El metro. Nebo taky „el chobotnice“. Jejích 11 chapadel se rozprostírá pod celým hlavním městem a asi nejen já si neumíme představit, jak by vypadal provoz v téhle obří megapoli bez metra.
Každý den jeho chodbami projde na 5 miliónů lidí, což z něj dělá 3. nejpoužívanější podzemku na světě. Po Moskvě a Tokiu. To množství lidí se sice rozprostře na 11-ti trasách a 167-mi zastávkách, ale i tak je v metru skoro pořád nával. Co nával .. tlačenice, mačkanice, strkanice. A to přesto, že ve špičce jezdí snad každou minutu nebo dvě. A to přesto, že každý vůz má 9 vagónů se 4mi dveřmi. Trošku volněji bývá jen na začátku a na konci, kde jsou i vagóny pro matky s dětmi. Ale myslím, že tohle vyhrazení platí jen teoreticky. Metro má ale perfektní orientační systém. Každá z 11ti linek 1-9 a A-B je označená jednou barvou a v každé stanici je plánek. Vybraný směr bývá taky dobře označen, stačí sledovat cedule „Direccion …“. Za tečky je potřeba si dosadit konečnou stanici linky, třeba Pantitlán, Cuatro Caminos, Universidad, Indios Verdes atd. Aby se ta valící se masa neušlapala, je většina chodeb jednosměrných. Některé chodby jsou proklatě dlouhé a při přestupech (Correspondencia) se pěkně nachodíme. Třeba ve stanici La Raza se přechází snad 10 minut. Že by se kopáči tunelů netrefili? Abychom se nenudili, jsou po zdech různé obrázky a taky hvězdná obloha. Co je na mexickém metru taky super, je cena. Jedna přestupní jízdenka stojí 2 pesa, což jsou asi 4 Kč. Jízdenka se vsune do turniketu, který ji „spolkne“ a pustí vás dál. Na černo se asi jezdit nedá, zvlášť když u všech turniketů stojí hlídači nebo policie (o těchto funkcích by to vydalo na samostatný článek). Jízdenky se prodávají jen v pokladnách, které jsou ve všech stanicích. Myslím pokladny s obsluhou. Žádný automat jsme neviděli. Ale to souvisí s těmi funkcemi, potřebují prostě zaměstnat co nejvíc lidí. Zvláštní kapitolou jsou prodejci a „umělci“ v metru. Potkávali jsme je nejvíc přímo ve vagónech. Vždy nastoupí v jedné zastávce, předvedou svoje zboží nebo svůj výkon, pak obejdou lidi a většinou další zastávku zase vystoupí. Prodávají všechno možné i nemožné (někdy opravdu hrozné hovadiny), ale nejvíc asi hudbu. Ti jsou překvapivě docela technicky pokročilí. Viděli jsme i prodejce s notebookem, u něhož měl bedničky a přehrával ukázky z nabízených CD. Říkali jsme si, že se přece nemůže najít moc lidí, kteří si něco takového chtějí zrovna v metru koupit, ale skoro vždy se našel aspoň jeden člověk, kdo vytáhl peníze, beze slova je dal prodejci a ten mu zase zboží … CD, čokoládu, kapky do nosu, přívěsek … Četli jsme, že v metru se hodně krade. Při takovém množství lidí a návalech se tomu ani nedá divit. Nám se nicméně nic nestalo, možná i proto, že jsme si pořád dávali pozor a nosili cennosti co nejvíc schované.
Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Každému, kdo míří do Mexika můžu metro jen doporučit. Už pro ten zážitek. Třeba to pražské je proti němu jako polňačka proti dálnici.
