Mongol Rally: Po Mongolsku v sanitce

Stopujeme neexistující jeepy

Už třetí den tvrdneme v Khovtu, městečku na samém západě Mongolska. Opustilo nás cestovatelské štěstí. Nikdo nás nechce svézt zpět do Ulanbátaru. Já tvrdošíjně odmítám vlézt do místní dopravy po zkušenostech s ruským autobusem, kterému se uprostřed pouště Gobi rozbila náprava. Ridiči to opravovali den a půl, zatímco nám všem vevnitř, mně i otrlým Mongolům, co jsou zvyklí na ledacos došla voda, a málem jsme všichni na poušti pokapali žízní. Vzpomínka na štrejchnutí se Zubatou je stále ještě čerstvá, a tak kvůli mě sedíme u kraje silnice už třetí ráno a stopujeme neexistující osobní auta a jeepy. Paní, ke které chodíme na smažené placky, nám ale říká dobrou zprávu. Od západu Mongolska se právě hrne Mongol Ralley. Dobrodruzi ze všech koutů Evropy se snaží dostat svoje více či méně pojízdná vozidla přes Centrální Asii a poušť Gobi do Ulanbátaru. Hurá! Jsme zachráněni.

Jurty v městečku Khovt, Mongolsko

Kyrgyzská jurta na západě Mongolska, Mongolsko

Přenocování v Gobi, Mongolsko

Nápad u (českého) piva: Do Ulanbátaru fiatem

Mongol Ralley už trvá pár let. Vymysleli si to dva Angličani žijící v České Republice v roce 2001. V lehce podnapilém stavu se rozhodli koupit starý Fiat 126, auto totálně neschopné silnic, zapíchli prst do mapy, zjistili že ukazují na Mongolsko a vyrazili. Jen s kartónem cigaret, nožem a žádnými věcmi na převlečení. Jasně že nedojeli, ale nápad byl tu.  V roce 2004 vyrazilo celých šest aut. V roce 2007 už to bylo 200 týmů. A počet každoročně roste. Mongol Ralley je určitě velké dobrodružství, ale nese i rizika. Jak webové stránky varují, týmy jedou na vlastní pěst a nikdo jim nepomáhá. Každý se z průšvihu musí vysekat sám. A byla jich hromada.

Mongol Rally až doposud shromáždilo cca 2 miliony dolarů na charitativní účely a podporuje neziskové organizace, které se starají o bezprizorní děti z ulic Ulanbátaru. Letošní Mongol Rally začíná 23. července 2011 v Goodwood v Anglii nebo 25. července na Czechout párty na zámku Klenová v České Republice. Pokud chcete vědět o Mongolsku více, přečtěte si článek Stopem přes Gobi nebo reportáž o nejkrásnějším mongolském jezeře Chovsgol.

Začátek Ralley je v anglickém Goodwood. Pro týmy které vyjíždějí z kontinentální Evropy se pořádá Czechout párty v České Republice na zámku Klenová, kde je druhý oficiální start. Podstatou závodu není dojet první, ale vůbec dojet. Není to žádná sranda, jak jsem se přesvědčila i já. Mongolskou necestu sice zvládají ruské jeepy, které jsou dělané tak, aby se daly spravit kladivem, ale méně už citlivá evropská vozidla.

Mongol Rally pokrývá zhruba 10 000 km z Evropy do Ulanbátaru. Podmínkou je zapsat auto, jak se říká na webových stránkách Mongol Rally, které používá vaše babička k nákupům po městě a které má objem motoru jednoho litru, o nic víc. Výjimkou jsou pohotovostní vozidla jako třeba sanitky a požarní auta, které po dovezení do Mongolska pokračují ve své původní funkci a jsou hlavně pro nemocnice vítaným přínosem.

Stopujeme na rally

No a my máme právě štěstí, že po dalších pár hodinách strávených na okraji silnice, stopneme první projíždějící sanitku, která to zvládla do Mongolska i s tříčlennou posádkou celou cestu ze Španělska. Španělé Rafa, Alex a Pedro si vzali tři neděle dovolené na to, aby ji dopravili z Valencie do Ulanbátaru. A to je tak asi nejkratší doba, za kterou se celá trasa dá zvládnout.

Skáčeme dovnitř, já si sedám na sedačku pro pomocnou lékařskou sílu a na Matana zbyde letní rozkládací lehátko, které přišněrováváme k nemocničnímu nářadí. Sanitka s sebou veze veškerý materiál. Španělé vzali charitu vážně a přivezli kompletní vybavení, které je do funkční sanitky potřeba. Vozidlo vypadá v dobré kondici. Rafa nám vysvětluje, že je jen osm let staré. Koupili to od nemocnice za laciný peníz. Podle Španělských zákonů totiž sanita starší osmi let už nesmí sloužit. Vyřazené vozy se buď posílají do Portugalska, nebo se předělávaji na pickupy.

Vyrážíme na cestu. Odhadujeme, že to potrvá tak tři plné dny, než dorazíme do hlavního města. Pro Španěly je to poslední štace. To jestě netuší, že ta nejhorší. Za sebou mají celou Evropu, Centrální Asii a Rusko a říkají, že to bylo v pohodě.

Velbloudi v poušti, Mongolsko

Jak zničit sanitku za 3 dny

Sto metrů z Khovtem začíná typická mongolská silnice – asfalt nikde Do dáli vidíme jen klikatice, jak se rozmarně rozebíhají či sbíhají, podle toho, jakou měli řidiči náladu. Vzadu v sanitce se děsně práší. Už za půl hodiny všichni zjišťujeme, že s pár kily prachu na plicích se moc dýchat nedá, a vytahujeme z lékárničky operační roušky, které byly původně určené pro nemocnici. Co se dá dělat, přežít musíme. Mongolské (ne)cesty s autem zamávaly hned první den. Odpoledne na sanitce přestaly fungovat světla vevnitř i venku. Prach se dostal do citlivých elektronických obvodů a odvedl skvělou práci. S nefungujícími světly to raději k večeru balíme, vytahujeme stany a ještě s pár lidma, kteří jedou Mongol Rally na motorce, a Angličany z Londýna v Nissanu Micra, se kterým bych se neodvážila ani z Prahy do Berouna, přespíme u geru (jurty) u řeky. Ze spánku nás budí jen mečení koz.

Druhý den všichni s kuráží vyrážíme dál. Tři Španělé se v řízení každé dvě hodiny střídají. Je to zápřah, cesta je plná výmolů, kamení a prachu. Průměrná rychlost – 20km/h. Krajina je ovšem nádherná – hory, nekonečné pláně a nebe, sem tam stádo velbloudů… ze zasnění nás probudí řacha. Zastavujeme a vybíháme ze sanity. Upadl spodní plech na podvozek, který chránil dolejšek od prachu a bahna. Necháváme ho tam kde upadl. Odpoledne začne zlobit zapalování. Sanita škytá a nechce startovat. Nakonec to ale rozdýchá a jede se dál. Cestou míjíme Angličany, se kterými jsme včera u řeky stanovali. Z jejich antického Nissan Micra teče nějaká kapalina. Prý praskl chladič, ale tvaří se, že by to měli spravit. Evropská auta prostě nejsou dělaná na mongolské silnice. Podle toho, co slyšíme od ostatních lidí, minulý rok dojelo do cíle jen 70% týmů. Což je vlastně, podle toho, jaká jízdy neschopná vozidla míjíme, ještě docela slušné číslo.

Na druhý den k pozdnímu odpoledni nám praská zadní tlumič pérování. Poznám to podle toho, že se mi vzadu v autě rozcvakají zuby tak, jako kdybych měla zimnici. Už chápu, proč ze mě místní mongolská autobusová doprava málem vyklepala duši. Oni prostě žadné tlumiče nemají! Člověk se učí něco nového každý den…. Vylézáme ze sanity a díváme se pod podvozek. Pedro nevěřícně kroutí hlavou a fotí si to. Má kamaráda u Monroe, specialisty na díly pro auta a ten mu před Ralley všechny tlumiče vyměnil a dušoval se, že to vydrží dalších deset let. Nevydrželo. Mongolsko je prostě extrém.

Téměř v cíli

Poslední den, přesto že se místy opatrně plazíme jen 10 km/h, takže musíme vyrážet v 6 hodin ráno, abysme se vůbec přes den někam dostali, praská druhý zadní tlumič. Ze sanitky se stává totalní vrak, zvnějšku i zvnitřku a všechno, včetně nás je pokryto asi pěticentimetrovou vrstvou prachu. Takhle se těsně před půlnocí třetího dne doplížíme až do Ulanbátaru. Sanitka poslušně chcípne před hotelem a pak už odmítne nastartovat. Popravdě, nevím co s takovým šrotem bude charita dělat, ale vybavení vevnitř má stále docela velkou hodnotu a věřím, že ruce šikovného mongolského mechnika, kterých je tu všude plno, ji opět vzkřísí k životu.

Vybavují se mi slova pořekadla „Není nutné zvítězit, ale zůčastnit se“. Na Mongol Rally to platí dvojnásob. A s dodatkem – „Dojet!“

Jana Kvaltinová vystudovala Dějiny Umění UK. Po škole pracovala a žila ve Spojených Státech a Izraeli a nakonec se usadila v Londýně. Poslední dva roky strávila na cestách v JV Asii, kde mimo jiné pracovala jako potápěčka v Thajsku. Z Austrálie se pak pozemní cestou přes Čínu, Mongolsko, Rusko a Pobaltské státy vrátila zpět do Čech.

Mongol Rally, Mongolsko