Mongolskou tajgou

Když pominu zimu, kdy je běžně -20 až -30C, nejméně vhodným obdobím pro návštěvu Mongolska je červenec. Všichni pastevci, to znamená skoro všichni Mongolové, se těší na červenec. Už od zimy všichni diskutují, jaký ten letošní bude. Červenec znamená období dešťů, deště znamenají vláhu a vláha znamená pastvu pro dobytek. Po mnoha měsících sucha se najednou všechny planiny zazelenají a řeky se naplní vodou. A to je pro cestovatele průšvih. Cesty se změní v bahniště, brody se stanou neprůjezdnými, přes rozvodněné řeky nejezdí přívozy (oni jsou teda v Mongolsku jen dva nebo tři, ale jsou klíčové), stan a všechno oblečení je mokré a všude jsou obrovská hejna komárů.

Cesty se mění v bahno

Nám období dešťů začalo obrovskou bouří mezi BaruunUrt a Choybalsanem, v které jsme se vzájemně ztratili. A pak už nám pořád každý den buď souvisle pršelo, nebo chodila bouře za bouří. Na rozhranní stepi a tajgy jsou bouře vidět do dálky, a tak se dá vždy včas zastavit a obléct nepromok. Co se nedá, je se někam schovat. Vzdálenosti mezi městy jsou 100-150km. Cesty se nám změnily na bahniště a tak jsme si užívali klouzání a brodění. Když jsem z Norovlinu najel na cestu do Dadalu, tak mi Roman nevěřil, že to někam vede. Hned za mostem jsem jel krokem kolem stáda krav a tele uskočilo přímo přede mě. Bouchnul jsem do chudinky předním kolem, ale nic se nestalo. Na další cestu se názory různí, mně to přišlo jako pohoda, ale Roman byl zoufalý. Cesta vedla nádhernou tajgou – kopce, borové lesy, západ slunce, fakt paráda. Takhle to asi vypadá na Aljašce. Místy cesta brodila potoky, místy zmizela v bahnité louce. Pak sjíždíme k řece Onon. Velká řeka, kde prý žijí tajmeni. Jestli tady nebude most, tak tohle nepřebrodíme. Přesně podle map i GPS je přes řeku most – nádherný, betonový. Příjezd bahnem, odjezd bahnem. Pak se cesta ale zase ztratila v tajze, a tak jsme se drželi směru podle GPS. Potůčky, bahniště, rozmoklé louky, pěšinky v lese.

V rodišti Čingischána

Dadal je rodiště Čingischána. Žijí zde Burjati, a tak zde nejsou tradiční mongolské gery, ale dřevěné sruby. V borovém lese u jezera byla k pětistému výročí postavena obří mramorová socha Čingischána a kemp. Kemp sestával z chatek, společné sprchy zamčené a odmítli nám je odemknout, k jídlu nám udělali cujvan. A ochotně nám dojeli do vesnice pro pivo a vodku. Pivo už asi nějaký ten pátek pamatovalo a tak jsme si jej ředili vodkou. V chatce pořád něco divně smrdí, pak Roman na peci objevuje na igelitu hlavu od nějaké dravé ryby, asi tajmena. Aha, tak ta s námi spát nebude. Udělali jsme si výlet k řece, vykoupali se a už se zase museli schovat před bouří. V Dadalu mi opět svařili držáky na kufry, které mi už po nevím kolikáté praskly. V návodu na použití nepsali, že se s kufry nemá skákat….. Když jsme byli na večeři – výtečná konina s rýží, tak za námi zašel pán mluvící česky! Pracoval deset let na RVHP v Praze a pak v Moskvě a teď si užívá zasloužený důchod.

V kempu s námi spali dva Mongolové mluvící anglicky, pracují pro WWF. Před další cestou nás varovali, řeky se hodně zvedly, brody jsou nebezpečné a přívoz u města Binder nejezdí. Nezbývá nám než hory objet zpátky do stepi přes Norovlin. Podél cesty je takový divný val. Jedeme podél něj asi 70km. Aha, tak to je slavná Čingischánova zeď. Ona teda není Čingischánova, postavila ji Mandžuská dynastie asi 300let před ním na ochranu proti divokým kmenům ze severu. Za jízdy podél valu se mi najednou rozbliká kontrolka chlazení. A sakra, to je nějaký průser. Za jízdy vypínám motor, zastavuji a oblézám motorku. Vypadla hadice chlazení, tak to zase není tak vážné. Hadici nasazuju, dávám novou pásku a dolévám vodu z camelbagu.

U řeky se pastevců ptáme na cestu do Binderu. Pořád se nám nechce věřit, že fakt musíme přes tenhle hluboký brod. Nedá se nic dělat, musíme. V nejhlubším místě mi motorka samozřejmě chcípá. Později zjišťuji, že jak jsem v UB montoval karburátor, tak jsem nechal dolů viset hadici od podtlaku a když se mi dostala voda do výšky kolen, tak se hadice zalila a motor chcípnul. Nezbývá mi než motorku z brodu potupně vytlačit. Vztek mi dodal sílu, a tak jsem motorku skoro vynesl. Všechno za velkého nadšení okolo stojících Mongolů. Roman brod projíždí bravurně, LC8 se před sebou hrne vlnu jak křižník.

Nejširší nabídku průvodců a map Mongolska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Přes hory a řeky

V Batnorov si doplníme benzín a přes nádherné kopce a sedla se lesem dostaneme do údolí řeky Onon. Řeka je totálně rozvodněná, potřebujeme přebrodit její přítok, a tak nás skupinka ožralých pasáků posílá asi kilometr proti proudu přítoku. Brod zde není hluboký, ale za to široký a po kluzkých oblázcích. Jak se později dozvídáme, tak asi o další dva kilometry výše je most. Jenže Mongolové milují motorky a nic je tak nezajímá jako brodící motorka.

V Binderu v obchodě kupujeme pivo. Jeden slušně vypadající člověk umí rusky. Tak se ho ptáme, jestli tu je hotel. Od hor se totiž žene další pořádná bouřka a černé mraky jsou po celém obzoru. Odpovídá nám, že hotel tu je, tady ten dům, před kterým stojíte a pak ještě jeden. Aha a který je lepší? No já nemůžu říct, tenhle je můj. Tak je to jasné, bydlíme tady. Bývalý dům služeb (kadeřnictví, ševcovství atd.) se předělá na hotel tak, že se do místnosti postaví postele a kamna. Kamna mají komín skrz strop a kolem komínu umyvadlo. Na co je umyvadlo, pochopíme hned, jak začne pršet. Majitel, docela mladý člověk, nám vypráví, že je komunista, ale není v komunistické straně, ale v nějaké, co je převlečená. Aha, asi jako u nás socani. Venku je hnusně, jsme rádi za střechu nad hlavou. Po brození z bot vylévám vodu. Ještě večer zabíhám do místní banky – jedna místnost v malinkém domečku. Zkouším anglicky, pak rusky: Měníte dolary? Hihihi. Tak Yes or No? Today no, zavtra yes. Druhý den mi opravdu peníze vyměnili a s lepším kurzem než při první výměně na letišti. Když přijdu zpátky, Roman je obležen obrovským davem Mongolů, kteří mu všichni pomáhají dolít olej. Už je z nich pěkně vzteklý.

Další a další sedla a kopce, někde za Binderem jsme v lese špatně odbočili a tak do Batchiretu jedeme zkratkou přes hory. Fantastická krajina, sedla, modřínové lesy, rozkvetlé zelené louky, spousty komarů a hovad.

Někde v okolí Batchiretu by měl být srub Encha manžela Aleny. Jediné, co nám Alena řekla, že je u soutoku potoka a řeky. Ve vesnici se vyptáváme na Encha. Mám jeho jméno napsané latinkou a ještě blbě. Nakonec to někdo pochopil a posílá nás na druhý břeh řek přes vojenský pontonový most a pak podél jiné řeky vzhůru k jezeru. Nevím kudy kam, a tak po dvaceti kilometrech vyjíždím na kopec a z něj konečně vidíme jezero. K jezeru to beru přímo přes les, Roman hlasitě protestuje. U jezera je domeček a dvě mladé holky. Vůbec nechápou, co chceme. Pak na cestě potkáváme jezdce koni. Ožralý, ale pochopil, co hledáme a posílá nás dál po cestě. A pak ze sedla už poznávám Enchův ranch. Alena nám totiž řekla, že je jediný, který má bránu a na bráně je nápis Ench ranch. Dům hlídá párek kavek, které zde mají mladé a děsně křičí. Echn není doma.

Roman: „Co je potřeba na sestavení udice – napít se vodky, protože mi chutná, dát si okurku a otevřít si pivo.“ Hurá na ryby, když už ty pruty vezeme tři týdny přes celou Gobi! Přemýšlíme, co navázat na udici, tak asi nejlepší bude pixla piva, na tu se musí chytit ten největší sumec.

Během lovu u řeky, zahlédnu, jak ke srubu přijíždí Toyota. Ench! Byl v UB, tak ví o tom, že se u něj možná stavíme. Má z nás opravdovou radost a moc nám fandí, jak jedeme sami přes Mongolsko. Přijel do Batchiretu na volby. Trávíme s ním dva krásné večery vyprávění, upeče nám jedinou rybu, co se Romanovi podařilo chytit a vysvětluje nám spoustu zvědavých dotazů o tom, jak žijí Mongolové. Hostí nás úžasným buuzem  z jelena a pak zase odjíždí do UB.

Vzhůru do hor Chenti

V Enchově srubu jsme si úžasně odpočinuli. Naším dalším cílem je klášter Bandanbelereven vysoko v horách Chenti. Horská tajga je opět úchvatná! Liduprázdná krajina, orientace zase jen podle GPS a vojenských map. Po cestě míjíme posvátné jelení kameny, které zde vztyčili lovci neznámé kultury před dávnými věky. Za brodem před klášterem málem přejíždím hada. Ploskolebec, prudce jedovatý. Do kláštera opět dojíždíme v obrovském slejváku, blesky a hromy. Nedivím, se že klášter postavili zrovna tady. Skalní amfiteátr s jezerem, kolem skalní město, hory a lesy. Neuvěřitelně mystické místo. Takhle nějak asi vypadal klášter z detektivky o soudcovi Ti. Založen byl okolo roku 1700, žilo zde 5000 lamů. Bohužel, ve 30. letech přišel komunista, lamy odvedl do vyhnanství na Sibiř a už je nikdo nikdy neviděl. Klidně je možné, že jsou pohřbeni ve slavné Cestě kostí. Komunisté jsou prostě šmejdi, ať jsou kdekoliv na světě. Klášter pak v 70. letech vyhořel. Před pár lety se jej pokusili obnovit studenti z UB v rámci mezinárodní pomoci USA. Správce nám uvařil čaj a přečkali jsme další bouři.

Z hor přijela na motocyklu Iž dvojice muž a žena. Velmi pohledná vysoká Burjatka a takový zaprcatělec. Holka drží v ruce hustilku, za sebou má obrovský pytel s bůhví čím. Burjat má přes hruď přehozenou odstřelovačskou pušku s trojnožkou. Pantomimicky předvádí, že to má na sviště. Ukazuje nám kus šutru se šupinou čehosi žlutého: „Je to zlato?“  Asi ano, na zlato jsme přeci experti, ne? Přijeli cestou od vysokohorského jezera Choch nuur. Zkusili jsme kousek jet po jejich stopách, ale v hlubokém bahně jsme neměli šanci. Museli jsme tedy hory objet. V jednom brodu mi pro změnu chcípla motorka, jak mě visela hadice od podtlaku. Jenže proud byl hodně silný a břeh vysoký. Roman se naštěstí obětoval, do vody za mnou vlezl a pomohl mi.

Další hřebeny a další údolí a další brody. Když mi v dalším brodu zakucká motorka, tak mě napadá, že problém bude v hadici podtlaku, která od Gobi visí dolů. Tam v ní zase po pádu zůstával stát benzin a motor chcípal. Zastrkávám jí pod sedlo a ejhle, další brod projedu úplně v pohodě. Co to je vůbec za hadici? Odvzdušnění karburátoru a šoupátka, kluci v MSB mi na ní přidělali filtr, aby to tudy nenasálo písek, a když jsme v UB čistili pumpu a karburátor, tak jsme filtr špatně umístili a hadici nechali viset dolů. A byly problémy.

Mongol, když ukazuje cestu, tak neukazuje kudy jet, ale směr. A to je v horách problém. Nakonec jsme po několikátém ptaní na cestu úplně zabloudili, nezbylo než na hřebeni vyndat notebook, připojit GPS a v sovětských vojenských mapách hledat další cestu. Nebylo to tak hrozné, ale Roman na to nerad vzpomíná. Lesem, přes hřeben, pak přes podmáčenou louku protkanou malými potůčky a po deseti kilometrech jsme konečně na cestě. Ta nás po padesáti kilometrech přivádí k Tsengerharmandal a k Romanovu vytouženému místu – asfaltové silnic do UB.