Podle některých antropologů je malá ženská nožka jediným sexuálním znakem, který je vnímaný kladně mezi všemi kulturami. Proto, aby byla drobná, však ženy musí dost trpět.
Proč přesně je malé ženské chodidlo pro muže tak přitažlivé, není jasné. Jisté ale je, že to funguje – důkazem jsou pro nás třeba boty na vysokém podpatku. Přestože si ženy myslí, že se podpatky nosí proto, že jim to prodlužuje nohy, muže to vlastně moc nezajímá. O to víc se údajně soustředí na drobné chodidlo.
V Číně si to uvědomili už dávno – vznikla z toho však tradice, která spoustě žen zničila zdraví. Podvazování nohou se praktikovalo už na maličkých dívkách, mělo zařídit ženě „lotosové nohy“. Z pohledu západního člověka vypadají chodidla groteskně zkroucená, pro čínské muže však byly lotosové nohy neskutečně erotické. Pokud se mladá žena chtěla dobře provdat, musela podstoupit mučivý zákrok, během něhož jí byly nohy zdeformovány.
Proč?
Stejně jako pro středověké rytíře bylo vrcholem erotiky spatřit odhalené ženské lýtko nebo chodidlo, tak byla podobně sexuálně vnímána ženská nožka i v Číně. Žena s deformovanýma nohama nemohla normálně chodit – došlapovala jen na špičky, a chodila tedy podobně jako kdyby si celý život nesměla sundat boty s vysokými podpatky. Mužům se líbil styl chůze, kdy dívka musela dělat drobné a opatrné krůčky, aby vůbec udržela rovnováhu, přišlo jim to velmi erotické. Samotná chodidla nesměla být nikdy vidět – právě to, že jsou díky své drobnosti neustále skrytá a muž jen tuší, jak by mohla vypadat, mělo být vzrušující.
Za dob vlády dynastie Čching dokonce vyšly sexuální příručky, v nichž se lotosových nožkám věnovala desítky stránek. Důvtipní Číňané pro ně našli 48 různých způsobů využití při milostné hře! Žena s nohama zmrzačenýma tímto způsobem byla zcela závislá na svém manželovi – i to mohlo hrát roli v rozšíření této tradice. Dvojnásob to platilo v bohatých rodinách, případně v rodinách spjatých s císařem. Lotosové nohy se staly ideálním způsobem, jak zabránit ambiciózní ženě, aby rod ovládla: když měla problém dostat se z jedné místnosti do jiné, těžko mohla cokoli rozhodovat…
Mrzačení nohou však mělo také ekonomický význam – bylo symbolem toho, že rodina je bohatá. Když si mohla dovolit, aby se dcera téměř nemohla pohybovat, značilo to, že má dost peněz, aby dívka nepracovala na poli. Problém nastal, když rodina zchudla, mimo luxusní paláce ženy s lotosovýma nohama žít nemohly.
Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Kdy?
Historici dodnes neví, jak stará je tato tradice. První zmínky o ní pocházejí z 9. století, ale zřejmě má ještě starší kořeny. Vznikla pravděpodobně jako snaha napodobit chůzi císařských tanečnic, zejména proslavené „Voňavé dámy“. Tyto umělkyně se pohybovaly na špičkách, prosluly ladnými pohyby a chůzí drobnými krůčky. Nejsnadnější způsob, jak je napodobit, spočíval v tom, svázat nohy, aby při růstu v raném dětství zakrněly.
Postupem času si nechávalo nohy mrzačit stále více žen; ty chudší, aby pronikly do vyšších vrstev, ty bohatší, aby potvrdily své společenské postavení. V 19. století, kdy mělo lotosová chodila asi 50 procent všech žen, se zmrzačení nohou pokládalo za nejlepší investici do dcery.
Konec této tradice znamenalo až 20. století, kdy vlivné ženy začaly napodobovat jiné trendy – ty ze západu. Zpočátku proti mrzačícímu obvazování vystupovaly hlavně feministky, ale později také čínští nacionalisté. Pro ně i pro komunisty znamenala tradice oslabování národa. Definitivní zákaz vydali čínští komunisté roku 1949. To však neznamenalo konec zvyku; rodiče mrzačili své dcery i nadále. Lotosové nohy tak přežily až do 21 století, ale dnes je snad už ohavná tradice mrtvá úplně. 20. prosince 1998 byla v Harbinu totiž uzavřena poslední továrna, kde se vyráběly boty určené pro zmrzačené nohy.
Jak?
Rodiče začínali mrzačit dcerám nohy ve velmi raném věku, zpravidla mezi druhým a pátým rokem. To je ještě nožní klenba ne zcela vyvinutá, takže se dá snadno tvarovat a děti netrpí extrémními bolestmi. Přesto působí popis celé procedury více než děsivě.
Nejprve se noha namočila do směsi zvířecí krve a bylin – to mělo působit na její změkčení. Pak se dívce zastříhly nehty co nejvíc to bylo možné, jinak by mohly po zmrzačení chodidla zarůst do masa. Prsty pak specialista ohnul směrem dolů a zlomil je. Z čerstvě zlomených prstů na noze potom vytvaroval něco jako kopýtko. Tento útvar pak stáhl dohromady až třímetrovými bavlněnými obvazy.
Přes veškerou péči často zasahovaly nohy infekce, řada dívek kvůli tomu i zemřela. Zlámané prsty se hojily často i několik roků – chůze po nich byla celou dobu nesmírně bolestivá. Vznikl tak útvar, který připomínal botu s vysokým podpatkem, až na to, že fungoval i bez boty.
