Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Nerasistický kokosář Pouliční prodejci kokosů z dlouhé chvíle osekávají svůj artikl do tvaru tak trochu připomínajícího hříbečky. Jednoho z nich si vybíráme a aby nedošlo k nějakým tahanicím, ptáme se na cenu. „Padesát,“ říká s úsměvem na rtech černoch o něco málo mladší než jsem já. Asi jsem mu špatně rozuměl. „Padesát,“ trvá si na svém. Ne, to opravdu nemá cenu, a tak se máme k odchodu. „Počkejte, počkejte, kolik dáte? Dvacet?“ Tenhle pán to asi nemá v hlavě v pořádku, kdo to jaktěživ viděl, aby se smlouvalo na kokosy. „Deset,“ trvám na regulérní ceně a černoch se po chvilce zaváhání chopí nože a ořech otevírá. Tváří se u toho kysele a bručí si pod vousy: „Proč bych vám měl dávat african price, africkou cenu, vy jste přeci b í l í !“ „My jsme bílí a ty jsi tak trochu rasista, co?“ kontruji. „Já vůbec nejsem rasista, ale z barvy vaší pleti se dá vyčíst, že jste boháči,“ brání se. S nepříjemným pocitem dopíjím a platím. Vím ale jistě, že příště si kokos koupím u někoho jiného. Welcome to Mombasa!
Zákaz kouření, zákaz žvýkání (větviček drogy) miraa, zákaz konzumace alkoholu, zákaz prostituce!“ znějí nápisy na stěnách restaurací a hotelů. A bohužel se zdá, že je všichni jakž takž dodržují… žvýkají na ulici. Skupinky chlapů sežvýkaných jako hovada postávají na chodníku a my se jimi musíme prodírat, abychom se dostali do somálské jídelny. Těším se na výborné biriyani s chutí tak intenzivní, že i milovnice silných chutí Luci ho odmítá. Došlo. „A co teda máte k jídlu?“ ptám se naivně trochu přitroublého, snad také mirou omámeného číšníka. „Čaj.“ Copak tady proalláha nikdo nevečeří?
Nebezpečná mešita
Ze střechy našeho čtyřpatrového hotýlku pozorujeme západ oranžového koláče nad dvěma „obézními“ minarety vypadajícími spíš jako pravoslavné zvonice. Vychutnáváme si indickou do listu zabalenou cigaretu bídí a kroutíme hlavou nad muslimským nešvarem přistavování budov. Stejně tak jako v Istanbulu, v Karáčí nebo na Lamu i tady, když jsou peníze, se jednoduše přistaví další patro. Statika nikoho nezajímá… Luci tahá foťák a chce si „vyblejsknout“ slunce zapadající za minarety. Zahalené ženy na protější střeše (!) vřískají a schovávají se. Na průzkum vysílají nejmladšího člena rodiny, aby zjistil, jestli na ně ještě číháme. Foťák už nevidí, a tak vylézají a hudrují. Luci se jim snaží vysvětlit, že o nic nešlo, ale neuvědomuje si, že přes rušnou ulici ji nemůžou slyšet. Hlava rodiny na protější střeše nakonec pochopila moje gesto, že nás vůbec nezajímají oni ale mešita a západ slunce…
Mermomocí si chci mramorovou mešitu prohlédnout zblízka. Asfaltová, několikaproudá avenue přechází v rozbahněnou stoku. Všude se povalují odpadky, starou hrčku snad vytaženou ze šrotu se pokouší dát do kupy parta černochů. Několik dalších hloučků si mě se zájmem prohlíží. Moment, tyhle pohledy odněkud znám. Že by Johannesburg? Cesta, kterou jsem k mešitě chtěl dorazit končí na dvoře islámské školy madrasy. Otáčím to. Sympatický muslim, původem z Indického poloostrova, s plnovousem, se kterým by mohl soutěžit i se mnou, mě zastavuje a vyzvídá. „Tak do mešity! Pomodlit se? Můžeš tady v naší,“ nabízí mi. Děkuju mu, ale alláhužel musím odmítnout, protože c h c i jen do té velké. Popisuje mi cestu a loučí se se mnou. Hloučky povalovačů bystří, když vidí, že tu bloudím a hned se na mě řítí chlap jak hora. O podobnou konfrontaci jako v JAR netoužím, a tak velmi svižným krokem mizím na hlavní. Zastavuji se až u závory oddělující onu nádhernou, přepychovou mešitu od okolního světa. Přístup k ní je pouze v metalyzovaných limuzínách a mercedesech.
Nejširší nabídku průvodců a map Keni (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Smrady a vůně Starého Města
Na malém náměstíčku před starým plachetnicovým přístavem stojí několik kontejnerů, ze kterých přetéká zapáchající, tlející odpad. Přehrabují se v něm dvě rezavé kočky a dva roztrhaní bezdomovci. Jsou tak zabráni do své činnosti, že si nás ani nevšímají. Přesto má Luci strach. „Těch se bát nemusíš, ty mají, co jíst,“ snažím se o vtip. V postranních uličkách posedávají výrostci na barazách, betonových lavicích, které jsou nezbytnou součástí každého svahilského domu. Ve vzduchu voní konopí a kluci mají nemístné kecy. Od nich ale opět žádné nebezpečí nehrozí. Jsou „v pohodě“. Pod dřevěnými balkóny se prohánějí děti, zaměstnanci truhlářské dílničky lakují dřevěný nábytek a do „curio“ obchůdků nás láká kýčovitá, nevzhledná socha Masaje v životní velikosti. Některé šopíky si dokonce na přilákání turistů pořídily i Masaje skutečné. Rychle pryč, třeba právě do rušných ulic v okolí městské tržnice. Se zájmem si prohlížíme černé bui-bui vystavené na ulici. Zahalené ženy se na sebe evidentně snaží upozornit ještě jinak než „špehýrkou“ pro oči, a tak spousta přehozů je vzorovaná kytičkami či srdíčky. Nic pro ortodoxní imámy. „Chcete koupit bui-bui?“ přibíhají k nám postarší rastaman a arabsky vzhlížející mladíček. „Můžeme vám pomoc sehnat, na co si vzpomenete. Oblečení, boty, cédéčka… Nebo snad trávu?“ tváří se lyšácky. „Odkud jste? Nepotřebujete průvodce po Starém Městě? Můžeme pro vás něco udělat?“ vtírají se a pronásledují nás a ani naprostá ignorace na ně neplatí. Jeden nám vlastním tělem zabraňuje v pokračování dále po „hlavní“ a druhý nás tlačí směrem k opuštěné slepé uličce. Rázně se zastavuji a odpovídám: „Můžete, nechte nás na pokoji! Odprejskněte!“ říkám dost důrazně na to, aby to postřehli kolemjdoucí. Afričané ze všeho nejvíc nesnáší zloděje a věřím, že právě v Mombase by se našlo dost těch, kteří by proti nim zakročili. Naše dvě vtěrky mizí. Nevím, možná se ze mě stává hysterik. Ale způsob, jakým se na nás lepili, ani trochu nepřipomínal chování „průvodců“ ze Zanzibaru a z Lamu usilujících o dýško nebo provizi. Tihle vypadaly, že mají za lubem něco víc.
Indie v Africe
Uskakujeme před svištícím autem. Ta nás tu iritují. Nejenže trvá dlouhé minuty, než přejdeme přes hlavní mombaskou třídu, ale navíc je na rozdíl od Lamu a Zanzibaru v Mombase většina ulic ve Starém Městě dost širokých na to, aby se proháněla i tady. Zanzibar patří mopedům a kolům, Lamu oslíkům a dvoukolákům a Mombasa autům… Ale abych nebyl nespravedlivý, vždy se dá najít oáza klidu. Třeba restaurace uctivého Pákistánce v šedivém kamízu, který se rozplývá při každém našem slově v urdu, na které jsi ještě rozvzpomeneme. Hinduista si u něj kupuje paan (lehce omamnou drogu betel) na sladko a u vedlejšího stolu se šeptem baví ostří hoši vypadající jako buňka Al-Kájdy. (Mimochodem, ani se nedivím, že právě v mombaském chaosu nachází teroristé snadno útočiště. V úzkých uličkách či na rušných tepnách centra se v záplavě všech těch lidí arabského a indického původu lehce ztratí.) Odpočinout od ruchu velkoměsta si lze i v mramorovém hinduistickém chrámu obklopeném jezírky s kvetoucími lotosy, jehož ticho ruší jen sousední mešita; džínistickém templu, parku, kde právě probíhá fotbalový zápas, v předzahrádce jedné restaurace, kde nám servírují grilované kuřátko…
Mombasa je zkrátka a dobře fascinující místo, kde se snoubí černá Afrika s Indickým a Arabským poloostrovem a Africkým rohem… Naštěstí pro ni, si nebrala jen to dobré.
