Migrují po milonech, přežívají jako jednotlivci

Naše romantická představa o stěhování zvířat je naprostý nesmysl. Nejde o žádné klidné procházky, plavání nebo létání. Migrace je spletitý a vysilující maratón, který probíhá ve jménu utrpení, hladu a zoufalství. Každé stěhovavé zvíře se tváří v tvář smrti pouští do putování, při němž musí kvůli přežití nebo zachování svého druhu překonat bezpočet překážek. I přes obrovské riziko a nepředstavitelnou energetickou náročnost totiž tato zvířata vědí, že jedinou horší věcí než odchod, je zůstat na místě.

Medúza zlatá (Mastigias papua)

Medúza zlatá podniká každodenní rutinní migrace, jejichž cílem je udržet kontakt s putujícím sluncem. K přežití tohoto druhu je nezbytně nutné, aby měl dostatek slunečního světla. Energii totiž čerpá z řas, jež přežívají v jeho tkáních. Řasy potřebují slunce k tvorbě sacharidů, o něž se pak dělí se svým hostitelem. Medúzy je na oplátku chrání před predátory a jsou zdrojem doplňkových živin v podobě odpadových látek vlastního metabolismu.

Medúzy zlaté také způsobují jev nazývaný „bio mixing“ – při plavání totiž víří vodu a živiny v jezeře. Vědci zkoumají, jak tento proces v oceánech, mořích a jezerech ovlivňuje vznik proudů, jimiž se přenáší dusík, uhlík a další prvky z jedné části vodní masy do druhé. Medúzy zlaté žijí v Jellyfish Lake (souostroví Palau). V prosinci roku 1998 se zdejší populace, která běžně dosahuje více než 10 000 jedinců, téměř vytratila. Teplota v jezeře stoupla o mnoho stupňů v návaznosti na jev El Niño z let 1997–98. V roce 2001 se ale jezero opět ochladilo a objevila se nová generace medúz. Od té doby naštěstí pro ně nedošlo k žádnému srovnatelnému růstu teploty.

Krab červený (Gecarcoidea natalis)

Více než 45 milionů těchto zářivě červených suchozemských krabů žije ve vlhkých lesích Vánočního ostrova. Po většinu roku přebývají na jednom místě, ukrytí ve své díře. Živí se převážně spadaným listím, ovocem a rostlinami. Nejraději mají čerstvé zelené listy. Nejsou ale výhradní vegetariáni, zkonzumují klidně i další mrtvé kraby a ptáky, plže a lidský odpad, pokud se jim naskytne příležitost.

Na začátku období dešťů (říjen–listopad) se dospělí krabi vydávají na osmnáctidenní putování z lesa na pobřeží, aby se zde mohli rozmnožit a naklást do moře vajíčka. Deště zaručí vlhkost, která krabům umožní podniknout jejich dlouhou a náročnou cestu. Načasování období migrace a rozmnožování je také spojeno s měsíčním cyklem. Samičky mohou naklást svá vajíčka do moře přesně ve chvíli, kdy se v poslední čtvrtině měsíčního cyklu láme příliv. Jediná samička může naklást až 100 000 vajíček.

Slon africký (Loxodonta africana)

Sloni žijící na území afrického státu Mali mají ze všech slonů na světě nejdelší migrační trasu – kruh o délce bezmála 500 kilometrů. K pravidelnému absolvování této vzdálenosti jsou nuceni suchem a vzrůstajícím ekonomickým a zemědělským využitím půdy. Z toho důvodu je existence malijských slonů ohrožena. Při své pouti za potravou a jejím hledání používají kly, kterými doslova vykopávají jedlé kořeny a vodu a olupují kůru ze stromů. Kromě toho jedí ovoce i trávu a denně spořádají až 136 kilogramů.

Tučňák skalní (Eudyptes chrysocome)

Tučňáci skalní patří k nejmenším druhům. Zároveň jsou ovšem považováni za nejagresivnější a vlastně nejodvážnější tučňáky, kteří tuto vlastnost využívají především při obraně potomků. Tučňáci skalní se nebojí lidí, ptáků ani jiných tvorů větších než jsou oni samotní. Ostrým zobákem se pustí do kohokoli, kdo se ocitne v blízkosti mláděte nebo zahřívaného vejce.

Jejich rodičovské instinkty lze každý rok pozorovat především na Falklandských ostrovech, kde bylo v roce 1984 zaznamenáno zhruba dva a půl milionu hnízdících párů. V současnosti toto číslo v důsledku extenzivního rybolovu pokleslo na zhruba 300 000 párů. I tak je ale migrace tučňáků na místo jejich pravidelného hnízdění impozantní. Samečci dorážejí ke skalnatému pobřeží v říjnu jako první a z kamení, větví a vegetace začnou připravovat hnízda. Říje probíhá v listopadu a později je možné na jediném místě napočítat desítky tisíc hnízdících párů.

Vidloroh americký (Antilocapra americana)

Vidloroh je po gepardovi druhé nejrychlejší zvíře světa a na kratší vzdálenosti dokáže vyvinout rychlost až 86 kilometrů za hodinu. Při běhu na dlouhé trati umí dlouhodobě udržet zhruba poloviční tempo. Tato schopnost se vidlorohům velmi hodí při každoroční migraci, kterou generace jejich prapředků překonávaly již před 6 000 let.

Trasa, kterou probíhají, je 160 kilometrů dlouhá a je nejdelší vzdáleností, kterou na území Severní Ameriky jednorázově překonávají suchozemští savci. V této kategorii vidlorohy trumfnou pouze arktičtí sobi. K páření vidlorohů dochází na otevřených pláních každý podzim. Dominantní samci kolem sebe shromažďují harémy samiček a žárlivě je střeží před soky. Často tak dochází k velkolepým a nebezpečným střetnutím. Výsledkem tohoto procesu jsou na jaře narození vidlorozi, kteří již v několika dnech svého věku běhají rychleji než nejrychlejší člověk.

Pakůň žíhaný (Connochaetes taurinus)

Pakoně jsou spolehlivým zdrojem potravy pro množství afrických predátorů – lvy, hyeny, gepardy, psy hyenové a krokodýly. Všechna tato zvířata se mohou spolehnout na přesuny pakoní v rámci národních parků Keni a Tanzanie. Při pouti za čerstvou trávou živenou sezónními dešti se do pohybu dává 1,2 milionu pakoní doprovázených obrovským množství zeber a gazel.

Voduška kob (Kobus kob)

Voduška kob neboli antilopa bělouchá žije ve velkých počtech v jižním Súdánu. Při každoročních migracích vodušek dochází k přírodnímu představení, které je zmenšeninou velkých migrací afrických plání. Antilopy žijí v menších stádech, ale při přesunech se sdružují do větších skupin čítajících až 1 000 zvířat. Na voduškách kob je zajímavé i to, že každý rok vyvádějí mláďata na stejných místech, jimž se říká „lek“. Mnohá z těchto míst jsou pro tento účel využívána již 50 let. Leky jsou většinou vyvýšená místa umístěná blízko vodního zdroje a mají kruhový tvar o průměru 18 až 90 metrů.

V období 25 let trvající války v Súdánu si vědci mysleli, že vodušky kob vyhynuly nebo že jejich počty byly masivně redukovány. K velkému překvapení odborníků však byla v lednu 2007 po delší době pozorována migrující stáda, velikostí srovnatelná s dříve zaznamenanými počty.

Zebra stepní (Equus quagga)

Zbarvení zeber je jedním z nejvýraznějších kabátů, které jsou v přírodě k vidění. Vzor na těle každého zvířete je unikátní podobně jako otisky prstů u lidí. Vědci se dosud neshodli, jakému účelu zebří pruhy slouží. Původně se předpokládalo, že jde o rozlišovací znamení, které jim umožňuje vzájemnou identifikaci. Další variantou byla hypotéza, že jde o kamufláž, díky níž se zebra ukryje ve stínech vysoké trávy. Pruhy by podle tohoto předpokladu měly poskytovat maskování i většímu počtu

zeber, které se shluknou k sobě. Díky optickému klamu by měli predátoři, zejména lvi, považovat stádo za jedno velké pohybující se zvíře, což by je mělo zmást při rozhodování, na který kus zaútočit. Tito býložravci každopádně musí být stále připraveni na útok lvů nebo hyen. V případě, že je jedna zebra napadena, přijdou jí ostatní na pomoc a snaží se predátory odehnat.

Autorem textu i fotografií je NG Channel.

Článek byl převzat z časopisu Příroda – časopisu, který vás zavede přímo do divočiny.