Milan Daněk

·        Milan Daněk * Dany

·        To je různé podle situace, ale při setkání s vrstevníky si často připadám mladší než jsem.

·        Rumunsko, tamní i za komunistů dostupná divočina byla příležitostí pro opravdové vandry proti proudu času. Nyní Indonésie, která je pro nás středoevropany navíc kořeněna příchutí exotiky. 

·        Nevím jestli pojem "líbilo" je výstižný. Místem, kam mne to nejvíc táhne, je vnitrozemí ostrova Nová Guinea. Země opravdově divoké přírody obývané pestrým spektrem zajímavých etnických skupin. Takovou návštěvu si však musí člověk zasloužit. Nepříznivé klimatické podmínky znamenají hodně odříkání a dřiny.  Jsou chvíle, kdy si kladete otázku, zda-li vám to stojí za to. Zpětně si vždy odpovím, že jo.    

·        Cesta k indiánům na horním povodí řeky Xingú v brazilské Amazonii. Podařilo se nám překonat spoustu překážek a dostalo se nám přijetí kmenem Jawalapiti. Žijí hrdě tradičním životem a svolení k návštěvě jejich území získalo dosud jen málo cizinců. Těch několik dní ve společnosti náčelníka Aritana bych určitě nevyměnil za setkání s žádným z prezidentů celého světa. 

·        Chodím běžně do práce a tak z  hlediska času je maximem šest týdnů dovolené. Do počtu kilometrů to bude Nová Guinea.

·        Rozhodně nepřemýšlím nad tím, zda-li mi cestování něco bere. Cestování je pro mě  výzva, která přináší hodnoty poznání. Třeba i takové, že si po návratu z expedice skoro vždy silně uvědomím, jak je ta naše země hezká a jak ji mám rád.    

·        Velkým vzorem je pro mne Rakušan Heinrich Harrer. Nejen pro to, že napsal světově známou knihu "7 let v Tibetu". Byl to cestovatel a současně vynikající sportovec a badatel. Zůstává pro mne velkou inspirací a moc si vážím osobního setkání a skutečnosti, že přijal čestné členství v našem sdružení. Z našich  bych připomenul ve vlasti téměř zapomenutého Vladimíra Kozáka. Převážnou část života prožil v Brazílii, kde podnikal dobrodružné výpravy k indiánům. Dle jeho fotografií nakreslil spoustu ilustrací i Zdeněk Burian. Stal se ve světě známým svými dokumentárními filmy a jeho etnografické sbírky a obrazy zdobí přední muzea ve Spojených státech, Kanadě a Francii.

·        Pocházím z vesnice a měl jsem vždy štěstí na kamarády.Naprvní "rychlošípácké" výpravy navázalo období trempingu a vedení dětského tábornického oddílu. Tehdy jsme o dalekých cestách mohli jen snít u táborových ohňů. Tou pravou divočinou pro nás byly rumunské hory. Ze vzdálenějších míst jsem se později dostal na Kavkaz a výškový rekord si vytvořil na íránském Damavandu (5.671 m). Velké plnění "klukovských snů" začalo až roku 2000. To jsme s Alenou Žákovskou založili sdružení Horizont. Naše expedice směrují vesměs do divočiny za poznáním života geograficky izolovaných etnik. Nejčastěji na indonéskou část Nové Guineje.

·        Nepatřím mezi sběratele počtu navštívených zemí. Ty, z pohledu životní úrovně bohaté, si nechávám na důchod. Proto moje cesty směřují hlavně na východ, do krajin divoké přírody a jejich obyvatel.

·        Těch je spousta. V poslední době jsem například uvažoval nad možností pokusit se kompletně přejít čínskou zeď. Objevuje se tam však spousta administrativních problému. Jde ve velké části o zapovězená území.    

·        Žádné neobvyklé zájmy asi nemám. Rád ochutnávám místní speciality a pokud je k mání pivo, tak neodolám provést "srovnávací studii" s tou naší Černou Horou. Pořizuji filmovou dokumentaci, trochu i fotím. Také sbírku etnografického materiálu dle možností rozšiřujeme. Kromě drobných nástrojů a zbraní se zaměřujeme hlavně na artefakty a hudební nástroje.

·        Dobrý vypravěč historek nejsem. Naši kamarádi, už dobrácky očekávají s jakou novou nemocí z expedice přijedeme a hlavně, kde ztratíme batoh. Ztráta batožin během letecké přepravy se jedno období stala pravidlem. V cílové destinaci se některé důležité věci už sehnat nedají. Takže zřejmě máme s Alenou primát v přechodu třítisícového pohoří  Jayawijaya pouze s jedním spacákem a karimatkou. Také následující  rok  nám musely vystačit k cestě k indiánům věci z jednoho zbývajícího batohu. To už padlo podezření, že ty batohy snad musíme vyhazovat během letu z okýnka.        

·        Obsáhlý projekt posledních roků je "Harrerův svět". Inspirováni jeho dílem, míříme do stejných míst a srovnáváme jak se svět pod vlivem civilizace mění. Jedná se expedice: Trikora 2001 (Nová Guinea), Asmat 20002 (Nová Guinea), Huka – Huka 2003 (Brazílie), Hampatong 2004 (Borneo), Carstenzs 2006 (Nová Guinea)  http://www.carstenz.expedition.sk/  

Z těch pravidelných menších "Kolmo k vrcholům" – cykloexpedice na nejvyšší vrcholy okolních států, nebo jednorázovky například "S Honzó k móřu" – běh z Blanska k pobřeží Baltu (757 km za 4 dny 11 hodin a 5 minut).               

·        Přestože námětů k přípravě knihy máme dostatek, ne a ne si najít čas a dát to dohromady. Publikuji například v časopisech Dobrodruh, Outdoor nebo Lidé a Země.

Filmové materiály se daří ve spolupráci se studiem Adiovisual zpracovat do filmů, které již získaly i ocenění na soutěžích a festivalech (WA-WA-WA! režie, scénář a kamera – cena MHFF Teplice nad Metují, HUKA – HUKA, scénař, kamera – cena MFOF, Pod ochranou hampatongů, scénář – cena Welzlova filmobile).

Jako spoluautor jsem zorganizoval s Alenou několik výstav fotografií. Nejvíce času a energie však zabere organizace festivalů Rajbas*OUTDOOR*Kotlík  a Harrerův svět.       

·        Osobní stránky nemám, ale o aktivitách našeho sdružení najdete na: www.horizont.bk.cz   

·        Nejsem členem Českého klubu cestovatelů.