Moje Indie II

Naše pětičlenná karavana prochází pouští Thár v Rajastánu. Všude kolem je písek nebo kamení a jen pár keříků, ze kterých se můj Jadu a jeho další dlouhonozí bratři snaží urvat co nejvíce suchých lístků i přes naše stálé pobízení a kopání do slabin.

Blíží se totiž večer a my jsme ještě daleko od cíle naší cesty – od míst, kde se na noc pískem přikryjeme. Našimi průvodci jsou čtyři chlapci z Jaisalmeru. Vůdci karavany, Ramijovi, je devatenáct let a tuto práci dělá už od čtyř, je opravdu zkušený. Má tři malé pomocníky ve věku asi kolem šesti let. Chlapci jsou sehraní. Když Ramij dostává správu od míjející karavany, že v blízké pouštní vesnici byly nějaké nepokoje, ani na minutu nezaváhá a velbloudy otáčí jiným směrem. Dnes budeme spát v dunách. Začíná se ochlazovat a stmívat. Velbloudi jakoby dostali novou mízu a rozbíhají se do pouště. Zrychlují ve snaze doběhnout první k nedalekému zelenému keři a můj Jadu ztrácí jednu z těžkých přikrývek. Nejmenší z hochů na něj křikne vysokým dětským hláskem a Jadu stojí jako přikovaný, ani se nehne, a čeká až mu klučík naloží zpět deku i pár ran na hrb.

Poušť se před námi otvírá a láká nás do tajemných pouštních dun. Velbloudi se boří do písku a my namáhavě sesedáme. Nejdřív Jadu skloní hlavu, pak líně dlouhý krk a co nejrychleji (aby mě za těch mých padesát kilo váhy potrestal) dosedá celým zbytkem těla na zem. Chlapci nejdřív odstrojí velbloudy, aby se mohli jít napást svého zeleného potěšení do míst nedaleko tábora. Slunce mžourá na duny a ty jsou nádherně osvícené. Kopce a hory písku, který se přesýpá zprava doleva a zleva doprava a zbytečně si dělá „vrásky“.

Ramij rozděluje úkoly. Jeden kluk umývá hliněné talíře a poháry pískem, druhý vytahuje velkou láhev vody a lije ji do velkého hrnce. Třetí rozdělává oheň. Kde vzali tolik větví? Nevím. Jsou v poušti doma, poušť je jejich obživou a nezřídka i záhubou. Znají každou pěšinku a všechny vesnice a sami z jedné takové malé vesničky pochází. Ramij krájí zeleninu, vaří ji a pro vylepšení chuti do ní hází dvě-tři hrsti čili a pepře a jiného koření, které pálí a vhání slzy do očí. Prozpěvuje si a kluci s ním. Nejmenší zdatně mísí mouku s vodou a těsto pak podává většímu – má větší dlaně. Udělá placku, kterou pak z jedné ruky do druhé přehazuje tak dlouho až má průměr dvaceti centimetrů. Pak ji položí na starou rozpálenou pánvičku… a může se jít jíst. Ramij nám nalévá čaj, který je horký a sladký a také plný písku. K večeři máme pravé pouštní placky „čapati“ s tou nejdivočejší a nejostřejší směsí zeleniny, jakou jsem kdy jedla. Ale po tak náročném dnu chutná báječně a my se jen olizujeme a jíme a jíme…až se podíváme kolem a zjistíme že je tma, a že už svítí hvězdy. Ty hvězdy! Jsou tak blízko a nízko a tak velké a hlavně je jich tolik – jen, jen spadnout.

Oheň dohořívá a naši průvodci odchází kousek opodál, kde padají do písku a okamžitě spí. Horší to je s Jadu, který se celou noc převaluje co nejblíže mně a v kombinaci se všemi těmi neuvěřitelnými hvězdami… prostě mě spát nenechají! Ale časem se zklidňuje Jadu i hvězdy a nastává noc. Klidná, tichá noc. Jen vítr sem tam foukne do kup písku a ty nás pak přikryjí s polibkem poušti na dobrou noc.

Prsten

„Rikša? Rikša?“- vykřikuje na mě starý Ind. Usmívá se nějak jinak než všichni ostatní řidiči těchto tříkolých vozítek v Dillí. Na hlavě má krásný purpurový turban a jeho rikša s ním ladí – sedadla jsou stejné barvy. Usedám do tohoto stanu na kolečkách a zadávám Indovi adresu. Jen kývne, dvakrát se pokouší svou vysloužilou rikšu nastartovat, ale nic. Potřetí se pomodlí k obrázku svého sloního bůžka Ganéše a motor naskočí!

Asi po pěti minutách jízdy zastaví a zkroušeně se na mě podívá – může mě zavést ještě do jednoho indického „skvělého“ obchůdku s koberci? Mě to bude stát jen tři minuty a on od majitele dostane pět rupií pro své děti, kterých má nespočet. Poprvé jsem se setkala s tím, že by mi vůbec nějaký řidič oznámil, že mě do nějakého obchodu vzít chce. Jinak je totiž obvyklé ani se neptat a přímo cizince vhodit do spárů chtivých prodavačů. Tím mě můj řidič příjemně překvapil a tak jsem se pět minut potloukala po velké prodejně s koberci z Kašmíru. Některé jsem si nechala ukázat a majiteli jsem řekla, že se i s manželem zítra stavíme znovu – řidič by za ten slib snad měl dostat přidáno…

Když jsem vyšla, už na mě čekal. Vousy si svazoval malinkým provázkem pod bradu a znovu se tak hezky usmíval. Musím prý za to přijmout aspoň pravý indický čaj u něj doma. Cesta trvala asi půl hodiny a já jsem už, už váhala, zda jsem udělala dobře. Vlastně jej ani neznám a co na nevítaného hosta řekne jeho rodina?

***
Neříkali nic. Anglicky neuměli a v Hindi měli před běloškou strach povídat. Jejich dům mě ohromil. Bydleli totiž ve „slomu“, jednom z mnoha přístřešků, kterých stále víc a víc vyrůstá na okrajích dillíských silnic. Desítky na sobě nakupených chatrček – stěny ze starých desek od stolů nebo i jen suchých kmenů stromů, střechy z cárů oblečení, které bohatí Indové vyřadili ze svého šatníku. V místnůstce o tři krát třech metrech sedělo asi osm lidí v neskutečných polohách. Natěsnaní na sebe, zkřížené nohy jako jogíni – popíjeli z hliníkových nádobek čaj. Chatrč neměla ani dveře, které by se daly zavřít. U tohoto rádoby vchodu seděla stará Indka a hlídala oheň.

Můj řidič zastavil rikšu a něco zavolal na svou ženu. Ta hned přiběhla ke mně a ještě, když jsem se vyprošťovala z rikši, mě začala objímat, ale nepromluvila. Její muž zatím křičel dál na lidi, kteří seděli uvnitř chatrče. Vyšlo asi pět malých ušmudlaných dětí. Oblečeni byly jen do špinavých cárů něčeho, co dřív nosily děti těch zámožnějších a co mělo dřív hezkou barvu a bylo bez děr a nebylo v tom zima. Vlasy měly celé zasukované a jakoby šedivé – to proto, že každý den žebrají na dillíských prašných ulicích, druhém vůbec nejprašnějším městě na světě. Seběhly se kolem mě a začaly se dotýkat mých šatů, které byly beze skvrnky a jasně modré a pro ně nedosažitelné. Vyšly i tři mladé Indky. Jakoby se styděly a pohledy na mě vrhaly jen když jsem se zrovna otočila nebo mluvila ke starému rikšovi.

Uvedl mě dovnitř a jeho žena mu z ramen podala vybledlý růžový šátek. Ten rozprostřel doprostřed místnosti a řekl, že jsem jejich vzácným hostem. Děti si hned našly svoje místo co nejblíže mě a mladé Indky si sedly do rohů – místnost byla plná. Ind dal ženě pár rupií a ta za chvilku přinesla v otlučeném šálku čaj. Byl výborný, horký a sladký a věděla jsem, že Ind za něj dal jednu pětinu své odměny. Ind s Indkou si sedli ke vchodu a usmívali se na mě a drželi se za ruce a já jsem si vychutnávala svůj „čaj pro hosta“. Děti byly unavené. Jedno usnulo opřené o mé zkřížené nohy, druhé o rameno a další se už jakoby automaticky přitulily. Dívali jsme se do dohořívajícího ohně a bylo nám krásně.

Zeptala jsem se Inda: „Proč žijete ve „slomu“? Máte přece autorikšu a ta něco vydělá. A co ostatní mužové vaší rodiny?! Řekl mi, že do Dillí se přistěhovali teprve před rokem. Žili v malé vesničce nedaleko Dillí, kde se starali o své políčko a měli i jednu krávu. Povodně minulého roku je ale připravily úplně o všechno – nejdříve prodali krávu a protože z pole jim žádná obživa nekynula, museli se přestěhovat jinam. Opouštění domova bylo o to horší, že při povodních zahynuli jejich dva synové, kteří se snažili zachránit aspoň zbytek peněz schovaných v truhle v zadní části domku. Když vlna smetla všechny domy v údolí, zahubila i je. Zůstali dvě ženy, které byly se svými muži teprve dva a tři roky a pět dětí. Třetí dcera byla najednou bez jakéhokoliv věna a tedy bez šance na vdavky. Otec rozhodl: „Musíme do Dillí.“ Z peněz za krávu a pozemky koupil starou rikšu a teď živil celou rodinu. Když s příběhem skončil, už se stmívalo.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

***
Dala jsem Indce pár rupií s tím, že mám hlad a ostatní určitě taky – ať koupí něco dobrého a hlavně, ať je toho hodně! Přinesla několik indických moučných placek „nanů“ a „dal“, což je kořeněná směs z různých druhů zeleniny a hlavně čočky. Probudila jsem děti, jídlo jsme rozložili na šátek a sesedli se do rohů. Pravou rukou jsme trhali „nan“, balili do něj „dal“ a hladově jej strkali do úst. Za minutu bylo po večeři. Dětem oči jen svítily a pro změnu se schoulily do náručí matkám a spaly dál. Byl čas k odchodu.

Stará Indka mě políbila a řekla: „Od této chvíle a pro vždy jsi naší dcerou, protože jsi v ohni viděla náš příběh a teď jsi jeho součástí.“ Z tenkého prstu sňala jediný prsten, který měla. Byl nádherný, velký a s měsíčním kamenem, který dává sílu. Byl to dar, který přechází z matky na dceru. V ohni jsem viděla jejich příběh. Slzy mi tekly jako starému Indovi , když mluvil o smrti svých synů. V náručí jsem držela jejich droboučké děti, které neznají nic jiného než celý den strávený na ulici žebráním. Žebráním pro pár rupií, které dostanou od nás – bílých, kteří ani nevíme, jak moc pro ně každá rupie znamená a jak dokážou být šťastní i za náš každý úsměv a především dotek. Jak moc si cení lásky, která patří každému člověku, ať už žije v paláci nebo ve „slomu“.

Stávka

Jako každé ráno pobíhám již asi hodinu po dillíských ulicích, které se pod návalem té sluneční lásky začínají žhavit a já s nimi. Déle než hodinu mi totiž dnes trvalo sehnat a těžce usmlouvat řidiče autorikši, která by mě dovezla do odlehlé části Dillí.

Co se to děje? Na ulicích spousta autorikší, ale řidiči jen poposedávají a kouří své oblíbené indické cigarety nebo žvýkají lístky „betelu,“ který jim po chvíli zbarví celá ústa do červena, a když lístky vyplivují, náhodný poměrů neznalý kolemjdoucí si musí myslet, že snad všichni Indové trpí paradentózou nebo jinou zubní chorobou. Všude po zemi leží rudé cákance betelů a já jimi proplouvám od řidiče k řidiči. Zadávám adresu a hned se ptám: „Kitne?“ – Kolik? Musí přece vidět, že už něco umím a dát mi tak přiměřenější cenu, než se na cizince sluší. Jindy bych uspěla, ale dnes?

Něco se opravdu děje. Řidiči na mě jen vyfouknou trochu kouře nebo, v klidu přežvýknou betel a dívají se jinam. Po čtvrthodinové chůzi k zastávce autobusu mi jeden řidič zastavuje a asi po deseti minutách smlouvání nasedám. Za přehnanou částku mi dokonce pustí přímý přenos kriketu, který dávají v rádiu. Indie hraje s Austrálií. Projíždíme Dillím a řidič občas povyskočí – jeho týmu se moc nedaří. Já si na rozdíl od něj nevšímám kriketu, ale ulic, kterými projíždíme. Nevidím jedinou autorikšu v ulicích ani na blízké dálnici.

Tedy neviděla jsem. Asi čtyři rikšové vyrazili za námi a po pěti minutách honičky, kdy můj řidič zrychluje a zrychluje a z neznámého důvodu se jim snaží ujet, nás obestupují a nutí zastavit. Řidiče vytahují z autorikši a hned dostává pár pořádných ran do břicha i na tvář. Já nechápu: „Že by byl můj řidič nějaký kriminálník?“ Další z Indů mi nakazuje vysednout a jít dál po svých. Vysvětluji mu, že do práce to mám ještě asi pět kilometrů a v tom vedru a s těžkými taškami a navíc už stejně jedu pozdě…! Nic na něj neplatí. Vytahuje nůž a já vysedám bez námitek, okamžitě. Krvácející řidič za mnou volá, ať mu zaplatím za ujetou vzdálenost, ale odpovědí jsou mu jen další rány.

Asi po kilometru osamocené chůze po jedné ze zaprášených silnic se ke mně přidává mladá indická úřednice. Taky ji nemilosrdně vytáhli z vozítka a dalších pět kilometrů půjde po svých zrovna tak jako já. Situaci mi objasňuje: „Opět zdražili benzín. A tak se řidiči autorikší bouří a stávkují. Moc tím stejně nevyřeší, benzín je dražší a cena určitě ještě poroste. Jen ztratili den práce a samozřejmě peníze, které mohli vydělat.“

Přemýšlím nad tímto nevděčným povoláním. Muži vyjíždí ráno kolem šesté hodiny, kdy město ještě spí. O svou autorikšu se starají lépe než o svou drahou žínku doma. Čistí své vozítko několikrát denně, natírají žlutou a červenou a sem tam černou barvou. Vnitřek zdobí obrázky indických bohů, kterým každé ráno kupují čerstvý květinový náhrdelník, který je posvátný a má přinést zisk v podobě co nejvíce peněz především od cizinců, kteří jsou nejlepším úlovkem.

Cizinci málokdy ví, kde které místo najít, a tak je řidiči za obrovské částky dovezou třeba na deset metrů vzdálené místo – usmlouvaná částka samozřejmě musí být vyplacena. Nezřídka se však stává, že se řidič pohybuje jen ve své oblasti a zbytek města nezná. Pak se může stát, co se přihodilo mně, když jsem po půlhodině chůze s Indkou tajně zastavila dalšího řidiče autorikši, který si výdělek nemíní nechat ujít. Indku na určené místo dovezl, ale se mnou bloudil a bloudil a bloudil, až jsme se dostali na místo, odkud jsem ráno vyrazila. Unavená jsem zaplatila a rezignovala na indický dopravní systém. Příště pojedu cyklorikšou. Vychrtlý Ind bude šlapat na kole, za kterým bude zapřáhnutý vozík, na němž budu sedět. A mně budou vlát vlasy ve větru a stávkujícím řidičům autorikší budu kynout: „Není nad sílu lidských nohou!“

Kanibalská hostina?

„Neznámý druh obří opice včera napadl v Dillí asi třicetiletou ženu v jejím domě. Žena je nyní ve vážném stavu v nemocnici. Útoky těchto opic jsou čím dál častější…“ čtu v novinách.

Sedím ve své malé kuchyňce v podkrovním bytě a nevěřícně kroutím nad článkem hlavou. Obracím se pro další krajíc indického rádoby chleba, otáčím se a krajíc mi padá z ruky.

Ve dveřích do kuchyně, asi tři metry ode mně, stojí dvě obrovské černé opice a za nimi mládě. Celá se třepu, co když jsou to ty lidožroutí stvůry, o kterých psali v novinách? Zavírám oči a počítám. Třeba se mi jen něco zdá. Ale když oči otevřu, jedna opice už sedí v koutě, zase o metr blíže a drbe se na zádech. Teď už oči nezavírám a aspoň si je prohlížím a užívám si posledních minut života. Vetší opice jsou vyšší než jeden metr a jsou opravdu mohutné a mají černou lesklou srst a velké hluboké oči, které se na mě dívají zkoumavě a trochu smutně: „Tak co bude?“ Asi pochopily, že z posledního krajíce by se moc nenajedly a já bych taky zrovna výtečnou pochoutkou nebyla. Než se nadám, otáčejí se a znuděně se plíží z pokoje, ruce až na zemi a hlavy schoulené mezi nimi.

Po pěti minutách se mi vrací dech a síla do nohou. Utíkám a zamykám hlavní vchod. Opice zřejmě seskočily po střechách až na střechu moji. Po otevřené schodové chodbičce se dostaly do posledního patra domu a moje otevřené dveře je už k prohlídce jen zvaly.

Doma jsem byla zamčená celý den, i okna jsem zavřela na petlice. Večer přišla sousedova žena: „Krvelačné opice prý někoho zmasakrovaly v našem domě, snad prý u mě… bylo to v televizi.“ Pomyslím na ten poslední opičí pohled plný strachu i agrese. Že by si někde přečetly zase nějakou pomluvu? Přišly přece jen na přátelskou návštěvu a snad šálek čaje a je z toho kanibalská hostina.

Ruka

„Dej mi sto rupií a já mu ji uřežu nebo padesát nebo aspoň třicet!“ – Nechápu, co po mně ten špinavý a starý Ind chce. Před sebou za ruku drží malého okatého chlapce. Je mu asi pět let a pláče. Na sobě má jen tričko, které mu nesahá ani do pasu, nic víc. Starý Ind jej postrkuje až dovnitř rikši, ve které sedím. Marně křičím na řidiče, ať jede dál, ať nezastavuje, že spěchám a že mu zaplatím víc. Řidič rikši se směje – tohle divadlo zřejmě nevidí poprvé.

Starý Ind vytahuje velký nuž a lapá po chlapci. Ten křičí a mně zaléhá v uších. Ind popadne chlapce za ruku a strká mi ji před oči – mám si vybrat prst, který chci. My, Evropané a cizinci vůbec, máme přece rádi „něco zvláštního“, proto jsme tu! Za sto rupií klukovi uřeže prst. Klučina prý má na rukou prstů dalších devět a on má takových harantů doma dvanáct.

Nechápu a jen na něj tupě zírám. To přece nemyslí vážně – je to jeho syn nebo vnuk… Ale Ind svírá v ruce nůž a ten se blíží k chlapcově ukazováčku. Nemůžu se na to dívat. Křičím na řidiče: „Jeď!“ Jen si zapálí další cigaretu. Ind chlapce zlehka poprvé řízne a já vytahuji všechny peníze , které mám a házím je na zem vedle rikši. Ind je hned popadne, chlapce pustí a ten utíká jak nejrychleji může. Řidič típne cigaretu a usměje se na mě: „Tak co, líbí se Indie?“ A jedeme dál.