Tádžikistán je těsně svázán se jménem Alexandra Velikého. Z kraje Baktrie, hraničícího s územím Uzbekistánu, pocházela dokonce jeho manželka Roxanna, kterou si vzal po svém vítězném perském tažení během krátké chvíle odpočinku v Babylonu.
Z Babylonu pak zamířil směrem na sever, překročil řeku Oxus (dnešní Amudarja), dobyl Samarkand a Panjikent a přes pamírské průsmyky pokračoval do Indie, kde byl zraněn. Na zpáteční cestě podlehl v Babylonu zápalu plic. Oblast Samarkandu a západního Tádžikistánu představuje tedy nejsevernější hranici, kam se během své dobyvatelské cesty dostal.
My narážíme hned za hranicemi na utečenecké tábory, které jsou výsledkem snahy jiných dobyvatelů. Po obsazení Afghánistánu sovětskými vojsky v roce 1979 směřovali afghánští uprchlíci právě do sousedního Tádžikistánu a Turkmenistánu.
Panjikent
Panjikent leží pouhých 20 kilometrů od uzbeckých hranic a při příjezdu nás vítá socha posledního sogdanského krále, která naznačuje, že vjíždíme do města, které bylo po 300 let centrem Sogdanského království. Sogdové byli v období Kushanské říše (1.-4. století) jedním z největších sjednocených národů na území Střední Asie a v 5. století vytvořili vlastní nezávislé království, jehož hlavním městem se stal právě Panjikent.
Město zničili Arabové v 8. století a od té doby o něm nikdo nevěděl. Teprve pasáček ovcí objevil v roce 1933 v blízkých horách vrbový košík s listinami, které přečetli historikové z muzea v St. Peterburgu. Vykopávky začaly v roce 1946 a dnes je starobylý Panjikent nejvýznamnější historickou památkou v celém Tádžikistánu. Do země, kde teprve nedávno skončila občanská válka, však samozřejmě mnoho turistů nejezdí a i nás tady vítá kromě jednoho strážce s klíči pouze pár zvědavých surikat.
Panjikent doslova znamená „pět osídlení“ a je znám i z řeckých pramenů, podle nichž je to nejvýchodnější město tehdejšího známého světa, za nímž se už žádná další civilizace nenachází.
Náboženstvím Sogdanské říše byl zoroasterismus a nejzachovalejším objektem celého archeologického areálu je právě zoroasterský chrám z 5. století, v němž se udržoval věčný oheň. Je dokonce pravděpodobné, že se jedná o nejstarší dochovaný zoroasterský chrám na světě.
V malém muzeu si pak můžeme prohlédnout sogdanské fresky, originální dřevěné sloupy, mísy, vázy, urny a šperky. Většina nástěnných maleb pochází z Paláce krále Dewashticha z 8. století.
V pohřebních nádobách byli lidé ukládáni na tzv. věže pohřbů, kde bylo jejich tělo rozklováno supy, protože v zoroasterském náboženství je kromě ohně posvátná i země, takže se do ní nesmí pohřbívat. V urnách jsou dosud uloženy lebky a kosti dětí.
Další starobylé artefakty lze spatřit na hlavní třídě současného Panjikentu v Muzeu Rudaki, které je ovšem zaměřeno také na novodobé dějiny této oblasti. Pojmenováno je po zakladateli perské a tádžické literatury, který byl po své smrti v roce 940 pohřben v překrásných horách asi 60 kilometrů od města.
Fannské hory
Tádžikistán je jednou z nejvýše položených zemí na světě, na jeho území leží také nejvyšší hora bývalého Sovětského svazu Pik Komunisma (7495 metrů n.m.). Fannské hory (Fannsky Gory), tvořící předhůří Pamíru, jsou proslulé svými tyrkysovými jezery. Nejblíže se nachází tzv. „oblast 7 jezer“, navlečených jak perličky na šňůrce na řece Shing.
Prvním z nich je jezero Mishgon, ležící 45 kilometrů jižně od Panjikentu. Ponořit se do jeho křišťálově čisté, ale pěkně studené vody, napájené potoky z pamírských ledovců, se však nikomu z Čechů ani Slováků nechtělo…
Převzato z www.kasp.cz.
