Mezi indiány a kaktusy: úžasný sever Argentiny bez davů turistů

V téhle oblasti se najde něco pro každého. Z téměř pouštních hor scházejí pěšiny do zelené džungle plné vláhy, kde vřeští tropické ptactvo, a klikaté silnice stoupají do čtyřtisícových sedel a zase dolů, aby nakonec dovedly člověka až na rovnou solnou pláň, bílou na všechny strany. Zdejší metropole Salta má přízvisko „půvabná“ a na oblíbenou vyhlídku nad městem, kopec San Bernardo, se můžete nechat vyvézt i lanovkou.

Krajinou barevných hor

Jeden z nejkrásnějších treků v Argentině objevíme úplně náhodou. Navíc to vlastně ani žádný „trek“ není. Neexistuje pro něj mapa ani žádné zázemí v podobě kempů nebo občerstvení. Vlastně se jedná o nezmapovanou divočinu a kdykoli zmíníme, co chystáme, domorodci nás důrazně varují, ať tam rozhodně nechodíme, že se určitě ztratíme. Naším jediným záchytným bodem je Cerro Pacuy. Petr kdesi objevil stručný itinerář cesty od jakési cestovní kanceláře, která tudy chtěla vodit klienty. Kromě vágního popisu zahrnujícího „zvuky zurčících potůčků“ a „bujnou vegetaci“ známe pouze výchozí bod – malou vesničku Ingeniero Maury ležící asi 70 km severozápadně od Salty, cílový bod – San Lorenzo, předměstí Salty, a čtyřtisícový vrchol hory Pacuy, který bychom měli cestou zdolat.

V Saltě trochu prší a podle předpovědi má pršet další čtyři dny. Už se mi ale moc stýská po horách a tak mě nic nedokáže zastavit. Do Ingeniero Maury dojedeme stopem na korbě džípu. Už z dálky si všimnu zřetelné stezky stoupající do sedla a policista hlídkující u silnice mi potvrdí, že vede skutečně na Cerro Pacuy. Vysoký horský hřeben nás odděluje od údolí, ve kterém leží Salta a zřejmě díky tomu není na obloze skoro ani obláček a sytě modré nebe nás přesvědčuje o tom, že vyrazit sem byl skvělý nápad.

Vybaveni mapou celé provincie s měřítkem asi 1:400 000 a jídlem na pět dní vyrážíme vzhůru. Zdejší barevná, neuvěřitelně úchvatná krajina nás fascinuje. Vyprahlé hory hýří snad všemi odstíny od žluté přes červenou k fialové až po šedivou a hnědou a na svazích se tyčí do výšky několikametrové kaktusy. Za tři hodiny vyjdeme do sedla, kde stojí malá soška Panny Marie, ochránkyně poutníků. Údolí před námi se začíná schovávat do mraku a získává neuvěřitelně tajuplnou atmosféru. Tam někde dole leží staré incké ruiny a vysoko nad nimi náš záchytný vrchol.

Zpozorujeme divokou lamu nahoře na svahu a Petr si všimne blížící se trojice indiánů na koních. Na hlavách mají sombrera, na nohou volné kožené kalhoty. Kývnou nám v odpovědi na pozdrav a zmizí v prachu cesty. Mlha se začne pomalu rozpouštět a nad jedním z vrcholků se objeví duha. Na dně údolí stojí několik polorozbořených domků obehnaných dlouhými kamennými zídkami. Na plácku s pěkným výhledem nedaleko potoka si postavíme stan.

Nejširší nabídku průvodců a map Argentiny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Jak trefit na Cerro Pacuy?

Probudíme se do úžasného slunečného rána a řešíme zásadní dilema, která ze dvou hor před námi je Cerro Pacuy. Na mapě vyznačený není a zeptat se nemáme koho. Petr chce vylézt na tu vpravo, protože je nižší, já zase na tu vlevo, protože je vyšší. Po urputném argumentačním boji zvítězím, možná díky tomu, že jdeme po levé straně potoka a nemusíme tak brodit na druhou stranu. Pěšina končí u skupiny stavení. Vypadá obydleně, ale nikde nevidíme ani živáčka. V čistém potůčku nabereme vodu a chvíli se zchladíme ve stínu stromů, jediných široko daleko. Krajina všude kolem vypadá suchá a vyprahlá, rostou tu jen kaktusy, suchá tráva a místy nízké keříky. Na vrchol stoupáme přímo, ale jde nám to čím dál pomaleji. Možná je to tím, že poprvé na této cestě překonáváme hranici 4000 m n. m. a tahle výška je už trochu znát.

Po pěti hodinách a několika klamných předvrcholcích konečně stojíme nahoře. Překvapí nás široký, dlouhý a placatý vrcholový hřeben. Asi kilometr daleko vidíme dřevěný kříž. Dojdeme až k němu a slavíme první dobytou argentinskou čtyřtisícovku. Až od indiánů v údolí se dozvíme, že to není Pacuy. Ten leží naproti přes údolí na druhé straně potoka. Petr měl pravdu. Z téhle hory mám ale možná ještě větší radost, právě proto, že je vyšší a bezejmenná, ačkoli zjevně nejsme první, kdo sem vystoupal.

Scházíme po holém travnatém svahu přímo dolů k řece. Připadáme si jako v letadle, protože z bílých mráčků vykukují jen vrcholky kopců, rovina směrem k Saltě se celá neprodyšně schovává pod nízkou oblačností. Když se i slunce začne sklánět pod obzor, vytvoří z mlhy převalující se v údolí nezapomenutelné scenérie.

My jsme vám to říkali!

Třetí den ráno nás opět vítá sluníčko. Teploměr ukazuje kladnou nulu, ale pohled ven slibuje třicítky během několika málo hodin. Kozí stezka holými pastvinami nás vede po úbočí táhlých kopců a pod námi se objevují různě veliké kulaté ohrady z kamenů. Většina z nich zeje prázdnotou, ale v některých vidíme koně a krávy.  Stáda koz a ovcí se pasou kolem. Za potokem stojí dům se střechou z vlnitého plechu a starý muž v pletené čepici okopává na zahradě zeleninu. Pozdravíme a ptáme se na cestu do San Lorenza. Ukáže nám předpokládaným směrem. Pak se kolem nás seběhne smečka psů a mladší muž nám cestu začne vysvětlovat podrobněji.

V zeleném údolí se pasou stáda krav a potůčky zurčí, přesně jak to psali v popisu treku. Z některých volně se pasoucích býků jde strach, když musíme projít kolem nich. Žádný z nich neuhne ani o píď, zároveň nás ale nechají projít úplně poklidně. Čím níž scházíme, tím víc se blížíme oblačné vrstvě, až krátce po poledni do ní spadneme přímo. Rázem nevidíme skoro na pár metrů před sebe a hledat správný směr a cestu se stává stále obtížnější. Vzpomenu si na všechny prorocké hlasy, které říkaly, že se ztratíme. A je to tady. Nevadí, jsme na to připravení! Slezeme až do hustého mraku a pěšinky se začínají větvit. Konzultujeme s kompasem a mapou, ale zřejmě neúspěšně. Několik hodin bloudíme po kopcích, sem tam ovocný strom, sem tam louka s koníkem či kravkou, až se ztratíme v husté džungli.

Prodíráme se houževnatě až do večera a pak ještě chvíli s čelovkami, dokud nenajdeme aspoň malý plácek na stan. Ráno prodírání pokračuje. Nejprve asi hodinu hustými křovinami a podrostem k potůčku. Tam se radostně napijeme, obereme ze sebe pichlavé části rostlin, které se nám nalepily na tričko i batoh a střídavě potokem, střídavě podél něj dojdeme až k říčce. Tu přelezeme po spadlém kmeni a odsud už vede široká, zarostlá cesta. Holínka, plastová lahev a asi dvacet rozsypaných vlašských ořechů nás ubezpečí, že záchrana už není daleko. O pár hodin později narazíme na nezpevněnou cestu a po dvou kilometrech i na džíp s prázdnou korbou, který nás sveze až na hlavní silnici, čímž se po čtyřech dnech vracíme zpátky do civilizace.

Co si v této oblasti nenechat ujít?

Pucará de Tilcara

V Tilcaře leží významné archeologické naleziště, opevněné před-incké hradiště Pucará, které bylo založeno kmenem Omaguaca přibližně ve dvanáctém století. Město bylo významným administrativním a vojenským centrem a žilo zde na 2000 obyvatel, než na konci 15. století podlehli vpádům Inků. Nadvláda Inků ale trvala pouhé půlstoletí. Už v roce 1586 založili Španělé na místě moderní město Tilcara. Z původní zástavby se zachovalo mnoho kamenných domků bez oken s nízkým vchodem a k vidění je tu také muzeum, monument z roku 1935 ve tvaru pyramidy věnovaný dvěma prvním archeologům a botanická zahrada specializovaná zejména na kaktusy. Z vrcholku kopce, na kterém Pucará stojí, je úžasný výhled do okolí.

Kam dál?

Úplně nejbarevnější hory leží v údolí spojujícím Purmamarcu s městečkem Humahuaca. V sedmdesát kilometrů dlouhé soutěsce Quebrada de Humahuaca naleznete bezpočet neuvěřitelně fotogenických míst. Nám se hodně líbil třeba malý hřbitov u vesničky Maimará, nad kterou se zvedá pestrobarevný hřeben.

Labužnický tip

Argentinské empanadas, taštičky z těsta plněné vepřovým nebo kuřecím masem s cibulí a další zeleninou, můžeme vřele doporučit. Nejlepší jsme ochutnali na pěší zóně Florida v centru Salty, v pizzerii Bella Victoria. Z pouličních dobrot jednoznačně vyhrává kuřecí tacos.

Kuriozita

Ze Salty vede železnice až do oblak. Tren de las Nubes nebo Vlak do oblak překonával na své patnáctihodinové pouti (434 km) na hranice s Chile celkem 29 mostů, 21 tunelů, 13 viaduktů, 2 železniční spirály a dvoje serpentiny, z nichž nejznámější je viadukt v La Polvorilla. Nyní turistické vlaky jezdí jen po malé části železniční tratě včetně slavného viaduktu.