Mexické banánky

„Tady je všechno levný“, křičel nadšeně José, zatímco jeho přítelkyně ze Slovenska na mě pohoršeně koukala (dovolila jsem si poznamenat, že se mě líbila „poameričtělá“ pláž Sayulita). Raději jsem zmkla. Usoudila jsem, že v autě nevládne demokracie. Mířili jsme na malou lokální pláž Plátanitos, což v češtině znamená „Banánky“. Vzduch byl horký a vlhký, snad ještě víc než v Sayulitě. Okolní zelené louky plné louží a rybníčku z čerstvě napršené vody. Ve stínu stromů se pásly kostnaté krávy.

José najednou zahnul doleva, auto sjelo po krátké a velmi příkré dlážděné silnici a zastavilo. Já a Bára jsem vytahaly z kufru své bágly, poděkovaly za svezení a zústaly překvapeně stát. Tady to bylo opravdu jiné, než v Sayulitě. Nechci tím říct ani horší ani lepší, prostě jiné. Na malou zátoku nebylo přes nekonečné řady plastových židliček restaurací skoro vidět. V mělké vodě se čvachtaly početné mexické rodiny,  pláž zdobily nafukovací dinosauři a pojízdné krámky s domácí zmrzlinou, po které téměř zaručeně dostanete průjem. Restaurace, jedna jak druhá, lemovaly pláž z prava doleva, z jejich grilů se hrnuly oblaka dýmu a vzduch voněl po čerstvě vyuzených rybách. Nebylo co řešit ani z čeho vybírat, došly jsme k první z nich a posadily se. Byla to taková mexická klasika. Široké palapy s betonem na zemi, plastové židle, stoly s umakartovým květovaným ubrusem. Na první pohled jsme tu byly jediné cizinky. Objednaly jsme velkou rybu a dvě piva. „Prosím tě, doporučila bys mě nějaké ubytování, tady?“ nahnula jsem se k číšníci. Ta otázku chvíli zpracovávala a pak řekla: „Majitelka restaurace pronajímá bungalovy, řeknu jí.“. Využila jsem pauzy a šla se rychle podívat po pláži, co víc tu je, abych případně nevzala hned první nabídku ubytování, znáte to? K mému překvapení tu ale nebylo vůbec nic. Ony nadějně vypadající budovy za restauracemi, jakoby bungalovky, byly ve skutečnosti záchody. Za záchody byla silnice (nebo možná spíš cesta) a za cestou džungle. Do dálky se táhnoucí zelené kopce a hejna komárů. V ten moment jsem pochopila ono váhání číšnice. Vhodnější otázka by zřejmně byla: „Proboha, je tu vůbec nějaké ubytování?“.

Snědly jsme rybu, zaplatily jsme rybu (která byla sice výtečná nikoliv však „úžasně levná“, jak sliboval José) a vzaly jsme jediné bungalovy ve vesnici. Ty nebyly ani výtečné ani levné. Ale jediné. Později jsme sice zjistily, že nahoře na kopci byly ještě další bungalovy, ale nabídka byla téměř identická. Opravdové Mexiko pokračovalo. Vlhké horko, jakoby stoupalo z každého stébla trávy kolem nás, z každého kamene. Domácí nás vedla po bahnité cestě kolem nenahozeného domu a za ním se objevily dva bílé bungalovy. Bílé zvenku, bílé zevnitř, dva prázdné pokoje s postelí, výhled do neupraveného dvorku se slepicemi a místo dveří na záchod řůžová záclonka. „Hm, pěkné“, usmála jsem se zdvořile, zděšena myšlenkou, že tohle je naše jediná možnost. Inu co, jednu noc vydržíme (to jsem ale ještě netušila, co nás tuto noc čeká).

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Za kopcem želvy a coca cola

Zbývalo nám pár hodin do setmění. Rozhodly jsme se vyrazit za kopec, na druhou pláž, kde se prý líhnou želvy. Stoupaly jsme po rozblácené cestě pronásledovány hejny komárů. Cestu lemovaly stromy manga, zelené neprostupné křoví a sem tam nějaká palma. Minuly jsme zchátralý velký dům a dvě opuštěné dřevěné chatky. Po dvaceti minutách jsme byly na kopci. Před námi se objevila široká řeka a za ní krásná pláž plná vysokých kokosových palem, téměř jak z katalogu. Tam, kde řeka vtékala do moře, se lámaly obrovské vlny a mezi nimi se sem tam objevilo tělo na surfovém prkně čekající na tu pravou (vlnu). Sestoupaly jsme o kus dál k dlouhým schodům, které vedly až dolů k řece. Řeka byla příliš hluboká a proud prudký na to, aby se dala bezpečně s foťákem přejít. Přeplavat snad. Tady odtud už byl ale pohled na protější břeh trochu jiný. Mezi tím žlutým pískem a palmamy byly haldy plechovek, odpadků, naplavených stromů a chaluh z moře. Těžko říct, jestli ty nesčetné plechovky od coca coly sem také naplavila voda Pacifiku, nebo jsou typickou výzdobou, kterou tu udržují zdejší obyvatelé. Netroufám si hádat. Želvy jsme neviděly, snad zítra, majitelka bungalovů prý zná někoho, kdo nás loďkou převeze.

Začalo se stmívat a pršet. Horko jakoby ale nechtělo ustoupit. Když jsme se vrátily, u našeho bungalovu stál cizí muž a připojoval zvenku plynovou bombu k naší kuchyni. Mexiko. Zalezly jsme dovnitř. V pravý čas. Pár minut na to začala bouřka. Nejdřív odešla televize. Pak světlo a s ním samozřejmě i klimatizace. Pak se jeden z pokojů začal odspoda naplňovat vodou! Ta prosakovala celkem svižně mezi špatně odspárovanou podlahou a tvořila malý rybníček kolem postele. Pak začala prokapávat voda z nedodělaných zástrček na zdi. Vzala jsem deštník, baterku a klopýtala rozbahněnou cestou oznámit náš malý problém majitelům. Zaklepala jsem na pootevřené okno „Ehm, dobrý večer, nerada ruším“. V okně se po chvíli objevila paní domácí a odněkud ze tmy za ní, počítám, že z postele, zařval její manžel: „Co chtějí?!“. Vysvětlila jsem situaci. Manžel se ani neobtěžoval vstát. Paní domácí, očividně zpruzená, vzala velkou deku a šla se se mnou na věc podívat. Když tu spoušť viděla, hodila deku do otvoru dveří zaplaveného pokoje, aby se voda nešířila dál. Tím měla problém za vyřešený: „Vyspíte se v jedný posteli, žejo?“. Nevypadá to, že máme na výběr, pomyslela jsem si v duchu. Druhý den se nikdo z domácích už neobjevil, jakoby ten problém nebyl jejich, ale náš. Ani nám nikdo nenabídnul, jak se dostat na vedlejší pláž. Možná nechtěli, možná nevěděli jak. Odpoledne jsme nechaly klíče na stole a odešly.

Co je lepší?

Nic. Samozřejmně. Záleží jen na tom, co chcete prožít. A nejlepší je, podle mě, zkusit oboje. Sayulita, jen pouhé dvě hodiny na jih od Platanitos měla být další téměř nedotčenou pláží v Nayaritu. Bohužel, nebo možná bohudík, asi před osmi lety se Sayulity lehce dotkli američtí a kanadští investoři. Někteří z nich se sem přestěhovali a vybudovali tu malé, ale vkusné hotýlky. Centrum města, i když stále malé, se proměnilo v ulice plné kaváren, obchodů a restaurací. A náměstí si zabraly nafoukaní taxikáři, kteří své klienty účtují podle amerických tabulek a pokud nechcete platit, tak si klidně „táhněte pěšky“, jak nám bylo řečeno. V kopci v zahradě s výhledem na celou zátoku postavil několik bungalovů lehce egoistický přeborník karate z Los Angeles. Žije tu už deset let, ale jeho španělština je tak nějak pořád „spengliš“, jinými slovy zná španělsky jen pár slov. Oproti tomu, Liz, která vlastní pár chatek přímo na pláži španělsky válí a nebýt její blonďaté hřívy možná byste si ji spletli s Mexičankou. Liz tu žije, zatímco karatista zřejmně ještě ani nepochopil, kde to vlastně je. Pláž u města je samozřejmě plná reklam, surfových shopů, lehátek a slunečníků, ale když popojdete o kousek dál, objevíte nádherné opuštěné písečné zátoky oddělené skalami, které se dají přelézt nebo prolézt (při odlivu). Možnosti jsou tu neomezené, standart vysoký, konkurence silná a ceny, k mému obrovskému překvapení, téměř srovnatelné s Platanitos! Jen už tu tak trochu chybí ten dotek opravdového Mexika…