Na cestě Bhútánem

Cesty v Království hřmícího draka

Z deštných pralesů se zvedá lehký opar a putuje ke slunci. Nasedáme do mikrobusu s bhútánskou poznávací značkou a usměvavým řidičem ve žlutozeleně pruhovaném „Gho“. Před námi se klikatí prašná silnička z Phuetshonlingu do hor, přes romantickou vesničku Kamji až do průmyslové Gedy. Převýšení 2 000 metrů.

Bujná zeleň, která se míhá za okny mikrobusu je místy přerušovaná terasovitými políčky s venkovskými domky, provizorními stany silničních dělníků a hnědou zvlněnou masou sesutých skal. Kopce před námi stoupají velmi prudce, silnička je lemuje v nepravidelných smyčkách, vytrvale se plazí stále vzhůru v krkolomných zatáčkách, občas jí kus chybí, jinde je zatarasená čerstvým závalem zeminy. Silnička – jak poklidné jméno pro prašného kamenitého hádka, který se prokousává věčnými sesuvy a ztrácí v mracích, obklopený otrhanými postavičkami silničních dělníků a dělnic s rouškami na obličejích.

Cesty v Království hřmícího draka jsou trochu jiné, než jak jsme zvyklí z evropských hor. Asfaltový povrch je vzácností. Prašná smyčka obtáčí horu až k vrcholu nebo k průsmyku a pak zase v serpentinách klesá do údolí, aby po překročení řeky vyrazila opět ke slunci.

Nekonečný cyklus, nahoru a dolů – rychlostí maximálně 10 km za hodinu. Při stálém strachu, jestli se okraj cesty udrží, jestli se mikrobus vyhne plně naloženému náklaďáku v protisměru, jestli zrovna nespadne sesuv. Skalní řícení nebo uvolněný převis hrozí každým okamžikem, především v dešti nebo v mlze, kdy jsou horniny díky změně geotechnických vlastností k sesouvání náchylnější.

Frekventované cesty jsou jediné spojnice mezi většími městy Phuenshonling – Paro – Thiphu, plně vytížené nákladní, autobusovou a samozřejmě i osobní dopravou. Bhútánští řidiči ale, všechna čest, jezdí velmi zkušeně, zpravidla po předepsané levé straně. Je-li tedy silnička dostatečně široká. Kolikrát balancují nad srázem, až se úží dech, pneumatiky plně naložených pestrobarevných kolosů, ověšených vlaječkami a pomalovaných různými obrázky a božími oky se protáčejí v bahně. Nebo se proplétají mezi skalními výčnělky za hlasitého troubení, případně stojí v nejnemožnějších místech, za ohyby skal, kde zrovna vyvěrá potůček u památného chortenu a mohou se zde omýt či napít po dlouhém putování.

Člověk si ale zvykne na všechno, po dni cesty už ostražitost slábne a klidně klimbáme mezi nezapomenutelnými pohledy z oken mikrobusu a odevzdaně čekáme na svůj osud.

Duchové bhútánských silnic

Na bhútánských silničkách pracuje velké množství Indů – muži, ženy i děti. Můžeme zde vidět i miminka uložená u tašek s obědem, pod plachtou chránící silniční nomády před větrem a deštěm. Techniky je málo, dělníků nadbytek. Většinou vlastníma rukama rozbíjejí kameny, asfaltují, upravují prašný povrch. Indové přicházejí do Království hřmícího draka za obživou, která by obyčejného Bhútánce příliš nenadchla, ale jim může zachránit život aspoň na čas, zajistit budoucnost pro zbytek rodiny, které do vlasti posílají část vydělaných peněz. Pracují za mizivou mzdu v děsivých podmínkách, v prachu u silnice vychovávají děti, otrhaní a špinaví. Cesta je jejich život a mnohdy i cíl v trochu jiném kontextu než jsme zvyklí. Jak dlouho je možno vydržet takové podmínky? Mlha a prach, prach a mlha, stávají se duchy bhútánských silnic, posouvají se po nich podle potřeby a sanují sesuvy, které zrovna spadly, aby jim v patách zmizelo kus právě opravené silnice. Bohužel, o inženýrské geologii a mechanice zemin tady asi slyšel ze silničního personálu málokdo.

Nejširší nabídku průvodců a map Bhútánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Povzneseni nad práci

Bhútánci na silnicích nepracují, nad tuto práci jsou povzneseni. Většina obyvatel země řvoucího draka se věnuje zemědělství na vlastních farmách. Pěstují rýži, zeleninu, obilí a jablka. Menší část Bhútánců žije ve městech, a tak, jak i sem proniká civilizace, tradiční způsob obživy vytěsňuje práce v úřadech, turistických agenturách, obchodech, restauracích, školách a hotelech nebo v průmyslu.

I Bhútán má svůj průmysl. Především se zde vyrábí elektrická energie, získávaná na vodních elektrárnách, které jsou rozmístěny na horských řekách za sebou, jako korálky navlečené na šňůrce. Zpracovávají se zde nerostné suroviny, ale především dřevo, které se těží v neprostupných tropických pralesech. Tato těžba je také zřejmě hlavní příčinou změny stability svahů hor a vznikajících sesuvů. Bhutan Board Products Ltd. pod patronátem Tala Factory se sídlem v Gedě vyrábí ve velkém papír a laminovanou dřevotřísku pro nábytkářské závody.

Tala Factory v regionu Chukha Dzongkhag vlastní skoro všechno. Světově známý je „Tala hydrolectric project“. Monstrózní elektrárna na řece Wang Chhu s přehradní nádrží v oblasti Wangkha a spádovým tunelem vedoucím vodu 46 km do vlastní budovy elektrárny se 4 Peltonovými turbínami, transformátory a reaktory u vesničky Tabji. Projekt byl dokončen po 7 letech výstavby v roce 2007. Z 60% byl financován Indií, 40% do projektu vložila královská bhútánská rodina jako půjčku. Z vyrobené energie (1020 MW při plném provozu) cca 11% zůstává v Bhútánu, zbytek se za vyšší sazby prodává do Indie. Kromě zisku je pak výsledkem zničená, mrtvá řeka, která po většinu roku zcela vysychá.

Paro Dzong a vznešení mniši

Zatímco Chukha Dzongkhag je typický častými mlhami, v Paro Dzongkhagu nás vítá slunce a zcela jiná vegetace. Deštné tropické pralesy vystřídaly borovicové lesy a místy i lesy smíšené. Políček je více a terasovitě provázejí cestu údolím do města Paro, kterému vévodí nádherný Paro Dzong. Ocitáme se ve výšce 2 280 m n.m., noci jsou chladné a věčné léto vystřídal podzim.

Malebné město Paro se táhne údolím řeky Paro Chhu několik kilometrů. Tvoří ho malé, ale pěkné centrum v okolí klášterní pevnosti, se spoustou restaurací, barů a prodejen suvenýrů, dále letiště a řada hotelů i resortů – útočišť různých cenových úrovní pro skupinky turistů. Nejčastěji zde potkáváme Němce, Dány, Angličany, většinou v důchodovém věku.

Klášterní pevnost Paro (Rinpung) Dzong je nejčistší ukázka bhútánské architektury středověku. Dzong přežil všechno: nájezdy Tibeťanů, oheň i zemětřesení. Nejvážněji byl poškozen v roce 1897 při zemětřesení o síle 8,7° Richterovy stupnice a následně pak při velkém požáru v roce 1907. Vždy byl ale svědomitě opraven, a tak do dnešních dnů vyráží dech svojí starobylou nádherou, duchovním nábojem a impozantností.

Skládá se z reprezentativního vchodu, centrální věže a několika dalších budov s mnoha samostatnými chrámy, po kterých nás provázejí dva asi 11-ti letí mniši v červených úborech a rozšmajdaných sandálech. Ve svatyni Budhy nám povolují dokonce i focení a pak vážně přepočítávají dar v podobě bhútánských bankovek.

Vznešené vystupování jim ale vydrží jen na hlavní nádvoří, kde se začnou pošťuchovat, honit a hrát fotbal s jednou z rozpadajících se bot. Pokřikování mnichů se rozléhá mezi zdmi dzongu, které jsou nádherně vyzdobené dřevem se spoustou vyřezávaných ornamentů ve zlaté, červené, modré a žluté barvě a mandalami života. Do města se vracíme klášterními zahradami, přes tradiční dřevěný most Nyamai Zam omotaný modlitebními praporky.

Bhútán bez turistických resortů

Paro je sevřeno mezi hřebeny hor, ve kterých je ukryta řada klášterů, zároveň zde začínají různé trekové trati do Himalájí. Vlastní údolní silnice končí asi 14 km od Para u Drukgyel Dzongu, ruiny vyhořelé strážní pevnosti založené roku 1649 Zhabdungem Ngawang Namgjalem, která kontrolovala cestu z Tibetu do Země řvoucího draka. Dále můžete pokračovat už jen pěšky – trekem z Drukgyel Dzongu do Sharna Zampa. Vzdálenost 17 km lze zdolat za 5 hodin a když máte štěstí a den je bez mráčků, můžete cestou vidět zasněžený vrchol nejvyšší Bhútánské hory, sedmitisícovky Jhomolhari.

Krajina, která voní borovicemi je půvabná a snadno prostupná. Terasovitá políčka s klasickými třípatrovými usedlostmi střídají stoupání do skal, horské louky a řídké smíšené lesíky se stromy obtočenými psím vínem. Tady již žádný resort nenajdete.

Zato usměvavé, zvědavé místní obyvatele, stáda oslíků, krav a praktické domy. Přízemní patro slouží dobytku a uskladňování různého harampádí, druhé patro je obytné a třetí, podstřešní patro se využívá pro sušení a uskladňování zásob. Ve většině domů můžete obdivovat i nádherně zdobenou místnost nazývanou choesum, která slouží jako buddhistická kaple a kde se každé ráno v modlitbách schází celá rodina.

Nabílený a pestře dekorovaný je ale celý dům. Každý z namalovaných symbolů má nějaký smysl. Nejčastější vzory jsou květinové, zvířecí, na zdech domů najdeme ale i svastiky, draky a obrovské penisy. Falické symboly jsou památkou na buddhistického mnicha z 15. století Drukpa Kunleye, nazývaného také Posvátný blázen. Ten k šíření své víry používal netradiční metody, například svůj penis.

Kila Nunnery

Nejkrásnější pohled na Bhútánsko-Tibetskou hranici a vrcholek Jhomolhari je z průsmyku Chellila, přes tisíce pestrobarevných, ve větru tančících modlitebních vlaječek a bílých praporů ve výšce 4000 m n. m.. Chellila passem prochází cesta z Para a lze zde zahlédnout i nejstarší klášter jeptišek v Bhútánu. Kila Nunnery byl založený v 9. století jako meditační útočiště. Dnes zde, ve výšce 3 998 m n.m. a 4 km od průsmyku, žije pouze 32 řeholnic ukrytých v lesích, oddaných modlitbám a himalájskému větru.

Vyhlídka do údolí Haa i na druhou stranu, na Himalájské hřbety je úchvatná. Slunce bodá do očí, jak se odráží od namodralých ledovců a hlava se trochu točí z nadmořské výšky a té mystické krásy kolem. Jen jedna vada ruší únik do neposkvrněné přírody. Řada mrtvých stromů, uschlých po napadení kůrovcem, které byly v rámci prevence spáleny a ponechány svému osudu. Výmluvně vztahují černé pahýly k blankytné obloze jako připomínka reality 21. století.