Na dvojkole zimním Řeckem

Kdyby jste se dopoledne 27. prosince 2004 pohybovali kolem autobusového nádraží v Brně, mohli byste pozorovat dvě podivně pokroucené osůbky s cyklistickými helmami na hlavě, jak se prohýbají pod vahou podivného sarkofágu a několika dalších beztvarých zavazadel a snaží se co nejrychleji pohybovat k nádraží. V podlouhlém balíku bylo sbaleno ležaté dvojkolo a dva spěchající človíčci jsme byli my s jistým zpožděním mířící k autobusu bulharské společnosti.

Naštěstí jsme všechno stihli, usadili se do pohodlných sedaček starého mercedesu a vyrazili směr Sofie, kam jsme dorazili po více než 22 hodinách. Autobus do Atén odjížděl až k večeru, a tak jsme se celí nedočkaví pustili do prohlídky města, kterou nám kazil jen nepřestávající déšť, jež nás provázel i během další dvanáctihodinové cesty do řecké metropole.

Obtíže po příjezdu

Celí rozlámaní z dlouhého sezení přijíždíme do řeckého hlavního města a na tvářích se nám zračí mírná nervozita způsobená počasím. Z oblohy se totiž snáší provazy, ba přímo lana vody, obloha nevypadá, že by se chtěla rozjasnit a my se děsíme deseti upršených dní. Tři hodiny skládám kolo a Eliška rozděluje našich pět švestek do brašen. Protože nemáme vozík, který většinou jezdí s námi, je to úkol téměř nadlidský.K naší velké radosti přestává z ničeho nic pršet a my vyrážíme do těžce popsatelného divokého víru velkoměsta. Brzy se obloha rozjasňuje a sluneční svit zalévá celé Atény.

Až příliš brzy se však také ozývá ohromná rána a už jedeme po ráfku. Přední defekt je snad naším prokletím. Tento naštěstí zapříčinilo mé nadměrné pumpování při skládání kola. Bohužel zjišťuji, že plášť je už nepoužitelný, a proto se vydávám indiánským pochodem hledat cyklistický obchod. Ten nacházím na tržišti velice podobném arabským súkúm, kde je možné koupit snad úplně vše od zeleniny až po auto či loď.

Obchůdek je více na ulici než v domě a kluci někde zpod střechy loví freeridový plášť 20×2,125 a duši. Poněkud se děsím té šířky, ale užší nemají, a tak nezbývá, než vzít, co je. Celý udýchaný se vracím na místo činu a Eliška mi s poněkud kyselým úsměvem sděluje, že pomeranče rostoucí zde na každém druhém stromě jsou jen okrasné a tudíž strašně kyselé.

Přezouvám přední kolo, z něhož se rázem stává balón, a pokračujeme v prohlídce města. Projíždíme tu uzounkou jednosměrkou v protisměru, tu osmiproudou mega ulicí a snažíme se do západu slunce zvládnout alespoň zlomek zdejších památek. Samozřejmě nesmí chybět Akropole, i když jen zvenku, protože 12 eur je pro nás až moc – a navíc už bylo těsně před zavřením. Sluníčko už se však až příliš sklání k obzoru, a proto se vydáváme směr Pireus a podél moře pryč z města.

Projížďka Aténami

Projíždíme kolem olympijských komplexů a stadiónů, speciální tramvajové linky postavené právě pro olympijské hry, obrovského přístavu, proplétáme se honosnými i špinavými ulicemi a snažíme se vymotat ze šílenství, které může nabídnout snad jen jižanské velkoměsto. Již několik hodin je tma, když se objevujeme před otevřenou branou do jednoho z přístavišť. Nabírám vodu v malém kiosku a ptám se prodavačky, kam že se dá odtud přeplavit. Potvrzuje mou domněnku, že na ostrov Salamína, a tak se zapojujeme do fronty aut, platíme u pokladny všeho všudy 1,09 euro a naloďujeme se na trajekt spolu s dalšími čtyřiceti auty. Po 25 minutách plavby, během které pozorujeme tisíce světýlek na všech březích v okolí, přistáváme na ostrově a po dalších dvaceti minutách už stavíme stan na okraji vesnice.

Ostrov Salamína

Nad ránem mě budí pleskot dešťových kapek o tropiko stanu a nepřestává pršet celý den. Doháníme spánkový deficit z autobusu a na cestu se vydáváme až po poledni. Kdo by se též trmácel nevyspalý v proudech vody, že?! Salamína je prťavý ostrov a netrvá dlouho a jsme opět v přístavišti a naloďujeme se na trajektík. Platíme o pár centů více, ale plavba trvá jen 10 minut.

Celou ji trávíme v prostoru pro cestující, který je vybaven i malým, ale nefunkčním barem, a klepeme kosu, protože k dešti se přidal silný vítr a teplota klesla pod deset stupňů. I když je škaredě, stále jsme z něčeho unešeni. Tu z palmy, támhle z obrovského kaktusu, jindy z úžasného výhledu na moře s roztroušenými loděmi. Míříme na Korint po staré silnici vlnící se podél pobřeží. Ve svahu nad námi si to po mostech a tunely frčí auta po dálnici a občas vidíme i starou jednokolejnou a novou dvojkolejnou železnici. Jednoduše dopravní blázinec.

Silvestr v Korintu

I třetí den vylézáme ze stanu poněkud později, protože celou noc a ráno propršelo, ale sluníčko začíná pomalu probleskovat mezi mraky a my už se těšíme na náš první cíl – Korintskou šíji. Projíždíme malými vesničkami na pobřeží a žasneme nad množstvím odpadků, které se válí podél cesty a vůbec všude. Jsme poněkud rozčarováni tímto nepořádkem a celkovou neupraveností v zemi, která je tak vychvalována mnoha turisty.

Do cesty se nám najednou staví úzký most. Jeho „podlaha“ je z desek, které jsouposkládány podélně, a mezi kterými jsou široké díry. Máme strach, abychom nezapadli kolem do jedné z nich, a tak se celou dobu pekelně soustředíme a nedíváme se doleva doprava. O půl hodiny později vjíždíme do města Korint, nakupujeme a na prázdné promenádě vaříme oběd. Těstovinovou rýži s jakýmisi mořskými potvorami z konzervy. Vynikající.

Pořád přemýšlíme, kde by tak asi mohl být ten korintský kanál, o kterém se zmiňují všichni průvodci. Lítáme Korintem tam a zpátky a ještě kousek za město a ne a ne jej najít. Když už se slunce opět sklání k obzoru, míříme ke starobylému Korintu s mnoha památkami a hledáme vhodné místo ke strávení silvestrovské noci. Nakonec dojíždíme až na úpatí kopce Acrokorintu, na němž stojí stejnojmenný hrad, a stavíme stan s výhledem na celou Korintskou šíji a daleké okolí. Zmáhá nás ale únava a budíme se až těsně před půlnocí. Začátek roku 2005 nám oznamuje hluboký ostrý zvuk lodní sirény a samozřejmě všudypřítomné bouchání ohňostrojů. Přejeme si šťastný nový rok a opět usínáme.

Záhada Korintského kanálu

Na Nový rok vyrážíme docela brzy, což pro nás znamená o půl desáté, a okamžitě zastavujeme u komplexu historických ruin. Zpoza plotu si prohlížíme zbytky divadla a paláců. Dovnitř sice nemůžeme, protože v zimě je většina památek zavřená, ale nám to i tak většinou stačí jen zvenku. Vracíme se zpátky do Korintu a odbočujeme na pláž ke zbytkům dávného přístavu. Řekové snad vůbec neznají úctu k historii, a proto není divu, že se valy této památky jen hemží stopami terénních aut. Jedno z nich nás právě míjí a k našemu překvapení se jeho řidič dává s námi do řeči a nabízí nám anglického průvodce po Korinthii, což je jedno ze správních území Řecka. S radostí přijímáme a hned se do knížky začítáme, abychom zjistili, kam případně vyrazit.

Konečně je vyřešen problém kanál. Při přejezdu úzkého mostku, kdy jsme se oba soustředili na jízdu po jedné desce a nedívali se do okolí, jsme jej poprvé překonali. Čekali jsme něco velkého, monumentálního a hlavně hlubokého, ale jak zjišťujeme, kanál je dost široký leda pro střední námořní lodě a my se tak soustředili, že jsme si ho ani nevšimli. Zato si všímáme lodě, která si to mydlí přímo do míst, kde předpokládáme ústí kanálu. Opíráme se do pedálů, kličkujeme ulicemi Korintu a ke kanálu přijíždíme právě ve chvíli, kdy se zdejší most otevírá pro auta a loď pomalu vjíždí mezi vysoké stěny v místě, kde se okolní zem zvedá vysoko nad mořskou hladinu.

Dělám pár fotek a objevuji i další důkaz řecké vlažnosti k památkám. Kousek od kanálu je pod mnoha a mnoha odpadky zaházen zbytek dlážděné cesty, který sloužil v dávných dobách k převážení lodí po souši z jedné strany šíje na druhou.

Na tabuli u mostu přes kanál je napsáno, že kola je nutno převést. Jako obvykle si říkáme, že nejsme kolo, ale tandemový náklaďák a suverénně vjíždíme na desky. K velkému překvapení jsou ale mokré a jaksi slizké, a proto raději zastavujeme a most opravdu přecházíme. V průvodci se pak dočítáme, že tenhle most je – stejně jako ten první, přes který jsme jeli,- speciální v tom, že při průjezdu lodi není zvednutý, ale zasunutý ve vodě, což následně způsobí jeho kluzkost.

Západ slunce za Acrokorintem

Průplav více méně odděluje město Korint od Loutraki, což je nejznámější letovisko Korinthie a místo, kde i v zimě najdete zaplněnou promenádu a alespoň poloprázdné, resp. poloplné kavárny. Je to také město, ve kterém bylo otevřeno první kasino v Řecku. Proplétáme se mezi lidmi na promenádě a užíváme si teplého počasí. Před námi se tyčí horský masiv s horou vysokou 1069 metrů.

Pokud se chceme dostat na druhou stranu poloostrova Gerania, musíme se pustit do dlouhého stoupání po jejím úbočí. Jedna serpentina za druhou mizí pod našimi koly a my šlapeme stále na nejlehčí převod, až z nás leje pot jak v létě. Právě když rudá koule mizí na druhé straně Korintského zálivu za Acrokorintem, zastavujeme v sedle a kocháme se nádherným výhledem na červeno-fialovo-modře zbarvené moře lesknoucí se v posledních paprscích hluboko pod námi.

Za zvuků střelby

Nerad spávám pod kopcem, nebo nedej bože v půli kopce, a proto jsme večer šlapali až do sedla. Ráno však zjišťujeme, že za vesnicí Pisia se silnice opět zvedá a míří vzhůru. To je ale momentálně ta méně špatná zpráva. Tou horší je, že plášť, který jsme koupili v Aténách, se prodírá podél kordu, což se vzápětí projevuje defektem a úplným protržením pláště v délce asi 2 cm. Provizorně zalepuji plášť zevnitř několika fleky a debatuji s Eliškou o možnostech. Jsou v zásadě dvě. Buď se vrátit do Korintu, nebo pokračovat dalších asi 60 km do Megary a riskovat úplné zničení předního pláště. Megarou už jsme sice jednou projížděli, ale z duše neradi se vracíme, a proto rozhodování netrvá dlouho a pokračujeme dále.

Stoupání do vesničky Shinos se kroutí mezi olivovými háji a je provázeno neustálou střelbou. Během celého putováníjsme s jistotou neurčili, proč se všude v horách válí kolem cest tolik prázdných nábojnic do brokovnice. Nejdříve jsme si mysleli, že střílení má plašit ptáky od oliv, ale pak jsme objevili desítky nábojnic i v místech, kde žádné olivové sady nebyly.

Odměnou za nastoupané metry není ve Shinosu výhled na moře, ale krásný malinkatý kostelíček, kolem kterého je vyznačen kruhový objezd.Provoz je zde minimální a navíc Řekové se často řídí místními zvyklostmi spíše než předpisy a značkami, a tak se jezdí a parkuje, jak kdo potřebuje. Silnička pokračuje chvíli dále nahoru, chvíli dolů a prochází borovicovými lesy. V jednu chvíli se však v zatáčce stromy rozestoupí a nám se naskýtá jeden z nezapomenutelných pohledů na moře pod námi a na zasněžené vrcholky hor v dáli. Nemůžeme se vynadívat.

Nejširší nabídku průvodců a map Řecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Obávaný sjezd

Navíc nás čeká dlouhý sjezd, což pro nás po letní bouračce představuje dosti velké psychické zatížení. Ještě zapalujeme svíčku v jedné z miniaturních kapliček na kuří nožce, kterých jsou tady podél cest stovky a tisíce, a už se šnečím tempem za skřípění brzdy spouštíme k moři. Plášť však nevypadá příliš věrohodně, a proto nezbývá než přikročit k zásadnímu kroku. Dělám do něj několik děr podél nejhůře prodřené části a „sešívám“ jej vázacím drátem, který mám v záloze. Pokračujeme v šourání se dolů, ale drát se ukazuje být nevhodným a okamžitě se trhá, resp. láme o ráfek.

Stavíme stan na pláži pod borovicemi, rozděláváme oheň, což bychom si v létě určitě nedovolili, a posloucháme šplouchání vln. Eliška už je dávno zachumlaná ve spacáku, zatímco já ještě stále sedím u ohně, propaluji rozžhaveným drátem větší díry do pláště a tenkou horolezeckou šňůrou se snažím zajistit kord před oddělením od zbytku pláště.

Cykloservis v Megaře

Ráno vylézám z našeho plátěného příbytku už před rozedněním a celé své šití ještě podlepuji několika fleky, abych měl jistotu. Cesta se pořád drží při pobřeží a občas se přehoupne přes útes čnící nad vodu. Jízda je momentálně naprostým požitkem. I když díky provizorní opravě pomalá, přesto naprosto výjimečná díky modré hladině, zasněženým vrcholkům v dáli a zvláštní atmosféře ve vesnicích, které v zimě zejí prázdnotou. Bohužel však musíme zpátky do Megary, což znamená opět překonat hory.

Nezbývá než se do nich pustit s vervou, ale už pár desítek metrů od začátku stoupání je sklon už téměř neúnosný a přední kolo téměř samo zatáčí k malému obchůdku vedle benzínové pumpy. Tankuji půl litru benzínu do vařiče, zatímco Eliška mizí za dveřmi pekárničky. Celá rozzářená mě pak skoro táhne dovnitř, abych se šel podívat. Všude kolem jsou samé dobroty a vánoční cukroví. Úplné království mlsounů. Necháváme se zlákat a vybíráme několik různých kousků. Venku si sedáme na zem, opíráme se o výlohu a pouštíme se do všech těch sladkostí, až máme med snad úplně všude.

Navíc se slunce rozhodlo, že nám ukáže, jak to chodí v Řecku v létě. Náš malý bimetalový teploměr určený pro použití v ledničce se poněkud přetočil a ukazuje –45 °C, což v přepočtu znamená téměř třicítku. Samozřejmě na slunci. Vítr však tuto teplotu výrazně snižuje.

Pokud je těžké najít cykloservis v Aténách, v malých městech typu Megary je to téměř nemožné. Jeden výjimečně dobře anglicky speakující motorkář, kterých jsou jinak všude mraky, nám popisuje cestu do moto servisu, kde by nám snad mohli pomoci. V prosklené dílničce jsou vidět především motorky a náhradní díly na ně a až vzadu je pohozeno jedno rozebrané kolo. Vysvětluji, co se nám přihodilo, a ptám se na nový plášť. Na scéně se opět objevuje přesně ten stejný jako v Aténách. S díky odmítám a ptám se na nějaký jiný, třeba starší. Nakonec kupuji za 4 eura jeden nový značky METRO (??) a poněkud jetou Kendu. Šíře obou je neuvěřitelných 2,25 palce a navíc s terénním vzorkem. Rázem se z našeho dvousedadlového miláčka stává hluboce vrčící monstrum, jehož zvuk ve vyššíchrychlostech připomíná spíše tank než jízdní kolo.

Výšlap za sněhem

Podél pobřeží se vydáváme směrem k Aténám a zvažujeme, kam dál. Zjišťujeme, že ruch a zástavba kolem moře jsou téměř nekončící a rozhodujeme se pro útěk do hor. Ztrácíme se však na dobrou hodnu ve spleti silnic průmyslové zóny a ne a ne se vymotat. Pozorujeme ovečky, jak se pasou v odpadcích a mezi tvárnicemi či rezivějícími traverzami, a přemýšlíme, jak je to asi s tím bio ovčím jogurtem, který nám tu tak chutná. Když se ptám pumpaře na správnou silnici směrem do hor, podívá se, na čem jedeme, mírně svraští čelo a oznámí mi, že jedem správně, ale že nahoře je sníh. Nu což, říkáme si, zkusit se musí všechno.

Po vcelku široké silnici se blížíme do oblasti se silnou těžbou vápence a neustále nás tak ohrožují kamióny odvážející produkty místní cementárny. Myslíme si, že až kolem ní projedeme, bude klid. Opak je však pravdou. Do cementárny, která je naštěstí pro okolí docela pěkně schovaná v kopcích, se dováží vápenec těžkými nákladními auty právě po cestě, kterou jedeme. Začínáme rázně stoupat a čekáme, kam že až nás ty náklaďáky budou otravovat. Silnice se pomalu odvaluje pod koly, kilometrů a nastoupaných metrů přibývá a kolem nás se stále vozí kamení.

Uplynula jedna hodina a pak druhá, silnice se zúžila, panoramata se rozšířila a železná monstra si to stále šněrují nahoru a dolů. Někteří řidiči už na nás radostně troubí poněkolikáté.Šlapeme bez delších přestávek a zastavujeme jen na pití. Sluníčko příjemně hřeje, a tak se člověk potí jen minimálně. Najednou však vjíždíme na neosvícenou stranu hřebene a rázem je zima. Vítr skučí a na řadu přichází nejen bundy a kapuce, ale i rukavice. Celí zababušaní dojíždíme do sedla. Jakési známky sněhu tu sice jsou, ale kdybych si nesundal sluneční brýle, ani bych si jich snad nevšimnul.

Autorovy stránky najdete na http://www.galla.cz