Misiones – země pralesů, řek a vodopádů (ráj v Argentině)

Tierra roja, neboli červená země, jak provincii Argentinci přezdívají díky pro tuto provincii typické „tropicky“ červené půdě, mi učarovala hned napoprvé, kdy jsem tudy cestoval ještě jako „obyčejný turista“. Napodruhé jsem se připojil k výpravě kolegů, ichthyologů z Přírodovědecké fakulty JU, s cílem prozkoumat dosud nepříliš známou faunu ryb této oblasti. Misiones patří mezi nejsevernější (tedy klimaticky nejteplejší) a zároveň nejmenší argentinské provincie. Navzdory tomu, že provincie zaujímá pouhé 1 % rozlohy Argentiny, její výjimečnost spočívá v ohromné biodiverzitě (tj. v množství druhů organismů), kterou drží Misiones v rámci celé Argentiny primát.

Vedle unikátní přírody jsou však Misiones zajímavé i svou historií. První španělští kolonizátoři sem pronikli po řece Paraná již počátkem 16. století, přičemž vodopády Iguazú byly pro Evropany objeveny v roce 1541, tedy ani ne půlstoletí po Kolumbovi! Bráno v potaz, že objev Nového Světa v 15. století znamenal něco jako let na Měsíc ve století 20., jedná se o úctyhodnou rychlost. Objevitelem Iguazú byl Španěl Álvar Nuňez, zvaný ne zrovna líbivě Cabeza de Vaca (přeloženo do češtiny Kravská Hlava). Podobně jako v jiných „zapadlých“ koutech zeměkoule byli mezi prvními Evropany, kteří sem pronikali, především lovci otroků a misionáři. Právě historie katolizace původních obyvatel, indiánů etnika Guaraní, jezuitskými misionáři je pro tuto provincii natolik charakteristická, že jí dala současný název. Misie španělských jezuitů (též zvané Reducciones) se však brzo po svém vzniku staly trnem v oku portugalských lovců otroků, před kterými se v nich indiáni ukrývali. Avšak ani pod křídly jezuitů indiáni rozhodně neprožívali ráj na zemi, jak by se možná mohlo zdát alespoň pod dojmem jinak povedeného oskarového filmu The Mission. Vedle evangelizace a základů vzdělání je zde čekala především tvrdá práce na jezuitských plantážích. Každopádně, ve srovnání s téměř jistou smrtí v portugalském otroctví šlo jistě o lepší variantu. Území dnešní argentinské provincie se v té době nacházelo z části na portugalských a z části na španělských koloniálních teritoriích. Není proto divu, že portugalskému tlaku obchodníků s otroky nebyly misie schopny vzdorovat věčně. V roce 1759 byl vydán rozkaz všechny misie uzavřít, což jezuité po nějaký čas ignorovali. Tato skutečnost současně s tehdejšími politickými sváry v Evropě vyústila až ve zrušení jezuitského řádu papežem Clementem XIV v r. 1773. Po definitivním odchodu jezuitů misie rychle odumřely, anebo byly plně přeměněny na plantáže, kde Guaraní sloužili už jen jako otroci. Ruiny misií San Ignacio de Miní, Santa Ana a některé další dnes patří hned po vodopádech Iguazú mezi největší turistická lákadla provincie a v r.1984 byly zařazeny na světový seznam kulturního dědictví UNESCO.

Nejširší nabídku průvodců a map Argentiny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Kromě vodopádů Iguazú, které jsou svými rozměry a objemem proudící vody skutečně ojedinělou podívanou, je provincie protkaná stovkami menších vodopádů a peřejí nalézajících se na četných řekách vytékajících z centrálního pohoří Sierra Misionera. Snad ještě mohutnější než Iguazú byly nedaleké vodopády Sete Quedas na brazilsko-paraguayské hranici, které však musely ustoupit (respektive utonout) přehradě Itaipú zbudované na řece Paraná v osmdesátých letech 20. století. Další, méně známé, ale co do objemu proudící vody také značně mohutné, vodopády Moconá se nalézají na řece Uruguay na východní hranici Misiones a Brazílie. Je to právě četnost velkých i menších vodopádů, která spolu s bohatou geologickou minulostí a ohraničením oblasti hned několika veletoky jako jsou Paraná, Uruguay a Iguazú stojí za obrovskou diverzitou rybích druhů v Misiones. Vedle ryb se zde však nachází i enormě bohatá fauna a flóra suchozemská. Přes pokračující odlesňování, stále ještě téměř 40% provincie pokrývají původní lesy (Selva Misionera), které kdysi patřily k souvislému pásu tropického a subtropického atlantského lesa, z něhož už dnes v Brazílii či Paraguayi zbyly jen fragmenty. Spolu se zemědělskou produkcí lístků Yerba Maté (cesmína paraguayská, Ilex paraguariensis), které jsou bezkonkurenčně nejoblíbenějším nápojem v Argentině, je kácení lesa většinovým ekonomickým zdrojem provincie. Naštěstí je další rozmach kácení aspoň z části brzděn existencí několika chráněných území a národních parků, na jejichž půdě se (na rozdíl od většiny méně rozvinutých zemí v Jižní Americe) provozuje skutečná ochrana přírody.

Mezi první živočichy, na které člověk v Misiones narazí, patří všemožné druhy motýlů, kteří poletují na prosluněných prostranstvích okolo potoků nebo na lesních mýtinách. K asi nejnápadnějším zástupcům místní obratlovčí fauny patří některé větší druhy savců, např. vřešťani černí (Alouatta caraya), nosálové červení (Nasua nasua) anebo kapybarám příbuzní hlodavci aguti (Dasyprocta). Zejména na nosály lze poměrně snadno narazit i během návštěvy národního parku Iguazú, který obklopuje stejnojmenné vodopády. Při troše štěstí mohou po setmění cestovatelé narazit také na některé z nočních druhů, jako jsou pásovci (Dasypus, Euphractus). Mezi daleko méně běžné druhy, jejichž populace však zůstávají v rámci Misiones poměrně životaschopné, patří různé kočkovité šelmy, např. oceloti (Felis pardalis) a jaguarundi (Herpailurusyaguarondi) nebo dokonce jaguáři (Panthera onca). Žijí tu i různí plazí exoti, například anakondy (Eunectes notaeus) nebo jedovatí korálovci (Micrurus). Jednoznačně nejpočetnější skupinu suchozemských obratlovců provincie však tvoří ptáci. Návštěvník Misiones jen těžko přehlédne hlasité vlhovce (Icteribiidae), kteří staví svá typická hnízda ze spletené vegetace visící dolů z větví stromů. Na nádherně vybarvené tukany a Arassari (Ramphastos, Pteroglossus) je většinou třeba si trochu přivstat, oproti tomu na hrnčiříky (Furnarius) narazíte téměř kdekoli během pohybu po provincii, ale i jinde v severní Argentině. V některých městech a jejich okolí je dokonce téměř nemožné najít telegrafní sloup, na kterém by hrnčiříci nehnízdili. Jejich španělské jméno Hornero se odvozuje od typického tvaru všudypřítomných hnízd připomínajících hliněné pece.