Město duchů, polárníci a záchrana na moři. To jsou Špicberky!

Trocha historie

Posádka lodi je, světě div se, kompletně filipínská, ale starají se o nás vzorně včetně úžasných velrybích steaků, dělaných na venkovním barbecue. Podle mezinárodní dohody z roku 1920 měli a mají všichni signatáři této dohody (podepsalo ji mimo jiné i bývalé Československo) právo těžit na Špicberkách nerostné bohatství, a tak původní švédskou osadu z roku 1910 obsadili v roce 1927 Rusové. Těžili zde černé uhlí a vybudovali městečko, kde žilo něco kolem tisícovky lidí.

V roce 1998 byla za poněkud záhadných okolností celá osada velmi rychle evakuována a dnes je jako skanzen ruské architektury zejména sedmdesátých let, vyhledávaným místem turistů. Z přístavu nás veze malý autobus a pak už s průvodcem, opět vybaveným nezbytnou puškou, jdeme mezi pasoucími se soby pěšky. Pyramiden je skutečně zvláštní místo, protože díky bleskovému odjezdu obyvatel zůstalo skoro všechno v původní podobě. Město duchů je dokonalým výrazem pro mrtvolnou atmosféru, která zde panuje.

Město duchů

Procházíme kulturním centrem s kinem a tělocvičnou, pokračujeme do obrovské kantýny s neméně impozantní kuchyní, obdivujeme nebojácnou polární lišku a kolem plaveckého bazénu (připravovala se zde řada ruských olympioniků nejrůznějších sportovních disciplín) se dostáváme do funkčního ruského hotelu. Stejně jako všude jinde na Špicberkách i zde je nutné u vchodu odložit pušku a sundat si boty.

V místní restauraci klábosím s ruskou obsluhou, která chválí české polárníky, že s nimi, co se pití týče, jako jediní dokáží držet krok. Dáváme si omeletu „Gorbatchev“, lokálního panáka o síle 79 % (prý tady platí pravidlo, že se mají pít drinky s procentuálním obsahem alkoholu podle dané rovnoběžky) a po pár hodinách opouštíme zombie městečko a vracíme se na loď.

Nejširší nabídku průvodců a map Norska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

160 námořních mil na lodi

Třetí den nás čeká zatěžkávací zkouška našich žaludků, neboť jedeme 160 námořních mil do nejsevernější trvale osídlené osady na planetě Ny Alesund. Je to několik hodin hodně rychlé jízdy malým člunem a velká část posádky opět nevypadá vůbec dobře.

Nejlepší je Indka, která na polární výlet vyrazila v kozačkách na vysokých podpatcích a koženém křiváku. Cestou zastavujeme a pozorujeme zblízka kolonii impozantních mrožů, kteří mohou vážit až 1.2 tuny. V Ny Alesundu žije a pracuje okolo 300 vědců z několika zemí a panují zde ještě mnohem přísnější pravidla než v okolí Logyearbyenu, tedy pohyb pouze po vyznačených stezkách, pouze s ozbrojeným průvodcem a ideálně v naprostém tichu.

Procházíme kolem nejseverněji položené pošty a školy a kolem sochy Roalda Amundsena míříme kousek za osadu k slavnému sloupu, ke kterému byla při legendární expedici připoutána Amundsenova, Ellsworthova a Nobileho vzucholoď. Na cestě zpět se dozvídáme špatnou zprávu, jeden z lodních motorů přestal pracovat, a tak se pouštíme do rozbouřeného moře jen s jedním motorem na zhruba polovinu výkonu (kdyby vysadil i ten, jsme vůči rozmarům počasí bezmocní).

Počasí nepřeje

Po zhruba dvou hodinách plavby rychlostí asi 6 uzlů jsou vlny tak velké a vítr tak silný, že kapitán rozhoduje o přerušení plavby. Musíme se skrýt ve fjordu a počkat na záchranou loď. Přesedání na druhou loď v obrovských vlnách je nebezpečným dobrodružstvím, ale všichni jsou v pořádku na palubě a čeká nás vyčerpávající a vymrzlá plavba do domovského přístavu.

S obrácenými žaludky a za nesmírně obětavého přístupu kapitána záchranné lodi stíháme odlet letadla za minutu dvanáct. Kromě 45 minut přestávky na prohlídku Ny Alesundu jsme na divokém moři byli celkem 17 hodin, v teplotách těsně nad nulou. I přesto si odvážíme nádherné vzpomínky na překrásnou přírodu a senzační a milé lidi, kteří nás po ní provázeli a starali se o naši bezpečnost.