Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Svižnými dlouhými kroky ukrajujeme prví metry z devíti kilometrů, které nás dnešní odpoledne čekají. Políčka domorodců přechází v les a zpoza stromu se na nás drze šklebí dřevěná cedule s nápisem „Park boundary“ (hranice parku). Máme dojem, že tu stojí na špatném místě. Podle našeho názoru by se měla nacházet až za nějakých pět kilometrů – u parkové brány Ciremon. Bohužel není tomu tak a my debatujeme, co dál. Původně jsme chtěli dnes dojít až ke zmíněné bráně, tam přespat, ráno oficiálně vstoupit do parku a vstupné platit až od zítřka. Buď můžeme zalézt někam do lesa, přespat tam a brzy ráno „dobýt“ bránu nebo zůstat u původního plánu a riskovat, že nám naúčtují vstupné za celý dnešní den a kempovné k tomu, ač jsme v parku zatím vůbec nebyli a ani nic zajímavého, co by za to stálo, neviděli.
Honza reklamuje, že nemáme žádnou vodu, takže si nemůžeme uvařit a kromě toho, on bez pití noc nepřežije. Jenže dávat nějakých šestašedesát dolarů za pár loků životadárné tekutiny se nechce nikomu z nás, takže pokračujeme ještě pár kilometrů a před soumrakem nenápadně mizíme v křoví u cesty. Honza předstírá, že v zarostlém údolí hledá vodu, Petr se vydatně živí toastovým chlebem s marmeládou, který jsme zamýšleli poobědvat pozítří, těsně pod vrcholem, až budeme tak vysoko, že nebude kvůli nízkému tlaku uvařit ani špagety, a já nadávám, že se zase kvůli penězům schováváme jako štvaná zvěř. Jenže krásné zelené dolárky nerostou na stromech… Během čekání na úplnou tmu, pod jejímž ochranným pláštěm chceme postavit stan, se citelně ochlazuje. Nevím, co budu dělat v pěti tisících metrech, když už ve dvou a půl mám na sobě všechno oblečení, které vlastním. K mé velké radostí je později ve stanu a ve spacáku o poznání tepleji a já téměř všechno oblečení zase svlékám.
Turisto, otřes se!
Ráno zjišťujeme, že jsme spali jen pár desítek metrů od Ciremonské brány. Příjemný kikujský ranger – pokladník nám povoluje zaplatit jen tři dny a tři noci, ač v parku budeme zřejmě déle. Rozdíl snadno pak při východu doplatíme. Kdybychom však park opustili dříve, peníze už nám nikdo nevrátí. Až teď se dozvídáme skutečné vstupné a kempovné. Včera nás všichni samozvaní průvodci ve městě Nanyuki strašili, že zrušili speciální vstupné pro trekery a slevy pro studenty. Ale když půjdeme s nimi – organizovaně, budeme to mít levnější. Z principu jim nevěříme ani slovo. Tenhle druh lidí by vám slíbil místo v ráji, jen když využijete jeho průvodcovských či zprostředkovatelských služeb… Zaráží nás však, že všichni tvrdí svorně totéž. Patnáct dolarů za den v parku místo osmi a osm dolarů za kemp místo pěti. A mají pravdu. To je nepříjemné, ale co se dá dělat, ledovec ležící nejblíže rovníku si nemůžeme nechat ujít. Dáváme si načas. Zatím stále ještě autem sjízdná cesta stoupá čím dál prudčeji a nám se s batohy naloženými jídlem na pět dní a teplým secondhandovým oblečením jde dosti ztěžka. Naštěstí první kemp, náš dnešní cíl, je od brány vzdálen jen nějaké čtyři hodiny. Mohli bychom pokračovat výš, ale r rámci aklimatizace chceme dnes přespat zde. Víme, jak dokáže být vysokohorská nemoc zákeřná. Celý zbytek dne trávíme vařením jídla a čajů na náladovém vařiči a pozorováním triumfálního příchodu patnáctičlenné organizované skupiny rakouských důchodců v šortkách a jejich padesáti nosičů. Rakušané berou útokem chatu nad naším kempem mezi obřími vřesy a dlouho do noci se bujaře veselí.
Lobélie, damani a nosiči
Vycházíme ještě za šera, abychom co nejvíce z dnešních sedmi hodin ušli než se udělá horko. Naše obavy jsou však zbytečné. Celý den nás střídavě dohání mlha a rakouský zájezd. Vřesy jsme zanechali v nižších polohách a procházíme třemi lobéliovými pásmy. Nejdřív malé zakrslé, potom střední fialově kvetoucí a nakonec veliké, zelené „chlupaté“. Nahoru, dolu, nahoru… takhle se přeci neleze na pětitisícovku, to spíš připomíná chození po Jizerkách! Pouštíme před sebe armádu nosičů. Hned je vidět, kdo je mazák a kdo zelenáč. Nováčci to mají těžké. Jeden nese na zádech pytel brambor, jiný zase v rukách dva plastové kanistry plné kerosínu. Ten s brambory by si rád ulehčil a tak nám nabízí. Jenže my bychom raději pár banánů z velké igelitky od jeho kolegy, který běží daleko před námi s cigaretou v koutku úst. Všude po kamenech posedávají obrovští damani a vůbec se nás nebojí. Nechají nás přiblížit na dvacet centimetrů. Nás ano, Honzu s foťákem ne. Damani se prostě nefotí. Nechají Honzu zaostřit na svůj potměšilý obličej a potom na něj vystrčí tlustý zadek a utečou, potvory.
Z posledních sil dosahujeme Shiptonův kemp. Bolí mě hlava a není mi úplně dobře. Klasické příznaky pobytu ve vyšších polohách. Klid ve spacáku, ešus teplého sladkého čaje, několik extra kostek cukru a silný bujón s nudlemi jsou nejlepším lékem. Po setmění se obloha znenadání vyjasňuje a měsíc ozařuje kouzelným stříbrným světlem dva vrcholky přímo nad naším kempem. Zapomínám na zimu, jaká nám je a se zatajeným dechem sleduji tu noční nádheru. Tenhle pohled rozhodně stojí za to celodenní chození v mlze a mrholení.
Nejširší nabídku průvodců a map Keni (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Noční výstup na vrchol
Ve čtyři ráno neochotně opouštíme teplé spacáky a zmrzlý stan. Touha dobýt vrchol nás žene po příkrém nekonečném kopci. Suť klouže pod nohami tak, že občas raději lezu po čtyřech. Prosíme měsíc, který nám svítí na cestu, aby nezacházel za mraky, protože jen s jeho pomocí napůl vidíme a napůl tušíme cestu. Čím dál častěji se zastavuji, abych chytila v řídkém mrazivém vzduchu dech. Vůbec se mi nelíbí lézt někam do neznáma a za tmy k tomu. Ale vím, že východ slunce „tam nahoře“ za to bude stát. V půli kopce narážíme na křižovatku. Jedna cesta je pro horolezce a druhá vede na Point Lenana, nejvyšší bod Mt. Keni, kam se pěší můžou vyškrábat bez lan a skob. Tou druhou bychom se rádi vydali, jenže nemůžeme najít její pokračování. Naštěstí se za námi pomaličku plouží Rakušané. Jako roj světlušek nám připadají jejich čelovky zářící hluboko pod námi. Pobíháme a poskakujeme, abychom za tu hodinu, než k nám zájezd i se svými průvodci dorazí, nezmrzli. Jakmile víme kudy, běžíme kupředu. Tma pomalu přechází v bílošedou mlhu a my zase nevíme, zda jsme na správné cestě. Posilňujeme se sušenkami a čekáme, kdy se z mlhy vynoří rakouské péřovky a hůlky. Pár metrů pod Point Lenana zůstáváme stát jako přikovaní. Rudé sluce se právě vylouplo na obzor a mlha nad jeho krásou rozpaky celá zrůžověla. Jinovatka na kamenech se blyští a my zdoláváme poslední svah. Po třech a půl hodinách jsme tu. Point Lenana 4985 metrů nad mořem. Přímo proti nám se tyčí Nelion a za ním Batian, dva nejvyšší vrcholky Mt. Keni. Kam oko dohlédne, jako načechrané bílé polštářky pod námi spokojeně sedí moře bílých mraků. Tam někde pod nimi v dálce leží věčné ledy a sněhy Kilimandžára, které je odtud občas možno spatřit. Vyhříváme se na sluníčku a já konečně můžu vytáhnout z pod svetru keramický filtr, teď už nehrozí, že by popraskal mrazem. Když teď za světla vidím, kudy jsme se sem za tmy vyškrábali, říkám si, jestli nejsme šílení. „Lyžujeme sutí dolů, protože chodit se po ní prostě nedá. Nemůžeme se odtrhnout od osvětlených vrcholků. Batian s ledovcem Lewis vypadá jako vznešená dáma s boa přes ramena.
Úchvatný vrcholový okruh
Pobíhám mezi obrovskými starčeky a hledám ten nejkrásnější, abych si ho zvěčnila. Kluci dole v kempu zápasí s vařiči. Oba se za naší nepřítomnosti proti nám spikly a svorně odmítají uvařit nám oběd. Nekvalitní palivo ucpává trysku a Honza láme jehlu na její čištění. už to vypadá, že poběžíme z Mt. Keni nejkratší možnou cestou dolů, protože bez vařiče jsou nám k ničemu kila rýže a špaget a my nemáme co jíst. Zvrhlý smysl pro humor Honzova vařiče je uspokojen a tryska si nechává říct. Můžeme tedy pokračovat úchvatnou a málo frekventovanou okružní trasou kolem všech vrcholů do Hausberg Kempu. Prudký kopec nahoru, slyžovat sutí dolů… Od dvou ledovcových jezírek pozorujeme zadní západní stranu Mt. Keni s bíle zářícími ledovci. Ještě jednou nahoru a tady už vy někde mě být kemp, nebo ne? sněží. Už toho začínám dnes mít dost. Pomalu se suneme po vrstevnici do druhého údolí, kde už opravdu musí být chata Two Tarn. Není tam. Kemp u jezera naštěstí ano. Chatu zrušili, ale to nám vůbec nevadí. Alespoň nic nezaclání jeden z nejhezčích pohledů na čtyři nejvyšší vrcholky hory i s ledovci. Tady dnes přečkáme další mrazivou noc ve 4500 metrech a ráno sejdeme přes American Camp cestou Naro Moro dolů.
Shledáváme kličkování v koridorech mezi obřími trsy trávy celkem namáhavé a nezáživné. Konečně, kolem poledne dorážíme k meteorologické stanici. Je čas na pořádný oběd. Když Honza opět čistí rozžhavenou trysku, strhává se vichr a okolní bambusy se kymácí ze strany na stranu. Vzduchem létá všechno, co nemá peří a já zoufale chytám naší výbavu. Pět metrů vedle Honzy se snáší velká vojenská helikoptéra. Ležím na našich věcech a čekám, až vypnou vrtuli. Vojáci pět minut sedí v hřmící obludě a zase odlétají. Asi byli zvědaví, co budeme mít k obědu. Ptáme se meteorologa sedícího opodál, co to mělo znamenat. „Občas přiletí a zase odletí, to oni tak dělávají…“ Na otázku, co na náhlé poryvy uragánu říkají meteorologické přístroje jen krčí rameny.
Ještě devět kilometrů na bránu. Hurá, stihli jsme to tak, že nemusíme nic doplácet. Díky shodě náhod se ještě ten den dostáváme do města Nanyuki a večer již sedíme nad zaslouženým kilem výborného grilovaného hovězího a jako děti si užíváme vlažnou sprchu v hotelu.
