MIKY ŠKODA: poznat sám sebe, své možnosti a svět

V minulosti jsi hodně cestoval, protože jsi naši zemi neměl rád, a hledal jsi, kde se žije lépe. K čemu jsi v průběhu těch let dospěl?

Je to tak, začal jsem cestovat mimo jiné kvůli pocitu, že je Česko špatné a že bych měl hledat jiný domov. V zahraničí jsem se styděl za to, že jsem Čech. Během poznávání více než 50 zemí jsem si ale uvědomil několik myšlenek. Jedna zdánlivě banální je, že nemůžeme ovlivnit, kde jsme se narodili. A přitom ať se nám to líbí nebo ne, vrozený sociokulturní základ je součást naší osobní identity. I když proti tomu budeme bojovat, nebo možná právě tehdy, nepřímo přiznáváme, jak niterně nám naše rodiště stanovuje měřítka toho, co je nebo není správné. Takže stydět se za svůj původ je stručně řečeno přinejmenším dost nepraktické. V praxi jsme my Češi kreativní, schopní, vtipní a pracovití. Jsme schopni věci promýšlet a domýšlet dokonce. To je spousta našich silných stránek, ne samozřejmostí. Máme nejlepší geografickou polohu, co si můžeme v tomto světě přát. Máme perfektní informační systémy i infrastrukturu. Přestože mám k zemi výhrady, tak jsme na tom úžasně a s těmi výhradami má smysl pracovat. To, že to nevidíme, je naše dlouhodobá Nemesis, s kterou věřím, že budeme dobře pracovat. Místo toho abychom se nadále srovnávali s Německem, Amerikou nebo třeba Čínou, tak bychom měli hledat to v čem jsme dobří jako Češi. Začal bych právě u některé z výše uvedených vlastností, které nám přijdou jako samozřejmost a jdou nám samy od sebe.

Učíš lidi, jak důvěřovat ostatním. Jak jsi to naučil sebe a co děláš pro to, aby ostatní důvěřovali tobě?

Já mám obrovskou výhodu (nebo nevýhodu), že jsem se to nemusel učit. Tak nějak jsem se narodil s tím, že vnímám svět okolo sebe zajímavý, inspirující, že se mám od něj vždycky co učit. To neznamená, že by byl vždy bezpečný. Nejsem naivní – myslím si, že jsem slušně poučený a do každého dobrodružství, ať už je to každodenní konfrontace s lidmi, podnikání nebo cesta mimo Evropu, jdu do toho při vědomí všech známých rizik a s předpokladem, že aspoň některá se naplní. Důvěra se ale i tak ukázala jako funkční strategie, protože se mi nepočítatelně víckrát vyplatilo lidem důvěřovat. Prověřování lidí stojí tolik energie, že se nevyplatí i když mě jednou za čas někdo někde podělá, ať už je to na cestách nebo v Česku. Podstata důvěry mi pak navíc pomáhá obklopovat se zajímavými a pomáhajícími lidmi. Stačí tak malá věc, jako nevysílat pocit nedůvěry.

Už se ti někdy vymstilo věřit ostatním?

Stoprocentně! Namátkou hned v dětství, kdy mě okradli o telefon, protože jsem ho cizímu klukovi půjčil. To bylo vyloženě naivní. Určitě bych našel i mnoho případů na cestách. Jde o to, že to beru jako součást statistiky. Nejspíš vždycky tu budou ublížení nebo nemocní lidé, kteří budou zneužívat dobroty nebo důvěry někoho dalšího. To beru jako fakt. Pokud se mi jednou něco nevyplatí, jednou mě někdo okrade, nemá smysl tím vytrestat všechny ostatní i sebe samého plýtváním energie na nedůvěru. Aspoň v mojí osobní statistice se to nevyplatí, navíc by mi přestat důvěřovat lidem přišlo vlastně nefér na všechny strany.

Už 11 let organizuješ X-Challenge, jak tě napadla tato myšlenka?

Původním názvem před jedenácti lety byl LowCost Race. Ta myšlenka přišla shodou více okolností. Hlásil jsem se do soutěže Can you make it? od Red Bull jako skautský vedoucí a dobrodruh se slušnou zásobou zážitků. Do soutěže jsem se nedostal, ale přišla mi geniální v propojování několika principů, které mě bavily – ať už ve stopování, cestování nebo lifehackingu běžného života. Šetření peněz bylo pro mě jako studenta spíš přidaná hodnota silného dobrodružství za hledání alternativního mezilidského platidla místo peněz. Zapojil jsem skautské zkušenosti a rozhodl se zorganizovat otevřenější verzi pro všechny, koho by to mohlo zajímat. Chtěl jsem se taky s lidmi podělit o svoje zážitky, ale místo přednášení pro pasivní posluchače mi přišlo smysluplnější svoje zážitky nabídnout formou výzev tak, ať si je prožije co nejvíc lidí podle sebe. To se chytlo a každoročně se bez nadsázky trojnásobil počet účastníků, zájmu médií i dobrovolníků v přípravném týmu. Přidávali jsme výzvy stojící na zkušenostech samotných účastníků i zkrátka to, co nám samotným přišlo nemožné nebo dost praštěné na to, aby nás někdo překvapil splněním. Stopnout si letadlo nebo dostat se do zahraničních médií už opravdu není výzva související s penězi, ale s odvahou komunikovat, překračovat vlastní stín, nadchnout lidi pro svoji věc. Za mě je to více soutěž v podnikavosti, než v cestování nebo dokonce úspoře, a proto jsme pak změnili název.

Můžeš ve zkratce vysvětlit pravidla pro někoho, kdo o tom slyší poprvé?

Letní X-Challenge je vlajková loď kommunity X-Challenge, která se zaměřuje na výzvy a aktivity zaměřené na rozvoj lidí a pomoc těm lidem zanechávat za sebou svět lepší, než jak jsme ho našli. To vše pod mottem “Dokážeš víc, než si myslíš”. Letní X-Challenge je desetidenní akce, kdy mají dvoučlenné týmy za úkol projet co nejvíce checkpointů za co nejméně peněz. Mají 2,500 Kč na člověka jako maximální útratu, ale často se vrací s více penězi než s kolika odjeli. Specifikum akce je, že není žádná daná trasa, nejede se z místa A do másta B. Dáváme inspiraci a účastníci si sami volí, které checkpointy navštíví, jaké výzvy splní a se sami rozhodují, jak to udělají. hlavně jak to udělají. Ať už se bavíme o stopování letadel, nebo pomoci babičce na zahrádce. 

V tomto závodě nejde primárně o cestování, ale právě o překonávání vlastních limitů, sebepoznávání a budování důvěry. Byl to i původní záměr, nebo mělo jít čistě o bláznivý závod?

Spousta věcí se vyvrbila až s časem. Oceňujeme třeba ty kdo nejvíc pomáhali ostatním týmům, nebo že byli na sítích nejvíc inspirativní a nešlo jen o prvoplánové získávání pozornosti. Kategorií je tam více, ať už zanechání dobra, pomoc ostatním, nebo inspirativnost. Vývoj šel ruku v ruce se zpětnou vazbou, která mi často očima i slovy účastníků pomáhala lépe pojmenovat, co pro mě samotného bylo na akci nejdůležitější od začátku. Mimo jiné poznání, že každý dokáže najít kreativní způsob jak dosáhnout cíle. Chci si stopnout letadlo a nepotřebuji peníze. Když mi druzí finančně pomůžou, tak si to mohu odpracovat, nebo jim zlepšit den, někomu to stačí, někdo peníze má a nepotřebuje tam tu klasickou transakci. Není náhoda, že ač účastníci jdou do cestovatelské akce, vrací se jako sebevědomí tvůrci, kteří začnou zodpovědně uvažovat o vlastním životě. Někdo změní pracovní zaměření, někdo začne podnikat, někdo se začne víc věnovat dobrovolnictví. To samozřejmě není nějaký slibovaný ani zamýšlený cíl akce jako takové – u ní jde o to si především užít skvělý kus léta a poznat kus světa i sebe. Ale osobnostní posun beru jako solidní přidanou hodnotu a známku, že to všechno má smysl.

Uvedeš příklady několika nejšílenějších výzev a způsoby, jakým je účastníci splnili?

Většina lidí se ptá, jak se stopuje letadlo. Já se lidí ptám “Jak byste si ho stopli vy?”. Nikdo z účastníků není profesionál, někdo to musel vymyslet poprvé. Když to zvládnul první tým, najednou to inspirovalo více lidí a rázem to zvládli i ostatní. V nedávném ročníku to splnila reálně třetina týmů! Ukázalo se, že to zase tak složitá výzva není. První tým který si stopl letadlo byl na Slovinsku a zprvu šli po statistice. Zjistili, že v Evropě má, tuším, snad každý pětistý člověk letadlo. Začali stopovat jen drahá auta s tím že je pravděpodobnější, že majitel dobrého auta bude vlastnit letadlo. Jedna paní s Mercedesem jim nakonec řekla, že letadlo sice nemá, za to její syn je majitelem letiště. Tam dojeli a nakonec obcházeli piloty s otázkou, kdo by je byl ochotný vzít do vzduchu. Jedna z nich řekla, že by chtěla splnit sen té druhé a zafungovalo to! Pilot to bral jako milé nesobecké gesto, a tak nakonec vzal obě.

Další výzva byla například dostat se na zahraniční svatbu jako zvaný host – ne se vetřít. Tým se během pár dní dostal na svatbu v Srbsku. To samo o sobě nás v přípravném týmu obrovsky potěšilo a překvapilo. O 5 hodin později nám ten samý tým posílal video z další svatby v Rumunsku! Dvě svatby ve dvou zemích za jeden den!

Na akci Bucket List (podzimní akce X-Challenge) jsme zadali volitelný úkol dostat se do zahraničních médií. Jeden tým v Lublani splnil snad za 10 minut po zadání výzvy. Na náměstí viděli sídlo Europy 2. Šli se podělit o své zážitky, nabídli svůj příběh a podařilo se jim to. 

Závod probíhá primárně v Evropě a okolních zemích, máš v plánu ho někdy posunout dál?

Hodně jsme nad tím od začátku přemýšleli. Lidi se mě už přes 10 let ptají, jestli jsem viděl Amazing Race. Doteď jsem si na to neudělal čas, ale princip závodu už z té hromady vyprávění chápu dobře. Už jen proto, že to existuje, mě to motivovalo zkoušet jinak. Chci, aby byla akce z principu dostupná co nejvíce lidem. Evropa je výborný kontinent, nejbezpečnější na světě, ve skvělém podnebném pásu. V létě můžete do severní i jižní Evropy v rámci světových poměrů extrémně bezpečně. Na ostatních kontinentech není tolik zakořeněna kultura stopování, nebo je spojena s nebezpečním, tak pro nás expanze zatím nedává smysl. Je možné, že časem vytvoříme jinou akci, třeba pro bývalé účastníky jako nový level. Letní X-Challenge je ale akce jak pro matadory, tak ale i pro úplné začátečníky – až dvě třetiny účastníků nikdy předtím nestopovaly. Je to pro ně první zkušenosti v rámci akce, kde jsou podpořeni instrukcemi, sledováním, komunitou i pravidly. Cítí se bezpečněji a z toho důvodu prozatím zůstáváme v Evropě.

Kdy jsi se během cestování cítil nekomfortně a sáhnul sis takzvaně na dno?

Za mě výstup z komfortní zóny vlastně nikdy nebyl cestovatelským cílem. Přijde mi to jako dobrý nástroj, ale nesnažím se a priori vyhledávat nekomfort. To mi přijde sice hodně popkulturní, ale samo o sobě bez hlubší myšlenky bezúčelné. Většina nekomfortních situací, co se mi stalo, byla spíše náhodou. Když jsme lezli na Matterhorn, tak jsem se skutečně bál o život, protože tam bylo reálné riziko. Sáhnul jsem si na dno a nevěděl jsem, jestli a jak to zvládneme. Už ve své postpubertě jsem hledal hranice svého těla a své limity. Nešlo mi o nekomfort pro nekomfort nebo pro to, že o tom někdo mluvil, cítil jsem hlubokou potřebu porozumět svým limitům pro stanovení cílů pro další život. To ale byla moje osobní nepřenositelná motivace. Když slyším, jak někdo mluví k ostatním, aby vystupovali z komfortní zóny a ještě použije tuhle frázi, popravdě se mi ježí chlupy. Moje osobní cesta vedla k poznání, že dokud žiju, každá situace má řešení. Nemusí jít o cestovatelskou situaci, ale klidně podnikání nebo jiné osobní cíle. To je i zárodek toho, co chci předat přes Letní X-Challenge.

Plníš si také po vzoru X-Challenge výzvy a překonáváš své limity?

Tahle akce za mě odpovídá fázi života. Ne teda nutně věkově ohraničené typickými dvaceti až pětatřiceti. Spíš obdobím, kdy se člověk rozhoduje nad svojí budoucností, ať je mu 18 nebo 50. A z pohledu obecné vize snažit se poznat svět a svoji roli v něm jsem hrdě ambasadorem X-Challenge i roky po tom, co jsem sám jel Letní akci. Pro mě jde teď o rozšiřování poznání, z čeho v životě vlastně volím. Překonávám své výzvy a limity, které se snažím posouvat i mimo cestování jako takové. Cestuji pořád, občas i stopem, ale poznání světa z tohohle úhlu už jsem zažil a hledám teď další náhledy. Moje objevitelské cíle jsou v rámci společenského užitku, práci pro budoucnost a podnikání. A přesně k tomu jsem se kdysi dostal mimo jiné právě díky stopování.

Občas se mi stane, že jdu do situace, kterou netuším jak vyřešit. Ať už se bavíme o business schůzce nebo první stoupnutí k silnici při stopování. Jdu do situace u které velmi dobře vím, že nevím, jak z ní vyjdu. V tu chvíli jsou otevřeny všechny možnosti – v extrémech od smrti až po absolutní úspěch a potkání nejúžasnějšího člověka na světě. Něco mezi tím se stane. Já se o pár minut později „probudím“ a poznám nového Mikyho obohaceného o zkušenost. To je za mě význam otvírání možností do budoucího života a přesně to dělám v návaznosti na svoje začátky u stopování.