Městečko Jerash a tajemný hrad

Zjistila jsem, že na autobusové zastávce zastavují i lidé, kteří někam jedou a mají prázdné auto. Naberou cestující, co mají zájem jet okamžitě, a to za cenu stejnou, nebo dokonce levnější než mikrobus. A spokojení jsou všichni. Proto jsem služeb jednoho takového pána využila. Cesta do Jerashe utíkala rychle a řidič mě vysadil přímo u vchodu do památkového komplexu. Bohužel u vchodu, který byl zavřený, takže jsem se musela pěkných pár stovek metrů vracet.

Starobylý Jerash

Jerash opravdu dostál své pověsti. Bylo to nádherné antické město, jedno z nejlépe zachovaných římských měst na celém Blízkém východě. V době svého největšího rozkvětu měl Jerash více něž 15 000 obyvatel a stál na hlavní obchodní křižovatce. Město kvetlo až do roku 747, kdy jej poničilo rozsáhlé zemětřesení a počet jeho obyvatel se scvrkl na čtvrtinu. Posledními obyvateli byli křižáci. Od 12. století město upadlo v zapomnění a jeho znovuobjevení přišlo až roku 1878.

Největší archeologickou památkou je forum, což je jakési náměstí, po jehož obvodu stojí 56 sloupů. Forum je ojedinělé co do velikosti i tvaru – je oválné,90 m dlouhé a 80 m široké. Zaujala mě i Hadriánova brána, která byla postavena roku 129 n.l., když město navštívil sám velký vládce Hadrián. Brána byla totiž v rekonstrukci a kolem ní stálo několik žlutých jeřábů. Na okolních zdech posedávali a pokuřovali dělníci…

Arabský hrad

Prohlídka města mi zabrala několik hodin. Bylo poledne, a tak jsem se rozhodla, že ještě navštívím nedaleký hrad Qala´at ar-Rabad u vesničky Ajloun. Přečetla jsem si, že hrad z let 1184-85 je perfektní ukázkou islámské architektury. Kdysi míval sedm věží a byl obklopen 10 metrů hlubokým příkopem.

Stopla jsem si mikrobus a za 30 minut jsem stála ve vesničce a dívala jsem se na hrad. Měla jsem opravdu velké štěstí, protože k němu zrovna jelo nějaké auto, které mě svezlo. Kopec byl neuvěřitelně příkrý a byla jsem moc ráda, že jsem ho nemusela šlapat pěšky.

U hradu bylo neobvykle rušno, z dálky jsem viděla spoustu lidí. Napadlo mě, že to asi bude nějaký zájezd (vskutku pošetilá myšlenka…). Když jsme ale přijeli blíž, zjistila jsem, že to jsou dělníci, kteří se usilovně podíleli na rekonstrukci hradu. Docela se divili, co tam dělám. Neustále mě pozorovali a snažili se nenápadně chodit za mnou. Když jsem se na ně otočila, dělali, že pracují.

Hrad byl velký, dost velký na to, abych se v něm ztratila. Některé chodby byly zcela ponořené do tmy a nebylo možné správně si zapamatovat cestu. A neměla jsem ani chleba, abych po sobě nechávala drobečky… Proto se mě jeden pán ujal a celým hradem mě provedl.

Nejlepším zážitkem byl odpolední oběd, když jsem seděla na jedné z věží jako na rozhledně. Svítilo sluníčko, obloha byla nádherně modrá a já jsem měla pocit, že vidím až domů, co dělají naši. Neuvěřitelný klid narušovaly jenom přelety stíhaček kolem izraelské hranice…

Nejširší nabídku průvodců a map Jordánska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Další hostina v hotýlku

Do Ammanu jsem dorazila k večeru a protože bylo ještě vidět, šla jsem na procházku. Ve všech možných obchodech jsem si nakoupila všechny možné druhy cukroví a pečiva, protože jsem chtěla ochutnat co nejvíce věcí. Dopadlo to tak, že ještě dlouho po návratu do Izraele jsem měla co jíst…

V hotelu jsem byla opět přizvána k večeři. Tentokrát byla hlavním chodem polévka. Měla žlutou barvu a byla neobvykle hustá. Kuchař mi vysvětlil, že je to polévka z „oranžových placatých kuliček, které se vaří tak dlouho, až zežloutnou a je z nich kaše“. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem si uvědomila, že „placaté oranžové kuličky“ je vlastně čočka. Polévka byla bez chuti, ale když jsem si do ní po vzoru ostatních vymačkala citron, získala chuť opravdu lahodnou.

Jako příloha bylo na výběr ze dvojího druhu chlebů: chlebu pitta, který u žádného jídla nesmí chybět; tentokrát byl napěchovaný nějakým zeleným listím, které chutnalo jako salát, a druhého, typického jordánského kulatého chlebu, který chutí připomínal slanou buchtu. Čím déle jsem v Jordánsku byla, tím víc se mi tato země líbila.