Kam až člověka může dovést touha bloudit a objevovat? Jak se nenechat zaskočit průšvihy a vypořádat se s kulturním šokem? Jaké to je doopravdy cestovat sám? Odpovědi a mnoho dalšího najdete v nové knize Jakuba Vengláře: MÍSTA, KAM SE NECHODÍ.
Skvěle zpracovaná od grafiky, přes obsah až po krásné fotky. Tak v redakci vnímáme knihu Kuby Vengláře. Je tak trochu filozofická, plná příběhů a hodně vtipná. Vydat se s ní můžete do Indie i Ázerbájdžánu a hlavně do vysokých hor! Je skvělým čtením pro začínající cestovatele i zkušené dobrodruhy. Jojo, tahle knížka do vaší cestovatelské knihovničky zapadne! Koupit ji můžete na eshop.zahorami.cz/kniha.
Ukázka z knihy
Těch pár kilometrů od křižovatky s hlavní silnicí k jezeru Neor mi připadalo nekonečných. Silou vůle jsem se snažil své ušní bubínky přesvědčit, aby nepraskaly a zachovaly aspoň část své schopnosti přenášet zvuk i pro období života, až vystoupím z auta. Pokud mě dříve nezabije hudební vkus těch dvou chlápků, co mě vzali na stopa.
Íránci prý v posledních letech objevili kouzlo horské turistiky. Kromě čistého vzduchu a přírodních krás je do kopců žene především touha po svobodě. Mezi horami, mimo dosah náboženské policie, shazují ženy šátky, milenci se vodí za ruku a z autorádií duní západní popové hity nebo cokoliv, k čemu se dostali při poslední šifrované seanci s YouTubem. Ve městech je podobné chování nelegální. V nečekaně otevřených rozhovorech s místními mi často přišlo na mysl Československo před rokem 1989. U nás trampové také utíkali do přírody, kde mohli aspoň na chvíli zapomenout na spoutaný a smutný svět komunistického režimu.
I pro mě hory vždy znamenaly svobodu. Volnost pohybu, prázdnou hlavu a absenci tlaku běžných povinností. Pro obyvatelé zemí, jako je Írán, jsou mnohem víc. Jsou místem, kde aspoň chvíli můžou žít normálně. A třeba si i zatančit, kdyby chtěli…
Nebo prověřit svou prďáckou reprosoustavu neidentifikovatelnou produkcí na pomezí hudby a stonásobně zesíleného záznamu dvanáctiválcového závodního motoru. Snažím se být slušný stopař a vydržet prakticky jakoukoliv libůstku řidičů, co byli té lásky a nabrali mě. Tentokrát jsem se ocitl na hraně, ale než došlo k nevratnému poškození sluchu, vysvobodila mě modrá hladina jezera zvěstující víkendový cíl rekreantů a startovní bod mého přechodu pohoří Talyšských hor. Pár úsměvů, přání hodně štěstí a dál už mě doprovázely jen vlastní neuspořádané myšlenky.
Ty se první den pochodu točily zejména okolo sněhu. Jen před třemi dny jsem v podobných obavách vyrazil ze skalnaté horské vesničky Kandovan. Kolem se rozkládající pohoří Sahad se tvářilo zeleně a přívětivě jen do výšky asi 2 700 metrů nad mořem, kde si pro mě připravilo souvislou vrstvu bílé zrady. Po stehna zapadlý jsem zvažoval pro a proti výstupu do sedla o 300 metrů výše, jehož jižní sráz lákal optimisticky obnaženou křivkou. Ale stačilo se jen otočit k severu, abych lépe pochopil, co by mě následující tři dny čekalo.
I když hory považuji za své rozverné sestřičky a společně strávený čas můžeme počítat na celé roky, s jejich zimní variantou mám paradoxně nulové zkušenosti. Stejnou číslovkou se dal ohodnotit i počet vhodného vybavení. Nutkání překročit svůj stín a porvat se s přírodou utnul až pomalu sílící hlas rozumu. Zasněžené srázy, jejichž traverz by kdykoliv mohla vyšperkovat ozvěna dramatického výkřiku a následující nekonečné ticho, nejsou moudrou volbou pro osamělého poutníka. Nezbylo mi než poslušně sklopit uši a s úctou k vlastnímu životu se vrátit na začátek. A zkusit štěstí jinde.
Vyhodnocení soutěže
OTÁZKA ZNĚLA: Tipněte si, o kolika různých státech je v knize zmínka.
SPRÁVNÁ ODPOVĚĎ PODLE AUTORA: 34
Výherci (budou osloveni emailem): Martina Oravcová, Tomáš Kleňha, Slávek Král (všichni tipovali 35)
