MIROSLAV HALUZA: Do srdce Amazonie ke kmeni Matsés 

Co vás inspirovalo k cestě za kmenem Matsés?

Už od dětství jsem si lidi, kteří žijí svým přirozeným způsobem života ve spojení s přírodou zamiloval, a to hlavně prostřednictvím knížek našich velikánů cestování jako byly A. V. Frič nebo E. S. Vráz. V dospělosti jsem začal zkoumat možnosti, zda vůbec ještě v dnešní době tito lidé někde žijí a jestli je reálné je navštívit. Matsés, kteří žijí na hranici mezi Peru a Brazílií jsou dnes už poměrně známé etnikum, ale před 9 lety, kdy jsme k nim výpravu plánovali bylo informací málo a historicky vyšlo jen pár článků v National Geographic. Tehdy to byla moje osmá výprava k přírodním národům a následně jsme se k nim s kamarádem Simonem po šesti letech v roce 2023 znovu vrátili.

Jaké byly největší výzvy při plánování expedice?

Těch výzev bylo několik. Jednoznačně svou roli hrála obava, zda nás opět přijmou a zda se tam budeme vůbec schopni vlastními silami dostat. V neposlední řadě i sebrat tzv. morál na to, že člověk na bezmála měsíc zmizí v Amazonii bez jakéhokoliv kontaktu s okolím. To bylo obzvlášť těžké, protože oba máme se Simonem malé děti a milované manželky. Další výzvou byla technická část, protože jsem tam jel i s cílem natočit dobrodružný film a v tomto prostředí je natáčení a zajištění životnosti techniky obzvlášť složité.  

Jak jste se na cestu fyzicky a psychicky připravoval? 

Fyzicky to bylo pro mě poměrně jednoduché, už 36 let mám svůj klub plno kontaktního karate, kde o fyzičku a bolest není nouze, a to je pro mě zároveň ta nejlepší průprava na podobné cesty. Člověk na tyto výpravy potřebuje jen odolnost, odhodlání, důvěru ve svého parťáka, před očima neustále vidět cíl své cesty a v neposlední řadě lékárničku, která se nám tentokrát více než hodila.

Jak dlouho trvala cesta ke kmeni? 

Celkově naše cesta trvala cca měsíc a z toho jsme v Amazonii strávili podstatnou část.

S jakými nečekanými problémy jste se setkal během expedice?

Tím prvním problémem bylo hned letiště při příletu do Limy. Na cestu si vždy počítám energetický výdaj krát počet předpokládaných dní, kdy budeme na cestě a kdy se nemůžeme spoléhat na to, že indiáni něco uloví, tomu přizpůsobuji svoje zásoby zejména sušeného hovězího, rýže, ořechů či rozinek. Bohužel mě hned při příletu vyhmátli a všechno mi sebrali, že prý z toho nemůžu nic do Peru přivézt. Naštěstí jak Simon viděl že mě šacují, tak se nenápadně vypařil a půlku zásob zachránil.

Další velký problém nastal už hluboko v primárním pralese, kde při prosekávání spadla mému kamarádovi na hlavu těžká stará větev. Došlo k vážnému zranění a těžkému otřesu mozku s bezvědomím. Situace vypadala kriticky, nacházeli jsme se v totálně odlehlém místě, v bažinách, všude špína a komáři. Provedl jsem prvotní ošetření a Simon z vypětí všech sil šel dalších osm hodin do loveckého tábora Matsés. Ta noc byla pro mě nejhorší v životě, člověk neví, zda tam není nějaké krvácení do mozku. Simon je šílenec, nechtěl tam pár dní zůstat na zotavenou a hned ráno jsme vyrazili. Tu cestu protrpěl. Každý večer jsem mu odmotal obvaz a hnis s kousíčky kostí z lebky tekl proudem. Zapomněli jsme doma stripy, tak jsem je musel vyrábět z leukoplasti, vždy jsem mu musel na sucho oholit kolem rány dorůstající vlasy, jinak by stripy nedržely, Simon nikdy nevydal ani hlásku. Naštěstí jsme to i díky Ciprinolu 500 a několika tubiček Bactrobanu zvládli.

Jak vypadala vaše první setkání s členy kmene? 

Tehdy před 8 lety to bylo pro ně jedno velké překvapení, když jsme se zbití vyloupli z pralesa. Naštěstí se nám tehdy u pohraniční policie na jejich stanici v pralesní osadě Curinga podařilo sehnat Vilmeta, což byl Matsés. S ním jsme se během probíjení pralesem skamarádili a on nám u nich otevřel cestu.

Jak vás přijali? Byly momenty, kdy jste měl obavy?

Přijali nás se zvědavostí a nebyl tam absolutně žádný moment, kdy bychom měli jakékoliv obavy. Přestože jsou tak moc vzdáleni od naší civilizace, tak k nám byli velmi přátelští. Když jsme se k nim před dvěma lety vraceli, tak jejich přivítání bylo úžasné. Nechápali, že jsme znovu přišli, vytiskl jsme si dokonce i fotky lidí z vesnice z předchozí expedice, a to na ně zapůsobilo. Taktéž jsme měli absolutně skvělého průvodce, kterého jsme opět sehnali u policajtů v Curinze a to 17letého kluka jménem Martyn. Martyn měl ve vesnici svou mámu a u ní jsme pak i bydleli. Starala se o nás jako o vlastní a navázali jsme s celou jeho rodinou opravdu velmi přátelský vztah. Za jídlo a pobyt nechtěli žádné peníze. Přivezli jsme jim množství čelovek a nožů, a to byl pro ně dar z nebes.

Co vás na jejich způsobu života nejvíce překvapilo? 

Vzhledem k tomu, že už jsem několik kmenů navštívil, tak mě vždy překvapuje, jak se tito lidé dokážou porvat s životem v divočině a doslova ze země si vydupat potravu pro své rodiny. Také mě vždy překvapuje množství smějících se a přátelských dětí. Ty jsou absolutním základem pro budoucnost každého kmene a myslím, že i u nás v našem totálně blahobytném životě v bavlnce bychom na to neměli zapomínat, že děti jsou naše jediná budoucnost a pokud nejsou, tak se přeruší genetický řetěz našich předků, kteří bojovali a rvali se se životem za to, abychom my zde mohli pohodlně žít. Budování svého vlastního kmene je to nejdůležitější, co jsem si od těchto lidí přivezl.

Jaké jsou jejich hlavní tradice a rituály?

Bohužel jejich tradice jsou usilovně potlačovány a zmizíkovány misionáři, kteří jim tam přišli zvěstovat svoje vidění světa. Zůstává už jen málo starých lidí, kteří pamatují staré časy. Přesto některé věci zůstávají jako dnes už velmi vzácné duchovní slavnosti, halucinogenní prášek nunu, rituál Kambo nebo třeba lov ryb trávením kořenem barbasko. Některé z těchto věcí se mi podařilo zaznamenat ve filmu Javari.

Jak se staví k modernímu světu a kontaktu s cizinci? 

Možná bude pro lidi u nás překvapením, že dnes už je těžké potkat mladého indiána bez mobilu. Oni tam sice nemají žádný signál a naprosto minimum možností solárního nabíjení, ale i indián se během pár dní dostane přes prales do tzv. civilizace (rozumějte totálně smrdnutého místa, kde se shromažďují různé existence) a tam už je schopen fungovat skoro po našem, pokud má samozřejmě nějaké finance což většinou nemá a tím vznikají známé civilizační problémy. Rád bych předeslal, že chodím pouze do míst, kde o naši návštěvu stojí, nechodím nikam kde si domorodci přejí dobrovolnou izolaci. Kmeny, kam chodím, jsou zvyklé na kontakt s venkovním světem, a to i přesto, že tam žádný turismus neexistuje. Oni jsou sami velmi zvědavi na to, jak žijeme, rádi by měli to co my a je těžké jim vysvětlit, že u nich by jim televize byla k ničemu, ledaže by lili drahý benzín do generátoru.  

Jaké mají léčebné techniky a znalosti o přírodě? 

Tito lidé se spoléhají na své šamany. Ti mají znalosti o místních nemocech, léčivých rostlinách a zvířatech, která zde žijí. Často domorodcům nezbývá ani nic jiného, protože lékařská péče je pro ně v těchto končinách extrémně drahá a těžko dostupná. Koneckonců benzín do lodního motoru je drahý a kanoe je často i jediný možný způsob přesunu raněného na vzdálenější místa. Někdy jim ale pomůžou misionáři v jejich diasporách, což jim dává alespoň malé plus.

Jaký byl hlavní cíl filmu? 

Mým cílem bylo poukázat na to, že nás s těmito lidmi spojuje mnoho věcí k nim zejména patří budování rodiny a láska k dětem. V neposlední řadě bylo vykreslit dobrodružství, kamarádství a přátelství se zdánlivě odlišnou a vzdálenou kulturou. Určitě jako takový bonus filmu bylo překročení řeky Javari do Brazílie a tam velmi rychle navštívit osadu tří chatrčí, které jsem viděl doma při prozkoumávání satelitních snímků.

Jak reagovali členové kmene na kameru a natáčení?

Po pár dnech ve vesnici si nás už ani nevšímali, přijali nás jako svou součást a natáčet bylo poměrně snadné.

Jaké momenty ve filmu považujete za nejautentičtější? 

Na expediční filmařině mě baví zejména to, že je kompletně založená na autenticitě. Člověk neví, co se stane za minutu, hodinu či kde bude zítra a mým úkolem je to jen zaznamenat a předat divákovi, aby se svezl na vlně dobrodružství s námi. Věřím, že těchto prožitků je v Javari hodně, a i podle reakcí diváků v kinech a ocenění na mnoha filmových festivalech mám celkově z filmu dobrý pocit z odvedené práce nejen mě samotného, ale i Simona, který se během krátké doby naučil kameramanskou práci s dronem a i ostatních lidí jako zvukař či náš skvělý legendární vypravěč Pavel Rímský.

Máte v plánu se ke kmenu Matsés vrátit?

V nejbližší době ne. Ale není vyloučeno, že se tam se Simonem a s našimi syny za pár let nevypravíme, možná by to mohl být dobrý námět na film. Aktuálně máme rozjetý jiný plán na film ve Venezuele a doufám, že nám to letos na podzim klapne. Taktéž jsem díky filmu Javari navázal spolupráci s Univerzitou Karlovou, respektive s lidmi, kteří se zabývají výzkumem a studiem zvyků Amazonských kmenů, což by mohlo vést k dalším zajímavým výsledkům. Zároveň i díky spolupráci na Javari s mým filmovým distributorem společností Bontonfilm se otevřely dveře a rád bych toho využil úplně novým projektem.

Jaká je největší hrozba pro jejich životní styl a území?

Určitě je to práce misionářů, nelegální kácení a těžba zlata, která je nyní v Amazonii obrovským problémem. Nelegální těžba zlata má nedozírné trvalé negativní následky jak na životní prostředí, tak i na lidi a kriminalitu s tím spojenou.

Co si myslíte, že bychom se od nich mohli naučit?

Strašně moc. Mají v sobě plno věcí a instinktů, které jsme my díky našemu pohodlnému životu v přebytku ztratily a když se podívám kolem sebe, tak často se dobrovolně zbavujeme toho nejdůležitějšího a tím je smysl pro rodinu. Mnoho lidí u nás si dokáže těžko představit jaké to je se opravdu spoléhat sám na sebe a zajistit sobě a své rodině z divočiny potravu, a přitom být neustále pozitivní a přátelský člověk. Neplýtvat, vážit si toho že nám teče z kohoutku čistá voda, že máme jídlo, bezpečí, a i když je to někdy těžké tak slevit ze svých nároků a mít děti, a to je podle mě co bychom měli dělat pro naši budoucnost.

Jak expedice změnila váš pohled na svět?

Rozhodně tou největší změnou je to, že si díky nim buduji svůj vlastní kmen.