Mt. Wilhelm: Zem mi zhořkla pod nohama

Začalo to slibně

Podivuhodná variabilita ptačích druhů, nespočet méně či více přátelských papuánských kmenů mluvících mnoha jazyky, neponičený nížinný i horský tropický les s mnohým tajemstvím… To byly cíle naší výpravy. Vy z vás, kteří máte v paměti, že pokud půjde vše dobře, tak se ozvu až v červnu, tušíte asi problém. Můj odjezd ze stanice v Nagadě na transekt se odehrál právě před měsícem a já se spolu s mým asistentem Semuelem a pomocníkem Martinem poměrně v pohodě dostala do Brahmin Station. Jedinou komplikací na cestě byl další nečekaně spadlý most. První (Puk Puk Bridge) jsme tedy překonali na kánoích, na druhém břehu najmuli několik kolem stojících jako nosiče, došli k dalšímu spadlému a na druhém břehu už na nás čekal Alois s jeho autem a za hluboké noci jsme se dostali do monasterství.

Po klidně prospané noci jsme ráno zjistili, že i brod na druhé straně Brahminu vzala v noci voda. Zapojili jsme tedy sílu svalů a celé dopoledne nosili kamení a klády a vybudovali solidní nájezd (Tatínku, tolik kamení jako ten den jsem snad nenosila za celou stavbu baráku). Přejeli jsme a v pozdním odpoledni se dostali na naši první pracovní plochu v Kausi.

Výzkumným cílem expedice je zjištění toho, kolik druhů ptáků se vyskytuje v jednotlivých výškových pásmech, a zaznamenání dosud neznámých hlasů ptáků. Získaná diverzita ptáků v jednotlivých výškových pásmech bude korelována s diverzitou jazyků a kmenů na stejném gradientu. Analýza stabilních izotopů uhlíku v peří by pak měla odhalit tajemství věrnosti ptáka určitému výškovému pásu na Mt Wilhelmu a podpořit nebo vyvrátit teorii výškových migrací tropických ptáků.

Nejširší nabídku průvodců a map Papuy Nové Guineje (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kausi – pohodový nížinný prales

Práce v Kausi začala a vesměs i proběhla velmi slibně. Ještě ten den večer se nám povedlo natáhnout sítě, vymapovat transekt a ráno jsme začali pracovat. Odchyty jsme začínali v půl šesté ráno a končili v půl šesté večer. Lidi z vesnice se na nás často chodili koukat a pyšně se fotili s ptáky, měli dovoleno nasadit kroužek a pustit. Práce šla líp, než jsem čekala, a zaznamenali jsme několik úplně nových druhů pro dannou elevaci či ohoří. V šest večer pravidelně začínalo pršet a jen jeden den propšel celý. Semuel se ale ukázal natolik schopný, že jsme další den rozdělili síly a práci rychle dohonili. Point county jsme začínali opět v půl šesté a do deseti byli hotovi. Následoval odpočinek pro asistenty a já šla během poledne mapovat vegetaci, kolem druhé se vracela na oběd a ve tři jsme začínali odpolední sčítání, které trvalo dvě až tři hodiny podle počasí. Po večerech jsem chodila do vesnice povídat se ženskýma, neb jsem záhy zjistila, že s asistentama a pomocníkama v táboře je těžké jakkoliv komunikovat. Když jsem se přesunula k nim k ohni, tak se oni přesunuli na postele a naopak. To mi přineslo první pocity zklamání a další rychle následovaly.

Asi za tři dny přišel Martin s tím, že zaměstnávám málo lidí, že musíme přijmout asistenty. Opravdu si nemůžu dovolit brát víc lidí do lesa, už takhle toho vyplašíme dost, takže jsem nakonec souhlasila s najmutím Camp security a kuchařky. Spolu s Aloisem mi tedy neplánovaně přibyli tři další lidi na krmení, navíc jsem ve stejný den zjistila, že se mi jaksi zapomnělo říct, že stavba kempu, kuchyně a záchodu obnáší dvoudenní práci pěti lidí, kterou taky musím zaplatit. Naštěstí se mi povedlo dohodnout poloviční nájem pozemků a tak bychom neměli mít s penězmi problém. Posledním problémem, pro mě velmi nicotným, pro Martina opět důvod k vyhrožování ukončením projektu, byl nedostatek cukru. Za pět dní moji asistenti s prominutím „sežrali“ sedm kilo cukru. Nakonec se nám ale povedlo zorganizovat dovezení dalších potravim a jejich uložení v monasterství v Brahminu a přesunuli jsme se na další plochu. Naše expedice se zdála být zachráněna.

Šplháme nahoru

Dle Papuánského času jsme místo v sedm ráno vyrazili v půl dvanácté a asi po pěti hodinách už za mírného deště došli do Kumi. Cestou jsme přešplhali osm sesuvů půdy, ale cesta mi při povídání s nosičkami velmi rychle utekla. V Kumi jsme narazili. Kvůli novým sesuvům půdy se zpráva o našem příchodu o tři dny zpozdila, dorazila jen pár hodin před námi a nic nebylo připraveno. Navíc vesničané nebyli úplně nakloněni našemu příchodu, neb měli spoustu výtek k práci minulé skupiny – prý zničili spoustu lesa, gumákama rozšlapali spoustu schodů k zahradám a za to vše málo zaplatili. Situaci jsme uklidnili poslednímy kily cukru, kafem, bisketama a nakonec se situace vyvinula tak příznivě, že i rodina vytáhla kus prasete a do noci jsme povídali. Pro neutuchající liják nám byla nabídnuta jedna místnost v jejich baráku.

Začátek práce jsme dohodli už na další den ráno a transekt vymapovali zárověň s point countem. Poprvé jsem okusila lezení po čtyřech do svahu, krok a skluz bahnem zpět. Se Semuelem jsme se tomu za šera ještě smáli, snažili se dle GPS držet alespoň trochu v elevaci a nazývali práci totálním zabahněním (nějak mi vytanula na mysl slova o tom, že bych neměla mikrofon válet v bahně –  ale jak na to v těhle podmínkách?). S rozbřeskem jsme došli ke zjištění, že bahno na našem těle se mísí s krvní a tělíčkama pijavic. V jedenáct jsme dokončili práci, došli ke kempu a po malém odpočinku se opět vyškrábli na kopec instalovat sítě. Dalším problémem této plochy se ukázal být totálně neschopný asistent. Ověšený několika řetězy připomínajícími ostnatý drát (které mu někdo nainstaloval ve vězení v Port Moresby a on na ně byl náležitě hrdý) se při jakémkoliv přiblížení k síti zamotával a trhal ji. Nakonec jsme ho odstavila k hlídání věcí a vzhledem k jeho neschopnosti číst a psát a Semuelovy pět dní trvající malárii to pro mě byl velmi rušný týden. Navíc množství odchytaných ptáků vzrostlo téměř dvakrát a jejich procesování a odebírání vzorků mě udržovalo v rychlém pohybu a o hladu valnou část dne.

Vyčerpání z každodenního klouzaní bahnem po svahu sem a tam na sebe nenechalo dlouho čekat. Déšť nebral konce. Využívali jsme každé minuty bez něj, strávili jsme na ploše o den déle a poslední point count jsem dodělávala ještě ráno před přesunem na další plochu.

Stát Papua Nová Guinea se nachází ve východní polovině Nové Guiney, druhého největšího ostrova na světě. Papua Nová Guinea zahrnuje také množství malých ostrovů, např. Bismarckovo souostroví a severní část Šalamounových ostrovů. Je to země hor, prudkých řek a hustých lesů. Její úrodná půda vyživuje rozsáhlé plantáže, které dávají úrodu kokosových ořechů, kávy, čaje, palmového oleje a kaučuku. Travnaté nížiny jsou domovem krokodýlů a želv. K dalším zástupcům zdejší fauny patří velcí motýli, nelétaví ptáci tzv. kazuáři a vačnatci.

Že by i GPS rezignovala na spolupráci?

Do dašího kempu to byl jen podezřele krátký přesun a po zapnutí GPS jsem zjistila proč. Kemp byl totiž v 1000 m n.m. a ne ve 1200. Přivítáni jsme ale byli velmi velmi mile. Kemp stál hned vedle baráku a přidělený asistent se zdál být úplně skvělý.  Z kempu na transekt to bylo přes hodinu cesty a tak jsme museli ranní vstávání přesunout z půl páté na třetí ráno. Večer jsme se vraceli za tmy, ale úmorná práce a celodenní trápení pijavicemi a komáry v lese byly kompenzovány přátelskými hovory s vesničany.

Při prosekávání tohohle transektu jsem si taky užila jedno velké dobrodrůžo. Šla jsem ho totiž vymapovat jen se dvěma asistenty, neb Semuel prý měl další malárii. Nahoře ve 1200m byl les velmi hustý, protkaný plochami bambusu a tak nám prosekání dvou kilometrů zabralo šest hodin práce a já se přitom rozloučila s velkým kusem kůže na mé ruce a druhou ruku měla posetou několika menšími puchýři. Těsně po dokončení práce nás dolů do tábora doslova spláchl další liják a já navíc v tom lijáku jaksi sešla z cesty. Naštěstí to chlapci v táboře hned zjistili, vydali se mě hledat a i já mezi tím narazila na jeden transekt broukařů a našla hlavní stezku k táboru.

Dalším dobrodrůžem byl brutální liják, který nás zastihl druhý den odchytů. Nic takového jsem v životě neviděla. Během 40 minut průtrže jsme měli zaplavené spodní kapsy sítí. Rychle jsem kolem nich alespoň prolítla, vyházela ven ptáky a snažili jsme se dostat ven z lesa, protože přes jednu síť mi spadl podemletý strom a my nehodlali skončit pod dalším. Všechny naše vytesané stupy odnesla voda a já poprvé od své zlomeniny běžela, nebo spíš klouzala těch 200 výškových metrů do tábora – velmi bolestivý zážitek. Nicméně ještě večer se nám povedlo vyškrabat znovu nahoru a zachránit z vybavení co se dalo a i vytáhnout síť zpod stromu. Další den byl jako vymalovaný a v síti nám uvízl Marbled Frogmouth – úžasné stvoření, které jsem brala jako odměnu za včerejšek.