Ahoj. Všimli jsme si, že máš zapnutý AdBlock. Prosím, pozastav si pro HedvabnaStezka.cz blokování reklamy. Díky tomu můžeme zajistit více zajímavých článků o zemích světa, cestopisy, reportáže. Navíc se snažíme zobrazovat jen reklamy s cestovatelskou tématikou, podporujeme touto cestou i mnohé charitativní projekty a neziskovky. Snad tě nebudou moc rušit. Děkujeme! Redakce HedvabnaStezka.cz
Pod obrovskou Mount McKinley se rozkládá pravá severská divočina. Pěšiny tu nevedou, takže musíte (stejně jako medvědi grizzly) vybírat nejlepší cestu sami. Až vás to omrzí, vezměte kánoe a zamávejte tuleňům.
Protože toužíme obdivovat krásu Aljašky z vodní hladiny, přesunujeme se do Sterlingu, kde si půjčujeme kánoe, abychom propluli soustavu jezer a říček Swan Lake canoe route v nedaleké přírodní rezervaci. Počasí je prachbídné a výhled na další dny neslibuje nic lepšího – ale místní předpovědi jsou trochu ve stylu „Nebude-li pršet, nezmoknem“ – počasí se tu mění tak rychle a často, že nikdo neví, jak bude za dvacet minut.
Ráno nás panáček odváží po prašné cestě asi čtyřicet mil od města k westgate, kde začíná naše vodní putování. Kromě jednoho německého páru za celé tři dny plavby nepotkáváme ani človíčka. Jezer je v rezervaci nepočítaně, nahňoucaných jedno vedle druhého. V lepším případě jsou spolu propojeny uzoučkým křivolakým potůčkem (kde se pádlo vedle kánoe již do vody nevejde, tak „pádlujeme“ na břehu), v horšim případě je potřeba hodit si loď na hlavu a přenést ji k nejbližšímu jezeru (nejdále přenášíme tak asi 2 kilometry, ale lodě jsou snad z olova, takže se celkem pronesou). Jezera jsou klidná jako zrcadlo, plná leknínů, kačen a labutí. Nikde nejsou kempy, stanuje se nadivoko. První noc rozbíjíme tábor (mimo jiné ze strachu před medvědy) na malém ostrůvku uprostřed jezera. Sedíme kolem táboráčku a ze všech stran se ozývá strašidelné vytí vlků.
O začátku putování Antonína Folka na Aljašku si můžete přečíst v článku s názvem Letní zima na Aljašce. Dozvíte se více o obyvatelích studených moří okolo Aljašky a nejvyšší hoře Severní Ameriky.
Ráno zjišťujeme, že hrůzostrašné vlčí vytí vyluzují místní kachny. Skutečně k nerozeznání od vlků – kdybych neviděl „vyjící“ kačenu jen pár metrů od nás, nevěřím tomu. Projíždíme ještě několik jezer a ještě párkrát lamentujeme při přenášení lodí, odpoledne se pak prodereme k „losí řece“ Mooseriver. Nu, jestli je tohle řeka, pak musí být Botič veletok. Potok jen o málo širší než kánoe se zuřivě kroutí a meandruje, tu se prodírá křovisky, tam zas přes něj leží padlý strom. Po pár hodinách se však říčka rozšiřuje a uklidňuje, máme tedy čas pozorovat, jak se vodou brodí losí rodinka a nad hlavou nám krouží orli. Večer kempujeme na vyvýšeném ostrohu, jídlo raději věšíme vysoko na strom daleko od stanu.
Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Vojenská základna Whittier
Když odpoledne vracíme loďky, vyzvídáme od majitele půjčovny, kde si dát lososa. Pobaveně nám odpovídá, že v restauraci jen velmi těžko – kdo by za něj utrácel, když si ho může za pět minut chytit v nejbližší říčce. Poté sáhne do mrazáku a jednoho macka nám věnuje (prý ho chytla jeho sedmiletá dcera). Večer si ho v kempu opékáme na grilu s citrónem a bylinkami. Po nesčetných večeřích o jednom chodu – čínské polévce – jsou to královské hody.
Ještě se projíždíme vyhlídkovou Skilak Lake Scenicway, kde vyplašíme malého černého medvěda, a zajedeme do strašidelného Whittieru, kde byla donedávna vojenská základna a dnes vypadá jako město duchů. A pak už hurá zpátky do Anchorage, vrátit auto. Tam se také rozdělují naše cesty se dvěma kamarády – oni jedou do hlavního města Juneau a okolí, my se chystáme zpátky do Kenai na čtyřdenní trek Resurrection Pass Trail.
Ještě večer vyrážíme na trek. V noci nám začíná pršet – a pak nepřestane celé tři dny. Když neprší, poprchává nebo aspoň mrholí. Žádné trekové oblečení není tak nepromokavé, aby vydrželo celodenní slejvák – a tak jsme každý večer zmáčení na kost a v botkách nám čvachtá – vždycky se ale odkudsi vynoří kouzelná chaloupka, ve které jsou postýlky a kamínka, venku plný dřevník. Do rána všechno vždycky usušíme a ještě navaříme kotel teplého čaje. Poslední den zjišťujeme, že to nemělo být tak úplně zadarmo – chaloupky neslouží jako poslední záchrana pro prokřehlé baťůžkáře, ale jsou jen pro ty, kdo si to předem zaplatí. Ale pozdě bycha honit.
Příběh lososů
Druhý den nám v horském sedle na cestu píská celý sbor svišťů a leckterý pištec i krásně pózuje v pozoru (asi když piští sviští hymnu). Byť nejsme moc vysoko (něco okolo 1.000 m.n.m.), začíná mrznout, vyndáváme rukavice i čepici. Dál klesáme zpátky do oblasti jezer, luk, mokřad a lesů, kde si to proti nám štráduje černý medvěd baribal. Chvíli na sebe jen tak bezradně koukáme, pak jeden z nás – medvěd – utíká (naštěstí směrem od nás). Po pár hodinách pak zahlédneme na cestičce grizzlyho.
Čtyřdenní trek nakonec stíháme za tři dny. Přemýšlíme, co s ušetřenym dnem a rozhodneme se utábořit v kempu u řeky RussianRiver, kolem které ráno vyrazíme na celodenní výlet. Řeka je červenorůžová. Pro řeku divná barva, avšak tady v tuto roční dobu celkem běžná – některé místní potoky a říčky jsou totiž plné lososů, kteří sem každoročně vyrážejí na svou dlouhou pouť proti proudu, aby se tu vytřeli a uhynuli. Než doplavou až sem, urazí tisíce kilometrů, proti proudu řek a potoků musejí překonávat peřeje i vodopády, přesto se většině podaří doplavat přesně na místo, kde se před čtyřmi až šesti lety vylíhli. Poté, co se vytřou, již jen čekají na svoji smrt. S tou jim pomáhají celá hejna racků, kteří si tu královsky hodují (až z toho mají růžová hovínka). Pokud si nepochutnávají na mršině, klovou do chudáků lososů ještě zaživa.
Tu a tam přijme pozvání na hostinu i medvěd, pro kterého jsou polochcíplé ryby velmi snadnou kořistí (leckteří grizzlyové jsou ke konci srpna už tak zmlsaní, že lososy ani nežerou celé, jen je rozpárají a vyjedí jikry. Po cestě zpátky potkáváme mladého grizzlyho se skoro hodinu prochází korytem řeky a vesele si rybaří. Chvílemi je na deset metrů od nás, naštěstí ho prakticky nezajímáme. Jen sem tam po nás hodí očkem, jestli něco nekujeme.
Ostrov Kodiak a jeho obyvatelé
Další den vyrážíme na stop směr Homer, přístavní městečko na jihu poloostrova. Stopování je na Aljašce opravdu jednoduché – nikdy nečekáme déle než deset minut a lidi jsou velmi příjemní. v Homer nás doveze trajekt na Kodiak, asi dvě stě kilometrů vzdálený ostrov. Kodiak nabízí nejen krásnou panenskou přírodu (žije zde pouze 15 tisíc lidí, přestože je to rozlohou 2. největší ostrov USA), ale hlavně je jediným místem na světě, kde můžete volně v přírodě pozorovat medvěda kodiaka (jak vidno, ostrov mu dal i jméno). Z filmu Pelíšky jistě víte, že se jedná o největšího medvěda na světě (dokonce největší šelmu vůbec). Možná však nevíte, že se vlastně nejedná o samostatný živočišný druh, ale jen poddruh medvěda hnědého (stejně jako např. grizzly), který před hromadou let zaběhl na ostrov, když ho ještě s pevninou spojoval ledový most, a tam se pak paní genetika postarala o to, aby narostl do úctyhodných rozměrů. Dospělý samec měří až 3,5 metru a váží i 800 kilo.
Loď nás veze přes noc asi 14 hodin. Ráno pozorujeme, jak se nám kolem loďky prohání pět keporkaků a v poledne vystupujeme v hlavním a prakticky jediném městě ostrova. Po rozbití tábora v kempu asi pět mil od města vyrážíme na medvědí lov. Chcete-li zde spatřit medvěda, máte dvě možnosti – první je prakticky jistá, finančně náročná a trochu „masňácká“ – využít služeb jedné z několika kanceláří a zaplatit cca 500 USD za celodenní výlet letadlem. To vám spolehlivě najde medvědí rodinku, nebo vás dopraví na jednu z osvědčených pozorovatelen, kam medvědi často chodí hodovat či pít. Na těchto místech je obvykle zbudovaná vyhlídková plošina chránící turisty před nebezpečím útoku.
My volíme druhou cestu – mokrou, nejistou a únavnou – najít si méďu sami na túře. Kodiak nabízí několik treků, jejich značení je však zoufalé. Respektive není vůbec žádné, takže chvíli bloudíme a pak to radši vezmeme po vedlejší silničce, která nás dovede až k obrovské základně americké „pobřežní stráže“. Ta původně okupovala celý ostrov a za druhé světové testovala v místních horách svojí munici (dodneška jsou tam patrné krátery). Méďa se nám neukazuje ani v říčce ani u horského jezera. Večer cestou do města rozprávíme s domorodcem, který každou zimu jezdí do Beringova moře lovit kingcrabs – obrovské kraby. Jejich lov je hned po lovu platýzů a lososů hlavním zdrojem obživy Kodiačanů.
Tak už dělají Češi ostudu i na Aljašce, jako by nestačilo, že jsou tím zneužíváním systému založeného na cti profláklí po celé Skandinávii.
Pro Anonyma: Zdá se, žes to nepochopil.
Mimochodem, když už jsi ztělěsněním slušnosti, měl bys vědět, že je slušné se podepsat.
S medvedy opatrne,:)na Breclavsku myslivci s policii honi medveda, ja mam prujem,zitra je uplnek /z toho mam prujem/jim uhli a zitra nikaj nejecham
Články v okolí
Tip měsíce: Etiopie
Mezi vlky a vrcholy: výprava do jedinečné přírody Bale Mountains
Cesta časem: Kmeny a tradice Údolí řeky Omo
Prořezané rty, skarifikace i deformování lebek. Význam tělesných modifikací u etiopských Mursiů
Knižní tipy
SOUTĚŽ: Co je nového v JOTA, aneb cestování s knihou. UKONČENO
Časopis Travel Life píší cestovatelé pro cestovatele, tak CESTUJ!
Nové články
Vánoční trhy od Brém až po Berlín.. a mnohem dál
Playa del Carmen
Adopce na dálku: past individuální pomoci a prohlubování nerovností
Vybavení na cesty
Darn Tough BEAR TOWN MICRO CREW
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
NEJLEPŠÍ TREKOVÉ BOTY A POHORY
Výběr testerů Světa outdooru