Z městečka AlQasr se mi odjíždělo velice těžko. Ráda bych tam ještě zůstala, ale vlak do Luxoru jezil pouze jednou týdně, což znamenalo, že bych musela zůstat dalších sedm dnů a to bylo moc.
Brzy ráno jsem vyrazila do posledních a největších oáz Kharga. Ubytování jsem hledala docela dlouho, protože Kharga oázy byly ze všech oáz nejmodernější a zároveň také největší. Nakonec jsem zůstala v levném, ale příjemném hotelu, kde jsem se chvíli opalovala na střeše. Potom jsem si šla prohlédnout místní památky.
Křesťanské pohřebiště
Za městem se na kopci tyčil chrám An-Nadura, který mi připadal spíše jako hrad. Před ním jsem našla zbytky dalších budov zpola zasypaných pískem. Tentokrát se mi podařilo vyděračskou budku úspěšně obejít, vyfotit si hrad a utéct.
Prošla jsem palmovým hájem plným volavek a namířila jsem si to ke křesťanskému pohřebišti. Viděla jsem několik pohledů a obrázků z tohoto místa a nabyla dojmu, že pohřebiště je tvořeno několika malými hroby v poušti. Proto jsem byla velice překvapená, když jsem zjistila, že pohřebiště bylo velmi rozlehlé a hrobky veliké. Když jsem se k němu blížila, okamžitě z vyděračské budky vyběhla smečka psů, což mě vyděsilo k smrti.
Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
V budce byl policista a nějaký muž, oba dva mě pohřebištěm provázeli. Byla jsem úplně rozzuřená, protože psi mě neustále otravovali, tahali mě za kalhoty a chtěli mě kousat do nohy. Začala jsem si stěžovat, takže policista rázně zakročil. Nejdříve na psy křičel a pak po nich házel písek. Nicméně psi se zalekli a na chvíli dali pokoj. Pohřebiště se mi moc líbilo, fotila jsem hodně a všechno a mí dva průvodci ze mě byli docela otrávení.
Líbila se mi hrobka s biblickými motivy uvnitř. Její zdi byly nádherně pomalované, rozeznala jsem Adama a Evu, Noemovu archu, anděly a Ježíše, jak přijíždí na oslu do Jeruzaléma. Začínalo se stmívat, takže celé pohřebiště dostalo růžový nádech… Oběma mužům jsem zaplatila, z čehož byli otrávení podruhé. Neměla jsem moc peněz a nechtěla jsem vyhazovat peníze za ptákoviny, jako bylo bakšišné.
Poslední památkou byl chrám Hibis. Dlouho jsem ho nemohla najít a už jsem si začínala myslet, že je zbořený. Najednou jsem uviděla část brány, která vykukovala nad palmami. Potichu jsem se proplížila palmovým hájem a uviděla jsem obrovský nádherný chrám, který byl v rekonstrukci. Všechno, až na hlavní bránu, bylo pokryté bílou látkou. Připadalo mi, že látka byla nalepená na stavbu, protože všechny rytiny plasticky vystupovaly. Část chrámu byla zcela uzavřená. Nejvíce se mi líbila hlavní brána, na které byly patrné nádherné rytiny v barvách. Toto byl první chrám a zároveň také první barevný chrám, který jsem viděla a byla jsem jaksepatří nadšená. I tady se mi úspěšně podařilo obejít vyděračskou budku, aniž by mě někdo zpozoroval.
