Mokrý život v plovoucí rybářské vesničce komunity Chám mezi Vietnamem a Kambodžou

Jednoduše se vydáte do oblasti a v některé z cestovních agentur si najmete průvodce, který se postará o všechny potřebné náležitosti, svěříte se do jeho rukou a cesta za vodním dobrodružstvím může začít. V jezerní chýši je už pak jen na vás, jak dlouho se rozhodnete zůstat. Žaludek na vodě tu rozhodně mít nebudete. Jezerní hladina je klidná jako velké zrcadlo.

Vítejte ve vodním království

Velká asijská jezera a vodní toky, jako je například jezero Tonle Sap, jezero Inle v Barmě  nebo zátočiny asijského veletoku Mekong, poskytují útočiště rybářským rodinám, které zásobují lokální tržnice čerstvými sladkovodními úlovky. Když se poprvé dočtete o rybářské vesnici, vybaví se vám břeh řeky, kde se tyčí malá osada o několika domech s přístavním molem ke kotvení lodi. To je představa Ladovská, idylická jako malovaný obrázek, naprosto odlišná od té jihoasijské, kde slůvko plovoucí vymezuje zásadní rozdíl.

Místo domů pontony, místo dopravních prostředků motorové čluny různých velikosti a typu, žádné cestičky, žádná souš. Do všech vesnic je vždy stejná a vlastně i jediná možná přístupová cesta. Stylově, motorovým člunem a pěkně po vodě. Na břehu si vás vyzvedne jeden z členů domácnosti, se kterou se jako turista rozhodnete trávit svůj čas a po zhruba dvaceti až třiceti minutách zakotvíte u prahu svých hostitelů, kteří jsou majitelé pro turismus uzpůsobených plovoucích domů, připraveni pohostit i ty nejnáročnější návštěvníky.

Přijdeš jako host, rozloučíš se jako přítel

Cena takového pobytu není vysoká, nemusíte se tudíž bát, že naruší váš cestovatelský rozpočet. Jedna noc přijde na něco kolem tří set korun českých, zahrnující stravu a nocleh. Něco co si může dovolit téměř každý a zvážíte-li, že jako pokrmy se zde podávají čerstvé rybí úlovky vylovené přímo před vámi, není třeba diskutovat o tom, zda se takový pobyt vyplatí. Milovníci ryb si tu přijdou na své. Na vlastní oči můžete sledovat přípravu pokrmů a třeba se i něčemu přiučit.

Rybářské rodiny jsou přátelské a sdílné, a jelikož vaše přítomnost znamená přispění do domácího rozpočtu, péče, které se vám dostane, vás postaví do předodjezdového sentimentu. V den mého pobytu se nad vesnici přihnala mračna, ze kterých se po chvilce začaly valit nadměrné proudy vody, dešťové kapky probudily plechové střechy k neúnavnému monotónnímu bubnování, oznamující příchod dešťové sezóny.

“Brzy bude na čase se stěhovat” mi povídá Srey Mom, dcera majitelů pontonu, kde jsem trávil den a noc. “Co tím myslíš? Vás se povodně netýkají!” logicky jsem usoudil, že pokud se zvedne hladina vody, vystoupá výše i hausbót a jednoduše se pak jen čeká na dobu, kdy voda opadne. Možná ten neustálý hluk byla moje druhá myšlenka.

“To máš pravdu, to na nás nemá vliv. Nás život na jezeře je ale tak trochu nomádský,“ usmívá se a pokračuje ve vysvětlování. „Měníme polohu vesnic podle stavu vody v jezeře. Některá místa, kde je v době dešťů bohatší úlovek, jsou v období sucha nevhodné pro kotvení a rybolov, my se tak musíme přesunout do hlubších vod. Dneska ti cesta k nám na člunu zabrala půl hodiny, kdyby ses vrátil za měsíc, až bude monzun v plném proudu, trvalo by ti asi tak deset minut nás najít.”

Obyvatelé vesnic putují po jezeře podle toho, kam se vydávají jejich úlovky. Ryby a sladkovodní příšerky, které jsou oblíbenou pochoutkou v místních restauracích, mění svá teritoria a lokace vesnic se tak mění podle jejich migračního cyklu. S příchodem monzunové sezóny je rybolov hračka a ryby berou v jakoukoliv denní hodinu, výdělky jsou snadné a poměrně vysoké. V tomto období nezbývá lidem nic jiného, než tvrdě pracovat od rána do večera a střádat finanční prostředky na suché, zimní období. Před příchodem sucha se vesnice přestěhují do vzdálenějších končin jezer, kde nižší hladina vody nemá vliv na výskyt vodních tvorů.

Putováni za obživou

Přesun, podobající se vojenským manévrům, není snadný. Plovoucí domy se pomocí lan spoutají dohromady v malých skupinkách, ve vlastnictví každé vesnice je silná tažná motorová loď, za kterou se domky zaprahnou a jsou vlečený několik kilometrů do hlubších vod, kde nehrozí uvíznutí na souši. Podle slov místních přesunout vísku o sto domech zabere něco kolem dvou týdnu.

Primárně se stěhují administrativní budovy, jako jsou obecní úřad, obchody, škola, pošta, následovaný zbytkem hausbótu. Je to kvůli strategickému rozložení vísek, podobně nám dobře známé suchozemské infrastruktuře – hausbóty které mají sociální funkci tvořící srdce vesnice a jsou v jejím centru, obklopený zbytkem usedlíků.

Po vískách se dá samozřejmě pohybovat i po vlastních nohách. Jednotlivé domy jsou propojeny dřevěnými fošnami, tvořící soustavu jednoduchých mostu, které slouží jako chodníky. Pokud se večer rozhodnete k procházce, je tu možnost, na co musíte být připraveni je to, že budete zároveň procházet přes verandy všech domácnosti ve vesnici a díky vstřícnosti místních vám taková procházka zabere notnou dávku času, strávenou představováním své maličkosti místním harcovníkům.

Bez dokumentů nemají identitu

Nedostupnost vísek a jejich neustále se měnící se poloha, izolace od suchozemské civilizace, měla pro obyvatelstvo místních vesnic za následek menší historicko-etnickou katastrofu. Etnické složení vesničanů náleží komunitám z minoritních skupin Chám. V minulosti se následkem občanských válek několikrát měnily hranice mezi Vietnamem a Kambodžou, kde úřady „pozapomněly“ na obyvatelé těchto plovoucích vesnic a v dobách dnešních jsou bez státní příslušnosti.

K dnešnímu dní je „za své“ nepřijímá vláda žádného státu. V historii byli Chám roztroušeni po jižních a centrálních částech indočínského poloostrova, ti kteří přísluší suchozemské komunitě, získali národnost té či oné země (Vietnam, Kambodža), ale o „plovoucí společnost“ se nikdo pořádně nezajímal.

Gramotnost je mezi populaci nízká, oni sami se nikdy o sociální problémy moc nezajímali, což vyústilo v celkem závazný problém. Teoreticky jsou Chám Vietnamci, v praxi je však vietnamská vláda odmítá přijmout. Vláda v sousední Kambodže argumentuje tím, že Chám a Khmer jsou dvě naprosto netotožné národnosti a řada by je viděla na druhé straně hranice, kam se však bez dokumentu horko těžko dostanou.

Situace je byrokratický zapletena, když se zeptáte na názor dotyčných, ti jen s úsměvem na tváří odpoví: “A záleží vlastně na tom, kam patříme? Od nepaměti jsme byli synové a dcery jezera, mělo by to tak zůstat i nadále, my se nikam stěhovat nechceme! Máme rádi rybolov a to nám ke spokojenosti stačí.”

Nesnaží se moc hledět do budoucnosti, celková neinformovanost jim nedovoluje uvědomovat si skutečnost stavu ryb ve vodních tocích, které se díky znečišťování vodních toku snižuje, rybářství prochází modernizací a do budoucna se může stát to nejhorší. Rybolov se nadobro stane průmyslovou záležitosti, ryby z asijských jezer zmizí na rybí farmy a do sádek a pro místní lidí tak nebude co lovit, obstarat obživu se stane nemožným. Bez dokumentů a dostatečného vzdělání se jim bude práce hledat jen velice těžko. Jak se tento budoucí scénář vyvine, to si nikdo netroufá odhadnout. Při současné situaci nezbývá nic jiného, než nechat rybáře utopené v propadlišti času.

Nejširší nabídku průvodců a map Vietnamu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz