Místo domů stojí pianina

Město duchů

Zprvu jsem se do Christchurch bála vstoupit. Měla jsem na něj příliš krásné vzpomínky a bála jsem se, že o ně přijdu. Že je zastíní nějaký smutek. Vždyť celé centrum je za mřížemi a jen jakoby beznadějně vztahuje své paže, své ulice do vnějšího světa. Paže zalepené cedulemi „Přísný zákaz vstupu“, „Pozor, extremně nebezpečné!“ V jeho útrobách zemřelo 200 lidí, 6300 bylo zraněno. Pohřby, amputace, ztracené domovy a další otřesy následují.

Našlapovala jsem tedy pomalu a váhavě, ovšem stále vpřed. Byla noc. Ale i kdyby všechny lampy zhasly, mé oči mě nemohly dál vést, s každým krokem jsem vnímala Christchurch úplně jiným smyslem. Kterým? Ze všech železných plotů, ze všech dopravních patníků a ze všech pobořených bariér čouhaly tu noc tisíce, snad miliony čerstvých květin! Netušila jsem, že jsem vstoupila do města přesně rok po zemětřesení. Za bílého dne tu lidé proložili svůj domov kvetoucí krásou.

Nedostala jsem se přes zátarasy na žádné místo, které jsem důvěrně znala z minulosti, a tak jsem se nechala vést vůní, která mi v tom momentě byla nejmilejší. A objevila jsem prazvláštní věci, které snad na ulici nepatří, nebo ano? Obyvatelé města Christchurch vymysleli kouzelný projekt. Místa po spadlých domech se snaží zaplnit něčím ku radosti a o nápaditost tzv. „gap fillers“ /“vycpávek“/ vskutku není nouze.

Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Sonáta pro Lilien

Ulice zdobená liliemi mě zavedla k trávníku, kde namísto domu stál klavír. Takový „klavír ulice“, s vyzývavým nápisem: „Play me!“ /Rozehrej si mě!/ A opravdu, co chvíli na omšelou židli usedá kolemjdoucí pěšák, cyklista či kolemjedoucí řidič a každé molekule vzduchu přidává jeden barevný tón, tak barevný jako piano samo, které vypadá, jak kdyby na něj někdo vylil všechny pestré vodovky. Momentální virtuosové se jen tak spontánně střídají s nashromážděným obecenstvem a komu hrají? Jen tak pro radost. A možná těm liliím v ulici. A možná nějaké Lilien, která tu žila.

Knihovna v ledničce a strom splněných přání

Na místě jiného spadlého domu stojí lednička. Není to ale obyčejná lednička. Především nemrazí a není v ní nic k snědku. Snad by se měla vyhodit. Je to takový lidský zvyk – využít a odhodit. Kteří si mnozí adaptovali nejen na materiální věci. Zde se naopak i materiální věc dočkala výsostného stáří.

Lednička je plná knih a je milována, protože slouží obyvatelům města Christchurch jako veřejná knihovna poté, co Christchurch o několik veřejných knihoven přišel. Lidé si mohou vyměňovat publikace na nejjednodušším principu: jednu knihu vloží a jinou si vezmou. Lednička, která zahřeje!

Celý projekt „Gap filler“ míří ke skromnému cíli: „Aby se nám tu zase hezky žilo“. A není to projekt zdaleka jediný. V muzeu najdete několik stěn s tisíci srdíčky, které do Christchurch neposílali lidé z celého národa pod heslem: „Christchurch our hearts go out to you“ /Christchurch, posíláme svoje srdce/ Nedaleko, v botanické zahradě, roste zvláštní strom. Místo listoví z něj plápolají nadepsaná lidská přání, mezi nimi: „Remember The sunshine after The rain“ /Nezapomeň, po dešti přichází slunce./

Nejlepší nálada za historii města

Ptám se milé Dorine, maminky třech dětí: „A to se těm stavebním společnostem vyplatí, renovovat centrum, když následovalo tolik otřesů a tolik jich ještě přijde?“ Podívala se na mne skoro podrážděně: „To máme dřepět, plakat, deset let zamrznout, čekat a nic nedělat? Život jde dál! Děj se co děj, my si chceme postavit zase hezký domov!“ Skoro jsem se zastyděla za svou otázku. Ale přisadila jsem si: „A řekni mi, Dorine, upřímně, poté, co vedle tvého domu spadla celá vila, poté, co druhé sousedy vyhnali z domu, nemají kde bydlet a ještě platí hypotéku na nepoužitelné stavení, poté, co šutr velikosti půl auta upadlý z lomu málem zabil tvoji dceru a ty pod tím lomem stále bydlíš, řekni mi, nikdy jsi za celý rok dalších otřesů jsi neměla pomyšlení na to, se z Christchurch odstěhovat?“

„Nikdy!“ Vypálila bez váhání“ A pak zjemnila: „Zapomínáš, Evi, na jeden důležitý aspekt, který ty jako vnější návštěvník hned nevidíš. V Christchurch se žije hezčeji než kdykoli předtím. Protože přírodní katastrofa lidi nesmírně stmelila. Vytvořila tu komunitu, ochotnou si ve všem a okamžitě pomoci. Zmizela anonymita města, lidé na sebe mluví mnohem častěji, vznikla tu jedna rodina….“ A než stihla dokončit větu, už přibrzďovala auto a volala na neznámého běžícího muže na ulici: „Hej, Vy, osobo, Vy ale vypadáte, že někam náramně spěcháte, pojďte, naskočte! Kam to bude?“

Mrkla na mě s šibalským úsměvem: „Vidíš? Dřív by mě vůbec nenapadlo zastavovat…“Téma s novým panáčkem na palubě se zvrtlo na labradory a nařechtali jsme se jako staří známí někde u piva. Kdo by filosofoval, má se žít a smát a naplno! „A taky ten váš labrador žere noty?…“