Potápěčských příležitostí je na Kubě opravdu hodně, a to nejen obyčejně v moři, ale i v jeskynních systémech v Zátoce sviní. Shodou okolností je objevily a zmapovaly české expedice. Potápět se dá i ve Varaderu nebo na Playe Santa Lucia.
Jeskyně v Zátoce Prasátek (často též Sviní)
Zatímco pro většinu Kubánců je „Zátoka sviní“ místem slavného vítězství nad invazními jednotkami kubánských emigrantů, usilujících o vylodění a následné svržení Castrova režimu, pro potápěče je „Zátoka sviní“ především místem desítek kilometrů zatopených cenotových jeskyní. Zrod těchto jeskyní začal kdysi dávno pomalou, avšak o to trpělivější erozivní činností dešťové vody proudící zdejším korálovým vápencem podél tektonických puklin a nezřídka byl dovršen zřícením stropu v místě nejblíže povrchu.
V oblasti zříceného stropu tak většinou vzniklo vstupní jezírko – pro potápěče brána do podzemí, pro ostatní příležitost k osvěžení a alespoň chvilkovému úniku před pražícím karibským sluncem. Jeskyně se nacházejí v úseku mezi Playa Larga a Playa Girón a na jejich objevení, průzkumu a zmapování měly lví podíl dvě velké expedice olomouckých speleopotápěčů.
První se uskutečnila v období červenec 1980 – leden 1981 a druhá mezi červnem a prosincem 1982. Čeští potápěči zde strávili pod vodu více než 800 hodin a výsledkem jejich činnosti byly kilometry a kilometry zmapovaných podzemních prostor – a taky doposud trvající respekt a uznání kubánské strany. Ne náhodou se jeskyně (tady se jim říká casimby) dodnes jmenují Casimba Cuba-Checoslovaquia, Casimba Dagmar (podle ženy Mirka Lukáše), Casimba Ilona (podle ženy Petra Pazseka),… Potápění ve většině zdejších jeskyní vyžaduje speleopotápěčské dovednosti – hloubky až 80 m a názvy jako Schody do pekla nebo Sabbathovo modré schodiště smrti jsou více než výmluvné.
Vrstevnatá voda
Nicméně i v případě, že jste spíše „normálním“ než jeskynním potápěčem, netřeba házeti výstroj do žita. Pokud jste již alespoň trošku pokročilí, umíte ovládat své psyché i vztlak a nekopete okolo sebe jak čuník v posledním tažení, pak máte i vy šanci, že vás zdejší instruktor Francis (za příslušný obolus) do některé z méně náročných jeskyní vezme. Mezi takové méně náročné a prostornější jeskyně patří Casimba del Brinco, Casimba de 35 Anniversario či Casimba Ilona (někdy též zvaná Cueva de los Péses). Voda v jeskyních je zajímavá svou výraznou vrstevnatostí. Prvních pár metrů pod hladinou je sladká, lehce nazelenalá, tak jakou ji důvěrně známe z našich luhů, lomů a hájů.
Vypustíte vzduch, pomalu začínáte klesat. Najednou teplota vody příjemně stoupá, obrysy stěn i vašich kamarádů pozvolna ztrácejí ostrost, vše se začíná tetelit jako vzduch nad rozpáleným letním asfaltem a vy, poučeni předchozím brífinkem víte, že to není přemírou včerejšího rumu, ale že jste v přechodné sladkoslané brakické vrstvě. Pokračujete v sestupu, voda je zase o pár stupňů teplejší, když tu se váš sestup zpomaluje asi tak jako když výtah zastaví ve zvoleném patře a vy máte pocit, že voda zmizela a vy se vznášíte v jakémsi zvláštním, velmi lahodném vesmíru. Neklamná známka toho, že už jste ve slané vodě, která je oproti svrchní sladké výrazně teplejší, čistší a hustší. Tady se Vás Francis ještě naposledy zeptá, jestli je vše OK a pak už šupky hupky do jeskyně …
Pokud jste držitelem jeskyňářské kvalifikace, určitě si nenechte ujít krásně vyzdobenou Casimbu Zuzana a travers, kdy se zanoříte v Casimba Dagmar a na denní světlo vyplujete Casimbou Ilona. Rád bych zdůraznil, že obě uvedené záležitosti jsou opravdu jen pro kvalifikované jeskyňáře – trasa obsahuje několik užších míst a současně vede nepříliš výhodným hloubkovým profilem, na jehož konci musíte absolvovat poněkud delší dekompresi.
V „Zátoce prasátek“ samozřejmě můžete absolvovat i ponory v moři na zdejších hlubokých stěnách. Díky tomu, že se nacházíme v chráněné zátoce, bývá tu po celý rok většinou excelentní viditelnost – ale žádné větší ryby zde raději neočekávejte. Ubytování je zde možné buď v soukromí (doporučuji, není problém sehnat) anebo v jednom z místních hotelů.
Playa Santa Lucia
Vyhlášené letovisko atlantického pobřeží Kuby se nachází v místech, kde kdysi stávalo Puerto Principe, jedno z pěti prvních kubánských měst postavených na přání královny Diegem Velasquézem. Poté, co bylo několikrát vypleněno piráty – naposledy Henry Morganem, rozhodl guvernér o jeho přestěhování do vnitrozemí; současně bylo přejmenováno na Camaguey.
Podobně jako zdejší bělostné pláže přitahují turisty k romantické dovolené, přitahuje nedaleký kanál mezi Atlantikem a zátokou Bahía de Neuvitas nejnebezpečnější žraločí predátory – žraloky bělavé (angl.bullsharks, lat. Carcarhynus leutas) k hrám seznamovacím a rozmnožovacím. Nikdo neví přesně proč připlouvají bullsharci z přilehlých oblastí Atlantiku rok co rok strávit zimu právě sem, ale faktem je, že v období mezi začátkem prosince a koncem února je tu setkání s nimi téměř jisté.
Ponory s bullsharky většinou začínají na břehu kanálu sestupem podél vraku obchodní lodě až na písčitou rovinu v hloubce okolo 30 metrů. Zde průvodci vytáhnou z plastikového pytle mrtvé ryby, natáhnou harpuny (pro jistotu) a po chvíli se z šedomodrých temnot vynoří první stín, po něm druhý, třetí …
Člověk, který je tu poprvé, neví co sledovat dřív: budík neúprosně odkrajující bezdekompresní limit, podobně zbaběle se chovající manometr anebo tří až pětimetrové žraloky kroužící okolo. Kromě toho víte, že se právě nacházíte na dně rušné plavební dráhy a jediná bezpečná cesta odsud ven vede zpět k vraku a podle něj vzhůru zpátky ke břehu. Ale nemějte strach, hoši z místní potápěčské základny „Shark’s friends“ mají vše pod kontrolou.
Varadero mnohých nej
K názvu tohoto letoviska na atlantickém pobřeží můžeme právem přidat hned řadu nej-přívlastků. Nejslavnější kubánská destinace, nejdelší pláže, nejlevnější hotely, nejdražší hotely, nejvíc hotelů, nejvíc turistů, největší vlny a z potápěčského hlediska – největší nuda.
Ale abychom nebyli nespravedliví. Pokud by vás sem dovolenkový osud zavál, tak dvě věci tu rozhodně stojí za to vidět: Barco Patrullero – vrak sovětské raketové lodě (rakety na palubě … kampak asi ty holky míří?) a potopené letadlo AN-24 (tato letadla na zdejších vnitrostátních linkách normálně létají) u Cayo Piedras. Můj šálek čaje to fakt není, ale mám spoustu kamarádů a známých, kteří na Varadero nedají dopustit a pravidelně se sem vrací. Nechápu, ale to vůbec nevadí. To je prostě Kuba.
Piráti z Karibiku
Ač se to může zdát k nevíře, legendy o pirátech přepadajících lodě v Karibském moři mají překvapivě pravdivý a reálný základ. Po dobytí aztécké a incké říše španělskými konkvistadory se tyto země pro španělskou korunu staly zdrojem nepředstavitelného bohatství, což samozřejmě jen ztěží trávili jejich evropští konkurenti (zejména Anglie, ale i Francie a Portugalsko). Proto se snažili španělský „penězovod“ do Evropy všemožně narušit – a jedním z účinných způsobů byla právě podpora pirátů přepadajících španělské lodě. Piráti, loupící pod ochranou některé z evropských mocností se nazývali korzáři a za tuto svou (písemně stvrzenou!!!) ochranu odváděli svému ochránci 10 % z ukořistěného lupu.
Každý rok v první polovině května odplouval ze španělského Cádizu do Nového Světa konvoj čtyřiceti až sedmdesáti obchodních lodí, střežených šesti až osmi válečnými galeonami. Tato flotila vezla zbraně, rolnické potřeby, víno a jiné zboží, které konkvistadoři potřebovali. U amerického pobřeží se flotila rozdělovala na dvě části. Jedna – „Galeones de Tierra Firma“ (jak tehdá Španělé nazývali severní pobřeží Jižní Ameriky, zatímco Střední Amerika včetně Mexika byla nazývána Novým Španělskem) plula do Nové Granady (dnešní Kolumbie). Tam se lodě dále rozdělily a nakládaly zlato rýžované z jezera Maracaibo, perly lovené kolem ostrova Margarita a smaragdy těžené v kolumbijských horách.
Potom se setkávaly v přístavu Cartagena, mocně opevněném před korzáry. Odtud pluly do Porto Bello v Panamě, kde naložily stříbro přivážené tam na mulech z proslulých dolů v Potosí (Bolívie). Z Potosí plula flotila do Havany, aby se zde setkala s druhou částí konvoje, flotilou Nové Španělsko, která mezitím v mexickém Veracruzu naložila stříbro z mexických dolů a orientální zboží (porcelán, hedvábí, brokát), dovážené sem z Filipín. V Havaně obě flotily naložily ještě cukr a kubánský tabák, dostaly vojenský doprovod a pod názvem Stříbrná flotila společně vyrazily zpět do Španělska.
Velká jména mezi piráty
Jelikož z Havany již pluly lodě ve společnosti silně ozbrojených galeon, bylo pro piráty nejvýhodnější přepadnout je ještě před tím, než do Havany dorazí – to jest v Karibiku. Jako základna pro pirátské výboje sloužila hlavně Jamaika (tehdy anglická) a celá řada dalších karibských ostrovů – mezi jinými též Cayo Largo. Mezi nejslavnější karibské piráty patřil Henry Morgan (kradl „v anglickém dresu“), Francis Drake (kradl rovněž pro Anglii), Edward Teach („Černovous“, Anglie), Daniel Montbars („Exterminátor“, ten pro změnu loupil ve službách Francie). Osudy měli piráti různé. Většina pirátů byla za své zásluhy popravena, někteří však byli povýšeni do šlechtického stavu a např. Henry Morgan nakonec i jmenován anglickým guvernérem Jamaiky.
Škody, které piráti a karibská tornáda španělské koruně způsobily, byly obrovské: plných 45 % lodí s poklady do svého cíle nikdy nedorazilo. Odhaduje se, že i přes tyto ztráty vyvezli Španělé v období let 1500 až 1820 ze svých amerických kolonií poklady v ceně deseti miliard euro. Tyto ohromné finanční prostředky umožnily Španělsku stát se ve své době nejbohatší a nejmocnější supervelmocí na světě. Ztrátu svých amerických kolonií na konci 19. století Španělsko nerozchodilo a propadlo se mezi nejzaostalejší evropské země.
Vyšlo také v časopise Buddy Potapěč www.buddymag.cz
