Světlo života Je konec listopadu. Všude po Indii se slaví Divali, svátek světel. Pověst vypráví, že před dávnými a dávnými věky světu vládl král Balu. Byl tak krutý, že i bohům se znelíbil a nejvyšší bůh Ráma se rozhodl jej ze světa zprovodit. Vrátit se smí jen na čtyři bezměsíčné noci a to do domů, kde vládne temnota a zlo. Proto za těchto nocí se ve všech indických domech rožnou olejové lampičky. Je to svátek vítězství světla nad tmou a dobra nad zlem. Rodiny jsou pohromadě, všichni hodují, obdarovávají se a mají se rádi.
***
Je den volna a nikdo nepracuje. Všichni se radují a už se těší na nový rok, který Indům po Divali přichází. Ve světle lampičky pozoruji obličej dívky sedící proti mně. Neraduje se ani nesmutní, jakoby se jí ta slavnostní atmosféra ani netkla. Hledí přímo do světla lampy, oči přivřené, čelo bez vrásky zloby, ale ústa sevřená, až hrozí, že ta hrozivá rudá čárka protne obličej vejpůl. Starý muž sedí u dveří, které jsou dokořán, aby do místnosti vál čerstvý vzduch. Sebelehčí vánek nutí Inda k povzdechnutí. Manija k němu obrací oči, zkoumavě jej pozoruje a znovu se vrací ke světýlku. Jako by jí bylo po něčem, či někom smutno. Jako by si nevěděla rady. Podávám jí malý hedvábný šátek její oblíbené červené barvy – dárek k Divali. Objímá mě, oči se jí rozjasní a hned otvírá starý odřený kufr, který byl schovaný pod postelí.
Najednou vidím všechno, co jí trápí. Celá vnitřní strana kufru je polepena fotkami ženy i dětí, které se Maniji nezvykle moc podobají. Manija po fotkách přejíždí dlaní, povzdechne si jako její otec s dalším čerstvým vánkem a kufr opět zamyká. Sedá si na něj, snad aby jí dodal sílu a vypráví:
Její matka je Afghánka a s otcem se seznámila, když on cestoval Afghánistánem, kde hledal nové odbytiště pro nože a dýky, které se svým bratrem a otcem vyráběli v Dillí. Ačkoliv byli jiných národností i jazyků, sňatek si, přes protesty obou rodin (předně matčiných bratrů) prosadili. Obchodu se lépe dařilo v Afghánistánu a tak se usadili tam. Po roce se jim narodil první syn, pak Manija a nakonec dvojčata Petu a Lavia. Asi po patnácti letech v Afghánistánu nastal čas obrovské chudoby a hladu. Otci obchod zcela zkrachoval. A tak se rozhodl, že se obrátí s prosbou o pomoc na svou rodinu v Dillí. Matka Maniji měla dva bratry, kterým se podařilo získat pasy a víza a odletěli do Ameriky, do Las Vegas. Po pár letech se jim ještě s dalším společníkem podařilo vybudovat jakési kasíno a úspěšnou hernu. Matku Maniji i s dětmi často zvali. Jen aby získali víza a pasy! To byl v Indii odjakživa problém. Indové přece mají být hrdí na svou vlast, je tak velká a krásná a rozmanitá, proč hledat něco, co mají doma?
Posledních pět let bylo opravdu chudobných a matka Maniji přemýšlela, jak by život ulehčila svým dětem i sobě. Za poslední peníze koupila falešné pasy, na které uvedla jméno a věk svůj i všech dětí. Nejstaršímu synovi již bylo skoro osmnáct, Maniji šestnáct. Děvče bude rozhodně snadnější přes hranice dostat, přemýšlela. A tak přepsala věk Maniji ve věk prvorozeného syna. Muži nic neřekla, a když zase jednou v noci sháněl práci, s dětmi utekla. Nákladní auto, které uprchlíky převáželo za hranice Afghánistánu do Indie, kde už čekalo letadlo, mělo dnes dozorce. Kontroloval, zda mají všichni dostatek peněz na cestu. Matka Maniji v ruce svírala peníze, které jí včera bratr z Ameriky poslal. Peníze měla. Problém nastal až s pasy. Při kontrole se zjistilo, že než se do Ameriky dostanou, Maniji bude osmnáct. To povoleno nebylo. Matka s dětmi smí, ale „dospělý“ už musí zůstat doma a žádat o samostatné vízum.
Manija slzami jako by chtěla plamínek v lampě uhasit. Má před očima odjíždějící náklaďák a matku a bratra a další dva sourozence, kteří mizí ve tmě – nadlouho, možná navždy.
Když otec přišel k ránu domů, našel jen plačící Maniju, která mu mezi vzlyky vše vyprávěla. Během měsíce se vrátili zpět do Indie. Otec pořád nemohl uvěřit, že jej žena s dětmi opustila. Zpočátku pracoval v podniku svého bratra, ale za čas jej smutek zcela pohltil a teď už jen žije ve svém smyšleném světě, kdy s každým vánkem se do domu navrací jeho žena a přivádí všechny děti.
Aby měli co jíst, musela si práci najít Manija. Prodává oblečení v jednom z průmyslových center Dillí. Stala se manažerkou obchůdku s oblečením a sní, že si jednou v Dillí otevře obchod svůj vlastní. A nejenom o tom. Snů má víc. Její rozzářené oči, které kulí na kolemjdoucí matky s dětmi, značí jediné: Až najde toho pravého, láskyplného muže, dá mu vše – lásku, něhu a hlavně bezpečí. Nikdy mu nenechá zakusit pocit samoty a marnosti. Vždy tu bude, aby mu byla oporou i důvodem k žití, k plnému žití.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Shanti
Bylo kolem desáté hodiny večer, Dillí spalo ponořené ve tmě. Autobus byl téměř prázdný. Řidič jakoby jen provětrával tu chodbičku bez oken a dveří a ani se nenamáhal zastavil na vytyčené autobusové zastávce. Jediný pasažér, kromě mne, křičel: „Skoč, skoč!“ A já jsem skočila. Vůbec to nebyl lehký seskok, jak jsem si plánovala. Dopadla jsem na všechny čtyři a ruce i kolena mi krvácely a kalhoty jsem měla snad na čtyřech místech roztržené. Hned se kolem mě začalo točit pět mladých Indů – jeden mi pomáhal vstát, druhý hned přinesl vodu na opláchnutí a další zastavil přijíždějící autobus, který mě měl dovést do blízkého meditačního střediska. Chlapík nastoupil se mnou a hned mě táhl až za přepážku k řidiči. Autobus byl kupodivu plný a většina mužských cestujících měla podívanou: Běloška a špinavá a utahaná a nabručená… Hned mi začali domlouvat: „Tady jsi v meditační oblasti a zachovávej pohodu – jak to, že se tak mračíš? To bylo naposledy!“
Řidič mě vysadil přesně před branou centra „Madhya Sandry Kendry“. Na vrátnici nikdo nebyl a tak jsem prošla dlouhou alejí palem a malými dvířky vešla do bílého paláce, jehož stěny ale byly zchátralé a když mi jeden služebný ukázal můj pokoj, první dojem z honosného mramorového paláce mě úplně opustil. Pokoj byl malý a stěny šedé, špinavé a počmárané nejrůznějšími hrůznými ornamenty. Uprostřed místnůstky stála na viklajících se nohou postel, na ní špinavý přehoz. Na parapetní římse byl položený džber na vodu, kdybych se těch pár dnů v minimálně pětatřicetistupňovém vedru potřebovala opláchnout! Vedle džberu jsem našla nějaký podivný hliníkový tác. Unavená jsem lehla na postel a spala a spala a spala.
Ne moc dlouho. Ve tři čtvrtě na pět se ozvala nádherná indická hudba. Pomalá a tesklivá, jen lehký nápěv podaný vysokým ženským hlasem. Ze všech pokojů se začali rojit Indové do koupelny a pak do meditačního sálu. Já, jakožto jediná žena v centru, jsem měla koupelnu o šesti sprchách a stejném počtu umyvadel jen pro sebe.
Když jsem přišla do meditační haly, na podložkách už se zkříženýma nohama sedělo asi dvacet mužů, většinou mnichů a připravovalo se. „Velký guru“ mě posadil do první řady, přímo před sebe. A už to jelo: Dýchali jsme o sto šest, pravá nosní dírka, levá… Pak guru předzpíval: „Ómé Hóóómmm“ a my opakovali po něm. Hodinová meditace mě uvedla do stavu, kdy jsem se už, už někam propadala a v tom, dle guru, nejlepším mi povolilo zádové svalstvo a já upadla čelem na zem – mnichové se mohli uchechtat a bylo po meditaci.
Následovala jóga. Vychrtlý jogín poskakoval chvilku na jedné, chvilku na druhé noze, ale cviky, které mohly někomu přijít k smíchu, byly opravdu náročné. Oči, hlava, ruce, nohy, břicho – ach to břicho: Nádech břicho ven, výdech břicho dovnitř… nebo naopak? I guru se divil, jaké jsem nemehlo, a tak mě radši poslali v půl desáté na snídani. Na hliníkový tác jsme dostali trochu čočky a do poháru horké mléko. Strava prostá a rozhodně zdravá.
Před jedenáctou hodinou začal kurz relaxace. Lehli jsme si na zem, párkrát se nadechli, vydechli, uvolnili tělo a… někteří už spali. A nikterak potichu.
Po dobrém spánku, dobrý oběd a konečně trochu volna. Guru mě pozval na zeleninovou polévku, kterou nám jeho žena připravila do vysokých pohárů, a my ji ještě horkou popíjeli. Guru Rishish se meditaci věnuje už více než třicet pět let. Od mládí trpěl těžkým astma a navštívil tisíce lékařů a nemocnic, a nikdo si nevěděl rady. Náhodou se ocitl na přednášce tehdy vyhlášeného guru, který vedl meditační středisko v Rajastánu, a ten si ho z davu asi pěti set lidí vytáhl na pódium a oslovil jej jako svého žáka. Guru Rishish odešel od své rodiny (měl už tehdy ženu a syna) a deset let se věnoval studiu tohoto druhu meditace. Nemoc jej zcela opustila a ke svému původnímu a stresuplnému povolání – prodejci koberců v Dillí, se už nevrátil. V Dillí si otevřel vlastní meditační středisko a obchod po něm časem převzal jeho syn. Nyní je mu padesát pět let, medituje dvakrát denně, cvičí jógu, žije se svou malou drobnou ženou v domečku za palácovým komplexem a s chutí si popíjí její výbornou zeleninovou polévku.
V devět hodin večer jdeme na poslední meditaci. Veškeré problémy odplouvají a zůstává nám jen čistá mysl, oproštěná od veškerých světských starostí. Odplouváme na vlně „Ómmm.“
Beauty Parlour
Přemluvila mně. Mladá Indka mě na pravou indickou masáž lákala celý den. Přejdou mě prý veškeré bolesti fyzické i ty mnohdy větší bolístky psychické. Její masáž mi přinese uvolnění a já po ní budu krásná navenek i uvnitř.
Sedám si na dřevěnou židli v její bambusové chýši. Stěny i střecha jsou z bambusových stonků a listů a podlaha je hliněná a plná mravenců, předpokládám. Židle je jediným nábytkem. Indka mi přikazuje zavřít oči a relaxovat. Ale co to? Něco mazlavého mi nalévá na vlasy a ono mi to stéká po obličeji a za chvíli i po ramenou. Třepu se a Indka jako by to vycítila a začíná mě po temeni hlavy plácat, vypadá to jako bubnování na bubínek, i to tak zní. Hlavě věnuje nezvykle velkou pozornost, nachází citlivé body, jejichž správným stlačením mě zcela uvolňuje. Přechází na ramena a pak už mi ani nevadí lehnout si na špinavou zem a nechat ji procházet se po mých zádech. Dech mi vyráží pár křupnutí v páteři. Ale hned to napravuje pečlivou masáží. A tak se úkony bolestivé mísí s příjemnými a asi po hodině jsem celá naolejovaná a je mi dovoleno vstát – masáž je u konce. Vstávám a k jdu ven z chýše, okoupat se v moři. Kráčím jako ve snu, jen se vznáším. Tohle tělo mi snad ani nepatří. Indka dokázala zázraky.
Speciální technice „augverdických“ masáží ji naučila její matka a tu zase její matka. Už léta provozují v Goa tzv. „Beauty Parlour,“ nebo-li salón krásy. Nejstarší sestra se zabývá péčí o vlasy. Většina indických žen má krásné černé, lesklé vlasy, dlouhé až do pasu. Péče jim moc netřeba, jsou nádherné ve své přirozenosti. S mými krátkými to bylo horší. Indka si vůbec nevěděla rady a tak ve snaze být originální, mi je ustřihla „cik, cak“ a ofina zmizela ze světa úplně, zkrátila ji na pět milimetrů. Šílela jsem, ale nakonec jsem se odevzdala do rukou ještě sestře třetí, která vládne kosmetickým čarám. Trhání obočí se nezdá být nijak těžkým úkonem, ale když jsem viděla, co všechno k tomu je potřeba, zděsila jsem se. Jedna z Indek držela v obou rukou asi půl metru dlouhé nitě, jejich konce přidržovala v zubech. Druhá Indka mi držela obličej, abych sebou necukala. Po prvním škubnutí, jsem se jim vytrhla a s pocitem vytrženého oka utíkala a úplně zapomněla na myšlenku té „masážní“ nabídnout stát se mým osobním guru.
