Indické motocykly Enfield 500 se staly motorkářskou legendou. Honza Odehnal na nich přejel nejvyšší horská sedla světa v severní Indii, od čínské až k pákistánské hranici.
Hlavní město druhého nejlidnatějšího státu světa -Indie, asi dvanáctimilionové Dillí, je startem a cílem výletu naší partičky, jenž se dala dohromady během půlroku v cestovce Rajbas. Vyjet správným směrem z jednoho z největších měst světa v dopravní špičce na strojích obtěžkaných batohy a navzájem se neztratit je téměř nereálný úkol. Asi hodinu a půl postrádáme naše dva kamarády, ale odvážným štěstí přeje a tak si to nakonec společně v plném počtu uháníme na sever na skvělých zapůjčených čtyřtaktních motocyklech Enfield 500 cm. Jejich designpadesátých let se nám líbí stále více.
První noc po asi 100 kilometrech dá také zabrat, komáři nám nedovolí pořádně usnout, poprvé a naposled riskujeme nakažení malárií. Můžeme si za to sami – stavět stan se nechtělo nikomu z nás.
Himálčapradéshí podél čínské hranice
První část měsíční cesty povede kolem čínských hranic ve státě Himálčapradésh. Dole v údolí řeky Satluj je téměř tropické podnebí s odpovídající bujnou vegetací, kde se daří např. banánovníkům. Jednu z nocí tu trávíme v horkých 40 °Cpramenech, které bychom jistě více ocenili později ve vyšších polohách. Při přejezdech jednotlivých údolí obdivujeme zelená rýžová políčka na prudkých svazích, kde by v našich podmínkách nikdo nic nepěstoval – Indů je však více jak miliarda a tak využívají životní prostor maximálně.
Během cesty navštěvujeme vesnici Sarahan – bývalé sídlo bhůšarských rádžů stojící na vysokém skalisku s velkolepým okolím. Je tu i jedna z nejexotičtějších památek severozápadních Himalájí – chrám Bhimakálí. Má dvě několikapatrové věže, elegantně svažité střechy pokryté břidlicovitými taškami a blýskavé zlaté věžičky. V nejvyšším patře se nachází bohyně Bhima Kálí, ozdobená květinovými věnci, shlíží dolů přes oblaka vonných tyčinek, jež tu umísťují bráhmanští kněží. Bohyně byla uctívána celá staletí i lidskými obětmi až do 19. století.
Ujíždíme po cestě zbudované v dramaticky strmých skalnatých svazích, dosahujeme městečka Recong Peo a zajišťujeme nezbytné povolení do pohraničí s Čínou. Uředníkům to trvá celý den a tak volný čas využíváme k návštěvě vesnice Kalpa, kde nás nejvíce zajímá starobylá gompa (výraz pro buddhistický klášter v Tibetu nebo Ladhaku) a její okolí.
Potulovat se úzkými uličkami v tomto kdysi vzkvétajícím obchodním centru stojí opravdu za to. Projíždíme tu zrovna v období končících monzunů a tak nás vlastně ani nepřekvapují zavalené silnice. Dvakrát závaly překonáváme vlastními silami a dvakrát čekáme pár hodin, až dílo dokonají bagry. Ovšem poslední třistametrový sesuv bude opraven možná za několik let. Indové jsou ale mistři improvizace a tak už mají zbudovanou asi 500 m dlouhou lanovku, po níž přepravují zásoby potravin, palivové dřevo na zimu a také posléze naše 160 kg těžké stroje.
Nás z pochopitelných bezpečnostních důvodů přepravit nechtějí, musíme jít pěšky a tak díky tomuto zdržení přijíždíme až za tmy do pozoruhodné vesnice Tabo. Navštěvujeme tu druhý den gompu – na první pohled nezajímavé dřevěné a hliněné krabice, trčící na severním břehu řeky Spiti skrývají snad nejvýznamnější poklady buddhistického umění – pestrobarevné malby se štukovými reliéfy. Tento klášter byl založen roku 996. Nejpozoruhodnější stavbou tohoto komplexu je Sughlhakhang ,,Sál osvícených bohů“, jehož složitě zdobený interiér slouží jako mystický model vesmíru i s bohy. Necháváme se tu unášet atmosférou tibetské kultury a historií, kdy prioritou lidského bytí nebyly hmotné statky.
Dnesnás také čeká působivý Ki Gompa postavený na skalisku v údolí řeky Spiti a noc v údajně nejvýše položené vesnici (4200 m) s elektřinou na světě. Malebnost tibetských domků obklopených ječmennými políčky kazí satelitní antény a nečekané množství cestovatelů. Tahle noc je pro nás výbornou aklimatizací před přejezdem 5000 m vysokého sedla. Následující stovka kilometrů patří k nejpůsobivějším celé cesty. Souznění našich duší a motocyklů v nádherném okolí řeky Spiti, rozeklané vrcholy hors vesničkami, kde život plyne v jiných rovinách, stáda ovcí a jaků , to jsou okamžiky, které si vezeme v naších vzpomínkách domů.
Zkouška našich strojů
Po přejetí Kunzum Pasu 4450 m se třemi stupami a modlitebními vlajkami se pouštíme do nejakčnějšího úseku na naší trase. Cesta ve hrubém štěrku je častokrát křížena dravými potoky, které nakonec nejsou tak obtížné, jak se zdálo na první pohled. Děkujeme našim strojům za zvládnutí bez závažných potíží, s takovými terény jsme opravdu nepočítali.
Nyní nás čeká přejetí slavné silnice Manali -Léh, která se stala po svém dobudování roku 1989 nejoblíbenější přístupovou cestou do Ladakhu. Silnice je otevřena dle stavu sněhu několik měsíců v roce. Vede z údolí Kullů přes až 5328 m vysoká sedla – jedny z nejvyšších na světě. Její povrch se rapidně mění od celkem hladkého asfaltu, přes různě hluboké výmoly až po prašnou cestu, po které stékají ledovcové potoky. Klikatí se nádhernou měsíční pustinou, kde potkáte jen nomádské pastevce, asfaltem pokryté silniční dělníky a hlídkující zachmuřené vojáky.
Trasu dlouhou 480 km jedeme dva dny s noclehem v jednom ze stanů pro řidiče náklaďáků. Necháváme si tu na večeři uvařit čoumen with chicken (nudle se zeleninou a kuřetem). Kuře se nám nezdá, typujeme je spíše na sviště, kozu nebo psa. Na náš dotaz dostáváme usměvavou odpověď: „Je to big chicken, pane“. Dále se po tom raději nepídíme – lépe nevědět. Večer probíhá ve znamení vzájemné ochutnávky alkoholů převážně se sikhskými řidiči náklaďáků. Dostává se nám uznání, když dokážeme pozřít 60 % kalvádos.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Nahoře v Ladhaku
Přijíždíme do problematického svazového státu Džammú a Kašmír, do jeho nedostupného regionu Ladhaku, neboli La-Dags – ,,Země vysokohorských průsmyků“, někdy označovanou jako Malý Tibet. Symboly téměř tisíc let starého buddhistického náboženství se objevují všude po cestě: ve větru se třepotající pestrobarevné modlitební praporky, modlitební mlýnky ve vesnicích, bělostné čorteny, středověké kláštery – gompy na vrcholcích skal.
Celý další den trávíme v údolí Indu návštěvami těchto tajemných center dávnověké moudrosti a poutních středisek. Ponuré modlitební síně a ornamentální svatyně skrývají množství uměleckých pokladů – vzácné tibetské rukopisy, hudební nástroje, nástěnné malby s fantastickými tantrickými božstvy, ohromné mosazné Buddhy. Centrem této oblasti je městečko Léh – kdysi významná zastávka na Hedvábné stezce ve výšce 3550 m. Dnes je to základna cestovatelů z celého světa, kteří sem přijeli za poznáním jedinečné kultury a přírody. I my se vydáváme na pětidenní trek dlouhými údolími přes téměř pětitisícová sedla. Procházíme vesničkami a maličkými políčky ječmene, zavlažovanými důmyslnými kanály, kde se žije jako před staletími.Uvědomujeme si, jak málo stačí k žití a jak nelehký mají místní lidé život.
Náhodou přihlížíme a nakonec se i účastníme oslavy narozenin ročního chlapce. Přechází nás zrak z tančících, nádherně ozdobených tibetských žen, jsme pozváni na čapátí (nekvašené ječmennéplacky z celozrnné mouky) a pivo z kvašeného ječmene – čhang, jež je silnější, než jsme předpokládali. Naše cestování není snadné, jsme již třetí týden na cestěa tak celý, více jak 100 km trek, dokončujeme ve třech. Ostatní si jej zkracují o dva dny z důvodu zažívací a horské nemoci.
Po návratu a půldenním odpočinku vyjíždíme směrem do úrodného, ledovcem vytvořeného údolí řeky Nubra. Náš cíl nejsou gompy ani horké prameny, ale ,, pouze“ sedlo Khardung La, které je se svou výškou 18 380 stop = 5 606 m nejvyšším sedlem na světě, kudy vede silnice. Sedla dosahujeme asi po dvou hodinách nekonečných serpentin a několika vojenských kontrol. Tato silnice je otevřená pro veřejnost až od roku 1994, do té doby se do míst severně od Léhu nesmělo. Dnes vystačíte s povolením, které se dává na maximálně 7 dní.
Mezi lekníny ve Šrínagaru
Náš výlet se krátí, máme již jen 7 dní na to, abychom si užili krás jezer v Šrínagaru a včas se dostali do Dillí vzdáleného asi 1300 km. Cesta je neméně působivá a zajímavá jako dosud. 70 km na západ je Čos – khor neboli ,,duchovní ostrůvek“ v Alčí, pyšnící se výjimečně starými nástěnnými malbami a dřevěnými plastikami, které jako by se zázrakem uchovaly po devět staletí. Znalci starých umění tohle místo řadí k nejvýznamnějším památkám Asie.
V závěru naší cesty se pohybujeme v ne zrovna moc bezpečné třecí zóně mezi Indií a Pákistánem, kde konflikt v roce 1999 vyvrcholil ve skutečnou válku, během níž přišlo o život přes tisíc indických a pákistánských vojáků. Proto od již plně muslimského Kargilu je silnice lemována jednotkami střežících vojáků. Úsek cesty v našem směru linoucí se v horském prostředí je otevřen jen od 4 do 7 hodin a v tu dobu vyrážejí všechny náklaďáky. Komu se nechce brzy vstávat, je odsouzen později k nekonečnému předjíždění kouřících cisteren na úzkých cestách ve strmých svazích.
Šrínagaru dosahujeme třetí den po 450 km. Příjezd je ve znamení otravných a nekonečných nahaněčůplujících hotelů – houseboatů. Vybíráme si jeden opravdu luxusní, na skvělém místě, obklopený lekníny. Majitelé se o nás starají, jako bychom nebyli špinavý motorkáři, ale vzácní hosté. V podstatě jimi jsme, protože problémy s Pákistánem a následná válka mají za následek totální úpadek turistiky v této tak atraktivní oblasti. Majitelé houseboatů musí jít hluboce pod cenu, s tím, že se jim to snad vrátí v budoucnosti.
Druhý den ráno navštěvujeme plovoucí trh se zeleninou a zbytek dne věnujeme návštěvě zahrady Mughalů a nákupů suvenýrů. Ke konci dne někteří z nás zjišťují, jak se nechali napálit – ale co, peníze nejsou všechno a divadlo kolem prodeje zaručených hedvábných koberců stálo alespoň ostatním za to. Rádi bychom v tomto kouzelném místě jezer obklopených horami strávili více času, ale letadlo nepočká. Uháníme 300 km na motocyklech do Džammú a posledních 600 km do Dillí přejíždíme i s motocykly vlakem.
Kruh se uzavřel, naše cesta končí. Jen neradi vracíme motocykly a poslední den v Dillí ještě věnujeme nákupům, focení a památkám. Odlétáme s pocitem, že se sem rozhodně musíme vrátit.
