní klášter a prolézáme několik skalních kostelíků z 11. – 12. st., kterých se tu nachází spousta. Často se v nich perfektně zachovaly původní malby zobrazující svaté. Křesťané totiž v Kapadokyi našli útočiště v dobách ohrožení.
Pak procházíme napříč velkým údolím, které není tak atraktivní, zato díky topolům a sadům poskytuje dostatek stínu. Narážíme na směrovky „Rose Valley“ (pravděpodobně jediné turistické značky v Turecku) a po vyšplhání na hřeben kolem skalního kostelíka se konečně kocháme překrásným výhledem na horní část kaňonu tónovaného do odstínů růžové a červené. Pokračujeme dál po hřebeni až k osamělé meruňce, odkud je jeden z nejhezčích výhledů na Kapadokyi, s dolní částí Růžového údolí přímo pod námi. Skalní věže, špičky a vrásy vystupující z barevného masivu připomínají skalní formace jihozápadu USA.
Scházíme krkolomnou stezkou do údolí a pochodujeme po vyježděných polních cestách směrem na Čavušin. Potkáváme Turka, který jde okouknout svoje políčko s dýněmi. Když slyší, že jsme Češi, ukazuje nám průkaz tureckého olympijského týmu a vysvětluje: „Reprezentoval jsem Turecko ve střelbě. Svoje pušky mám od vás, ze Zbrojovky Brno.“
Konečně hřiby
Výrazný kopeček ve vesnici Čavušin je celý prokutaný skalními obydlími a na jeho svazích stojí opuštěné zděné domy – velice působivá vesnice duchů. Dnes se totiž bydlí pod kopcem. Dole na parkovišti také nabíráme vodu z pramene, protože horko už nás zmáhá. Je výborná, tak proč platit okolním prodavačům, kteří s přílivem turistů ztratili ochotu smlouvat, za předraženou.
Šplháme na vrchol kopce, kde se nám otvírá další fantastický výhled. A konečně také pod námi vidíme to, co celý den hledáme – celou skupinku velikých hřibů!
Jsou to ale hřiby kamenné. Na 15 m vysokých nohách z tufu nesou klobouky z tvrdé horniny. Tyto neobvyklé útvary vznikly tam, kde sopky na vrstvy popílku vychrlily ještě vrstvu lávy. Ta potom eroduje pomaleji, přičemž chrání před deštěm měkčí horninu pod sebou (tzv. diferenciální eroze).
K Želvě 30 m
Kde najdete houbu, najdete přece i další. Pokračujeme tedy mezi poli na severovýchod směrem na Zelve, kde jsou vyhlášená „houbařská místa“.
Celý les kamenných hub roztodivných tvarů je naprosto neuvěřitelný. Nejsou to jen hřiby, ale i muchomůrky, hadovky, smrže či špičky. Nacházíme i dvouhlavé nebo tříhlavé.
Den se chýlí ke konci a tak jdeme na silnici chytit něco zpět do Göreme. Stojí tam kuriózní dopravní značka „pozor želvy“. Na křižovatce pak ještě upřesňují „K Želvě 30 m“. Původně tam samozřejmě stálo „Zelve 3“. Vážení krajané, kdo jste to tam dopsali? Nejpikantnější na tom je, že když se přihlásil o slovo posvačený meloun, tak jsme 30 m o té značky skutečně našli v trávě velkou suchozemskou želvu. Na želvu byla neobyčejně bojovná a čilá.
Závěrem
Hub jsme našli spoustu, smaženice ale tentokrát nebude.
Praktické
Vstupné:
všechna údolí jsou zdarma, platí se pouze ve dvou areálech s mimořádným množstvím skalních kostelíků, které ale neleží na popsané trase: Open Air Museum Göreme – 5 TL;
Open Air Museum Zelve – 5 TL
Doprava:
Odkudkoli do města Nevšehir, z nevšehirského otogaru jezdí stále minibusy do Göreme (1,5 TL/os.).
Ubytování:
V Göreme jsou všechny cenové kategorie. Zajímavé je bydlení ve skalních hotelech (15 TL/os.). Z kempů bych doporučoval Camping Göreme kousek pod městem – česká vlajka tam vlaje na prvním stožáru, majitel je velmi pohostinný, mluví trochu anglicky, teplá voda stále, velmi klidné prostředí (5 TL/os.).
Více postřehů z Turecka, první zemi expedice Hedvábná stezka 2006 Aleny a Lukáše Synkových, přineseme v dalších reportážích.
Text: Lukáš Synek
Foto: Alena Synková, Lukáš Synek
