Mešity a paláce Íránu:Teherán, Kashan, Isfahan, Naqsh-e Rustam

Teherán

Do Teheránu vjíždíme kolem památníku na Náměstí svobody (Meydan Azadi), na nějž navazuje hlavní třída stejného jména. Některé zdejší bulváry dosahují délky přes 20 kilometrů a jsou rozděleny na tři části, aby bylo možno zvládnout každodenní zácpu – dva pruhy jsou pro cestu tam, dva pro cestu zpátky a prostřední dva pruhy jsou určeny pro autobusy městské hromadné dopravy. Po stranách potom teče pozemní kanalizace.

Počet obyvatel Teheránu se dnes oficiálně udává 12 milionů, ale náš místní průvodce Amir říká, že je to 12 milionů v noci a 14 ve dne. Ty zbývající dva miliony sem totiž každodenně dojíždějí z venkova za prací.

Teherán leží necelých 100 kilometrů na jih od Kaspického moře, od nějž jej odděluje pás hor. Zasněžený vrchol, který se tyčí nad městem, je zároveň nejvyšší hora Íránu Mt. Damávand, vysoká 5671 metrů. Stejné jméno má i místní minerálka.

Na bulváru Azadi se koncem roku 1978 konaly mohutné demonstrace proti šáhovi Reza Páhlavímu, který se snažil zemi více otevřít světu a orientoval se zejména na USA. Při potlačování pouličních nepokojů byly zabity stovky lidí, ale šáh nakonec stejně musel prchnout ze země. Novým vládcem se stal Ajjatoláh Chomejní, vůdce šíitů, který sjednotil státní a náboženskou moc a v následujícím desetiletí změnil zemi k nepoznání, takže zůstala prakticky až dodneška okolnímu světu uzavřená.

Írán Ajjatoláha Chomejního

Téměř 100 procent obyvatel Íránu jsou muslimové, a to konkrétně šíité. Islám se rozšířil takřka do celého Íránu již v 7. století. Brzy po smrti Mohammeda se však toto náboženství rozdělilo na dva proudy – sunité prosazují, že po Mohammedovi přišli chalífové, zatímco šíité považují za jediného nástupce Mohammeda jeho zetě Aliho a jeho děti, takže v současné době neuznávají chalifát a za své vůdce považují immámy. Šíitové tedy tvoří pragmatičtější větev islámu. V některých státech existují kromě toho ještě další radikálnější výklady Koránu (Saúdská Arábie, Afghánistán).

Ajjatoláh Chomejní vystudoval univerzitu v Qomu, za kritiku šáha Mohammada Reza Páhlavího byl však vyhnán ze země – nejdříve do Iráku, později až do Paříže. To však byla šáhova největší chyba, protože z demokratické Francie mohl Chomejní v 70. letech dobře vést íránskou opozici, a to až tak daleko, že v roce 1979 šáha ze země vyhnala. Ajjatoláh Chomejní se do Íránu vrátil a v roce 1989 zde krátce po skončení íránsko-irácké války také zemřel.

Hrobka Ajjatoláha Chomejního se nachází v jižní části Teheránu, protože si přál, aby byl pohřben poblíž hřbitova Behesht-e Zahra, kde leží oběti krvavé íránsko-irácké války, která probíhala v letech 1980 – 1988.

Silnice v Íránu jsou krásné a široké, problémy vyplývají z nedodržování pravidel silničního provozu. Střed města je dnes poloprázdný, ale cestu na jih lemují prodavači květin a věnců, protože je náboženský svátek, čehož lidé využívají k návštěvě hrobů svých příbuzných a k tomu, aby se poklonili immámu Chomejnímu u jeho hrobky. Toto svaté místo bude po svém dokončení zřejmě největším islámským komplexem na světě. Pozemky v okolí lidé skupují a věnují islámskému fondu. Kromě svatyní se zde proto nic jiného nestaví a lidé se sem sjíždějí při příležitosti různých svátků a pořádají rodinné pikniky.

Těžko říct, jestli máme štěstí nebo smůlu. Smůla spočívá v tom, že hrobka je dnes pro nevěřící nepřístupná, štěstí v tom, že se nám nabízí neopakovatelná příležitost spatřit toto místo obležené muslimy s celými rodinami. Dnešní svátek se koná u příležitosti výročí smrti immáma Hussejna, třetího immáma a Mohammedova vnuka, který byl zavražděn v Kerbale.

Svaté město Qom

Íránská krajina je značně rozmanitá – v poledne jsme ještě viděli zasněžené vrcholky nad Teheránem, teď projíždíme okrajem pouště a po levé ruce máme solné jezero Namak. Takovýchto jezer je po celém Íránu víc, v některých se dokonce těží sůl, ale právě Namak je slavný tím, že se zde našly zachovalé zbytky několik staletí starého lovce (jeho hlavu i s vlasy uvidíme poslední den v teheránském muzeu). Vadou na kráse naopak je, že šáh Reza Páhlaví sice zavedl v zemi spoustu vymožeností v oblasti sociální, zdravotnictví a vzdělání, ale údajně shazoval zaživa do jezera Namak své politické odpůrce.

Qom je dnes považován za jedno z politicky a nábožensky nejdůležitějších míst v zemi, a to především díky mešitě Hazrat-e Masumeh a s ní spojené náboženské univerzitě. Jedná se o nejdůležitější vzdělávací středisko šíitů na celém světě (sunité mají svou univerzitu v Káhiře).

Součástí mešity je také hrobka Fatemé, sestry immáma Rézy, která zde zemřela v 9. století. Tento překrásný a nákladný komplex nechal zbudovat šáh Abbás I. počátkem 17. století. Nová zlatá kopule se dokončuje teprve nyní.

Mešita Hazrat-e Masumeh je pro muslimy natolik svatá, že do ní nemá přístup žádný nevěřící, což pečlivě kontroluje také armáda policistů. Většinou prý bývá možnost ji alespoň obejít – ne však dnes v době svátku. Davy černě oděných věřících zcela zaplnily přilehlé ulice i dvacet let vyschlé koryto řeky Qom, v němž bylo vybudováno parkoviště a tržnice.

Při vší smůle ale na naší straně dnes opět stojí štěstí – podaří se nám přemluvit jednoho policistu, aby nás alespoň nechal projet boční ulicí. I když máme zakázáno zastavit a fotografovat, stáváme se svědky obřadu, při němž si žáci univerzity šlehají záda důtkami spletenými z ocelových řetízků. Snaží se tím přiblížit bolesti immáma Hussejna. Policisté nás již vyhánějí, ale podaří se mi narychlo udělat alespoň tři snímky.

Kashan

Kashan leží asi 340 kilometrů jižně od Teheránu a je centrem stejnojmenného kraje, který je proslulý pěstováním granátových jablek a výrobou keramiky. Z téže hlíny se tady taky už po staletí vypalují cihly a staví domy, ploty a ohrady pro dobytek. A ze stejné hlíny se také v minulosti budovaly v Íránu a Iráku zikkuraty a paláce. Důvod použití tohoto materiálu je jasný – ochrana před nežádoucími vedry.

Zahrady Fin dal postavit šáh Abbás II. v 17. století a stejně jako jemu sloužily za letní sídlo i dalším panovníkům dynastie Safavidů. Poté se staly sídlem guvernéra z Kashanu. Jsou zde vysázeny především dekorativní a ovocné stromy stejně jako v jiných perských zahradách. Voda na jejich zavlažování přitéká z okolích hor.

Každá perská zahrada musí mít také svoje lázně. Ty zdejší jsou známé tím, že zde v roce 1852 zemřel Amir Kabir, velký vezír šáha Nassera od-Dina. Po lidovém povstání mu byla dána možnost vybrat si způsob smrti – vypít otrávenou kávu nebo si podřezat žíly v lázních.

Součástí zahrad Fin je i malé muzeum keramiky, která se zde dělala už před pěti tisíci lety a nejstarší výtvory pochází z období říše Sialk. Je zde sice zakázáno fotografovat, ale bližší dotek s touto starou kulturou nám neplánovaně zprostředkoval místní průvodce s řidičem. Po složitém hledání se nám podařilo nalézt areál vykopávek starého města, ležící asi 4 kilometry od Kashanu. Nacházíme se tedy na nejstarším známém obydleném místě Íránu, kterým je Sialk, což v překladu znamená „hlína“. Sem přišli ve 3. tisíciletí př. n. l. Árijci, kteří vlastně dali jméno celé zemi (érán šahr = země árijců).

Přibližně tisíc let před naším letopočtem byl Sialk vypálen a mnoho víc se o něm neví, protože archeologické vykopávky zde teprve začínají. Před námi leží zbytky města a není problém se sehnout a z prachu zvednout střepy pět tisíc let starých nádob a předmětů.

Kashan byl koncem 18. století nejbohatším městem v Íránu, především díky tomu, že se zde vyráběly a odsud vyvážely koberce a hedvábí. Jedním z velmi bohatých obchodníků v té době byl Brudjerdi, do jehož domu je možno se dnes podívat. Takovýchto domů je v Kashanu údajně asi 150. Na každé půlce dveří je jiný zvonek, aby se vědělo, kdo přichází – zvonek na levé půlce ve tvaru srdce je pro ženy, zvonek na pravé půlce pro muže. Ten je o něco těžší a jeho zvuk tím pádem dunivější.

Poblíž stojí dům, jehož majitelem byl zeť obchodníka Brudjerdiho Tabatabaj. Ten si vzal jeho dceru, ale podle zvyku museli oba bydlet u otce nevěsty. Ten však dovolil, že si může Tabatabaj svou ženu odvést, pokud postaví lepší dům, než má on sám. Tabatabaj požádal stejného architekta, ale i tak musel ještě 40 let bydlet u svého tchána, než byl jeho dům dostaven.

Nejznámější památkou Kashanu je mešita Aga Bozorg, postavená před 127 lety. Aga Bozorg znamená v překladu „velký pán“ nebo v tomto případě spíše „velký gentleman“ a říká se mu tak proto, že dal pod mešitou na vlastní náklady zbudovat také náboženskou školu – medresu. Dolů do školy mohou jen studenti, zatímco mešita je přístupná veřejnosti.

Vesnice Abyaneh

Odpoledne nás čeká 200 kilometrů dlouhá cesta do Isfahánu. Nejedeme po ní ale přímo, protože odbočujeme do hor, abychom navštívili vesničku Abyaneh, což je jediné místo, kde se ještě dnes hovoří parthsky.

Parthská říše vznikla na tomto území ve 4. století př. n. l. po tažení Alexandra Velikého a existovala ještě počátkem našeho letopočtu, kdy se vlády ujali Sassánovci. Od Parthů se také odvozuje slovo „partyzán“, které charakterizuje způsob boje, vyhýbající se přímým střetům.

Celá malebná vesnička Abyaneh je postavena z červené hlíny nacházející se v okolních horách a její obyvatelé dodnes nosí svoje tradiční oděvy. Všichni už vyznávají islám, ale před jeho příchodem se většina přikláněla k zoroasterismu, o čemž svědčí také údajné zbytky Chrámu ohně.

Vesničané nemají prakticky žádné spojení se světem, není tady ani jedna restaurace nebo obchod, a živí se především prodejem vlastních rukodělných výrobků náhodným turistům.

Isfahán

Isfahán je nejkrásnějším a nejnavštěvovanějším městem Íránu. V dějinách byl celkem čtyřikrát hlavním městem říše, poprvé to bylo před 1000 lety. Jeho nejslavnější období spadá do 16. a 17. století, kdy tudy proudily spousty obchodníků.

Všichni králové a vyslanci byly tenkrát přijímáni v Paláci čtyřiceti sloupů (Chechel Sotun). Sloupů má tento palác ale pouze dvacet – zbylých dvacet vzniká odrazem ve vodě. Druhá verze vysvětlující jeho název vychází z toho, že člověk je ve čtyřiceti letech na vrcholu svých sil a své moudrosti.

V době své vlády nechali Safavidé postavit sedm takovýchto paláců. Ty byly ale před 200 až 150 lety zničeny Ghajaryjskými krály, kteří nastoupili po Safavidech. V areálu Paláce čtyřiceti sloupů můžeme vidět torza, která se z těchto paláců podařilo zachránit, a dále fotografie, které před 150 lety pořídil jeden německý turista. Po jeho smrti byly snímky zcela náhodou nalezeny a předány íránskému konzulátu.

Ghajaryjové zničili i většinu nástěnných maleb v Paláci čtyřiceti sloupů, protože tyto zobrazovaly živé bytosti. Část z nich se naštěstí podařilo zachránit díky vezírovi jednoho z ghajaryjských králů ve vnitřních prostorách pavilónu. Zůstaly však ještě na dlouhou dobu ukryty světu a části s perskými tanečnicemi byly dokonce otevřeny teprve před šesti měsíci.

Palác osmi rájů (Hasht Behesht) je dalším ze safavídovských paláců. Tento pochází ze druhé poloviny 17. století a své pojmenování dostal proto, že tady žilo osm žen a milenek jednoho ze safavídovských králů. Protože se podle Koránu musí muž postarat o všechny své ženy stejně, nachází se zde osm apartmánů ve dvou patrech. Všichni obchodníci, kteří přicházeli do Isfahánu, museli nejdříve nabídnou své zboží tady, teprve potom mohli pokračovat na bazar.

Isfahánské mosty

Isfahán leží na řece Zájanderúd. Protože jsou stálé řeky ve vnitrozemí Íránu vzácností, patřily v minulosti k největším atrakcím Isfahánu jeho výstavné mosty. Dodneška se dochovaly celkem čtyři, které existovaly již v období Safavídů. Nedochovala se však bohužel řeka, která je už skoro dva roky v tomto místě zcela bez vody. Při návštěvě nejhezčího z isfahánských mostů Khaju si tedy romantický výhled z čajovniček a odraz světel ve vodě musíme představit sami.

Most Khaju je druhý nejstarší. Byl postaven šáhem Abbásem I. ve druhé polovině 17.století a sloužil zároveň jako přehrada. Má celkem tři pruhy – dva krajní pro chodce a široký prostřední pro jezdce. Kvůli větru na něm byla postavena zeď s podloubím, aby lidé nepadali do vody. Na galerii uprostřed sedával šáh a sledoval slavnosti, které se na vodě konávaly. V pátém oblouku mostu je průzor ve tvaru svíce, která při východu slunce díky odrazu ve vodě vypadala, jako by se rozžínala.

Perské koberce

O Isfahánu se říká, že je to půlka světa. Ne kvůli jeho velikosti, ale protože většina produkce ručně vyráběných uměleckých děl pochází právě odsud. Týká se to zejména perských koberců.

O tom, jaká bude cena koberce, rozhoduje především počet uzlíků na 1 cm čtverečný a použití přírodních barev. Koberce se dělí na městské a nomádské (kočovné). K jejich tkaní se používá hedvábí, vlna a bavlna a podle jednotlivých oblastí se pak také rozeznávají jejich typy (isfahán, tabríz, kaspický, mashed, balučský, kerman, kashan, z nomádských pak qashqai a bakhtiari). Jedněmi z nejvíce ceněných jsou právě isfahány – koberec o velikosti 1,5 x 2 metry s počtem 100 uzlíků na cm čtverečný se tká přibližně 10 měsíců až 1 rok.

K dalším ručním uměleckým dílům, jimiž je Isfahán proslulý, patří malování miniatur. Malují se na velbloudí kosti, ty nejdražší pak na lahvičky a karafky vytvořené ze slisovaných velbloudích kostí.

Immámovo náměstí

Isfahán se nacházel na druhé hedvábné stezce, z čehož plynulo jeho veliké bohatství. V polovině 17. století za vlády šáha Abbáse I. zde bylo 102 mešit, 273 veřejných lázní a přes tisíc karavanních hotelů (caravansary). Středem města se stalo Immámovo náměstí, považované právem za jedno z nejkrásnějších na světě. Jeho rozloha dosahuje 500 x 165 metrů a v době Abbáse I. bylo kolem něj celkem 200 obchodů. Nachází se tady také všechny nejvýznamnější památky města a nejkrásnější pohled se naskýtá z verandy paláce Ali Ghapu. Odtud i samotný šáh sledoval míčové hry, jezdecké dostihy a vojenské přehlídky. Poprvé na světě se zde taky hrálo polo.

Palác Ali Ghapu sloužil za Safavídů jako sídlo vlády. Afghánci, kteří vpadli do země na konci jejich panování, však veškeré vnitřní zařízení odvezli nebo zničili. Palác vypadá zvenku jako dvoupatrový, zezadu pětipatrový a zevnitř má pater šest. Přímo proti němu stojí Mešitašejka Loftolláha, která byla určena pouze pro královskou rodinu, a předpokládá se proto, že pod náměstím vedl tunel, který obě budovy spojoval.

V posledním patře paláce Ali Ghapu se nachází Hudební salónek. Díry ve tvaru hudebních nástrojů a nádob na víno na jeho stěnách a ve stropě umožňovaly dokonalý přírodní zvuk a akustiku. Koncerty mohly poslouchat i dámy v Paláci osmi rájů, který je odsud vzdálen 700 metrů.

Mešita šejka Loftolláha pochází také ze 17. století a stavěla se 17 let. Stavba směřuje k Mekce a aby architekti vyřešili 45stuňový rozdíl oproti náměstí, museli vytvořit vstupní koridor. Historikové se domnívají, že svoje jméno dostala mešita podle šejka Loftolláha, který byl tchánem šáha Abbáse I. Jiné zdroje však uvádějí, že se jednalo o libanonského světce, který byl do Isfahánu povolán, aby zde učil Korán.

Zajímavostí je, že tato mešita nemá žádné minarety, což se vysvětluje tím, že to byla rodinná královská mešita a minarety slouží muezínům k tomu, aby svolávali lid k modlitbě. Veškerá nádherná vnitřní výzdoba ve žlutomodrých tónech není tvořena kachličkami, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale každý kousek je vsazen ručně.

Immámova mešita

Čelo náměstí v Isfahánu tvoří Immámova mešita. Tato mešita je novější než ostatní zdejší stavby a vyznačuje se jemnou dlaždicovou a mozaikovou prací. Stavitel se však snažil dokázat, že pouze Alláh je dokonalý, a proto se schválně dopustil několika drobných chyb a nedodělků. Příkladem mohou být sloupy po stranách vstupní brány, z nichž jeden je vyřezávaný, zatímco druhý je holý.

Íránské mešity jsou složitější než arabské – jejich dvůr je veliký a uprostřed stojí kašna s vodou nebo bazén určený k prvotní očistě. Immámova mešita v Isfahánu, dříve nazývaná Šáhova mešita, má navíc netypický počet minaretů – čtyři. Dva z nich jsou otočeny směrem k Mekce, dva jsou však pouze ozdobné a vytvářejí vchod na náměstí. Na jeho protější straně pak stojí Starý bazar.

Zadní ivan Immámovy mešity, přestože to není při prvním pohledu vzhůru vůbec vidět, obsahuje ve skutečnosti dvě kopule nad sebou – jednu ve výšce 35 metrů a druhou ve výšce 52 metrů. Prostor mezi těmito dvěma kopulemi vytváří dvojitý zvuk. Díky tomuto ozvěnovému efektu slyšeli i lidé v dálce ve stejnou dobu stejné citáty z Koránu a tytéž povely immáma při modlitbě.

Večer se pak celé náměstí zaplní lidmi. Pořádají se rodinné pikniky, kluci si přitom zahrají fotbal a mládež se projede na motorkách. Jak jsme zjistili, pikniky jsou vůbec jednou z nejoblíbenějších činností Íránců.

Křesťanská čtvrť Isfahánu

Nejslavnější období Isfahánu, jak již bylo řečeno, spadá do doby vlády Safavídů. Safavídští králové byli osvícení a jeden z nich pozval také arménské křesťany, aby přispěli svými vědomostmi a pomohli stavět toto město. Ti ve čtvrti Nová Julfa, nazvané podle arménské vesnice, z níž se přistěhovali, vybudovali celkem 23 kostelů (dodnes se jich zachovalo 12) a Most třiatřiceti oblouků. Podmínkou bylo, že kostely musí vypadat zdálky jako mešity, proto se na nich vyskytují kopule.

Nejznámějším kostelem ve čtvrti Nová Julfa je katedrála Vank, která byla postavena v roce 1660 na základech bývalého zoroasterského chrámu starého 1500 let. Samotní zdejší Arménci o sobě říkají, že jsou gregoriánští křesťané. Na originálních nástěnných malbách ze 17. století uvnitř katedrály se proto vypráví příběh sv. Gregora.

Součástí areálu kostela je také muzeum, v němž je vystaveno na 700 knih. Jedná se nejen o rukopisy, ale také o první výtisky Bible a Koránu na území Íránu. Pod mikroskopem si navíc můžete prohlédnout vlas dvanáctileté holčičky, do něhož je vyryt zlatý nápis. Na nádvoří katedrály Vank stojí památník připomínající genocidu z roku 1915, při níž Turci vyvraždili 1,5 miliónu Arménců.

Třesoucí se minarety (Menar Jonban) stojí asi 7 kilometrů západně od Isfahánu. Původně se jednalo o mešitu vybudovanou ve 14. století nad hrobkou Amu Abdollaha. Minarety byly přistavěny o 300 let později a svůj název dostaly proto, že když člověk roztřese jeden z nich, třese se i druhý. To jsme skutečně viděli, i když na kameru nebo fotoaparát se to zachytit nepodařilo a žádní stavitelé nemají dosud pro tento úkaz vysvětlení.

Poblíž Třesoucích se minaretů se nachází také Chrám ohně (Atashgah), vybudovaný vyznavači zoroasterismu v období Sassánovské dynastie. Chrám stojí na hoře vysoké 1680 metrů a patří mezi těch pár staveb v Íránu, které se dochovaly z předislámských dob. Kruhová rotunda na jeho vrcholu sloužila k držení věčného ohně.

Zoroasterismus vznikl jako nové náboženství se vznikem Perské říše. Jeho prorokem byl blíže neznámý Zoroaster (Zarathuštra), o němž se ví pouze, že působil někdy v 8. – 6. století př. n. l. Jisté však je, že tato víra měla stoupence v řadách perských králů již od 6. století př. n. l., i když státním náboženstvím se stala až za Sassánovců.

Zoroasterismus vychází z přírodních náboženství kočovných kmenů, které v době jeho vzniku žily na území Íránu. V čele pantheonu Bohů stál Ahura-Mazda a základem tohoto náboženství bylo působení přírodních sil a zásada „já dám tobě, ty dej mě“, což se odráželo především v obětních rituálech. Velký význam byl přisuzován ohni, protože v dýmu stoupala oběť k božstvům. Držel-li se dým při zemi, šlo o neblahé znamení.

Pohřbívání a spalování mrtvých bylo nepřijatelné, protože by tím byla znečištěna země a oheň, proto byly mrtvoly vystavovány na vrcholcích věží, aby působením slunce měkké části uhnily; teprve čisté kosti se ukládaly do země. S příchodem islámu přívrženců zoroasterismu v Íránu ubývalo a v 7. století se museli natrvalo stáhnout do Indie.

Most třiatřiceti oblouků (Si O Se) je nejdelším z isfahánských mostů. Je dlouhý 300 metrů a byl vybudován za šáha Abbáse I. v 17. století. Jednalo se o první most, který spojoval křesťanskou čtvrť s muslimskými. V jeho spodní části je 33 oblouků, v horní 99. Most nemá žádné dekorace ani dlaždičky, ty byly zničeny při velké potopě před 130 lety. Samotný most vydržel díky tomu, že bylo při jeho stavbě použito speciální směsi tvořené žloutky, ovčí vlnou, citronem a popelem.

Před 25 lety byla na Mostě třiatřiceti oblouků zastavena veškerá doprava a romantické čajovny v jeho obloucích patří k těm nejvyhledávanějším. Vodu pod nohama si ovšem musíme tentokrát zase jen domyslet – ta se pouští z přehrady vždy na jeden týden jednou za dva měsíce.

Před 25 lety byla na Mostě třiatřiceti oblouků zastavena veškerá doprava a . Vodu pod nohama si ovšem musíme tentokrát zase jen domyslet – ta se pouští z přehrady vždy na jeden týden jednou za dva měsíce.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Židovská část Isfahánu

Jubare je část Isfahánu, patřící Židům. Jedná se o jednu z nejstarších oblastí města, první synagogy zde vznikly již před více jak 1400 lety. Dnes se jí ale říká spíš Afghánistán, protože zde žije mnoho uprchlých šíitů, kteří museli z Afghánistánu utéct před talibanem.

Zdejší mešita Jame je jednou z nejpozoruhodnějších v Íránu. Její základní část byla postavena již před 1000 lety (nejstarší sloup), každá další sekce však vznikla v jiném období, takže tato stavba dnes poskytuje dokonalý přehled o všech dynastiích a dobyvatelích, kteří v uplynulých stoletích zemi vládli – Seldžukové, Mongolové, Timurové…

Mešita Jame bývá nazývána také Páteční mešita (jame = pátek), protože v pátek se konávaly největší modlitby a spousta chudých lidí dodneška v takovýchto mešitách přespává. Velká kopule (Gonbad) je stará 900 let. Historikové se však původně domnívali, že je ještě starší – zmátlo je to, že je postavená v duchu zoroasterských chrámů.

Každá část mešity obsahuje pochopitelně svůj mihráb – výklenek otočený na Mekku, z něhož se vedly modlitby. Nejkrásnější mihráb se nachází v části, kterou dodatečně přistavěli Mongolové. Protože mešita Jame leží uprostřed židovské čtvrti, je do některých ornamentů zasazena Davidova hvězda.

Po večeři jsme navštívili tradiční čajovnu, která je součástí nejluxusnějšího íránského hotelu Abbási. Dokud ještě nebyla televize, scházeli se lidé v takovýchto prostorách, pokuřovali vodní dýmku a poslouchali vypravěče hrdinských příběhů.

Pasargády

Přesunuli jsme se asi 400 kilometrů směrem na jih a octli se v kraji Fars, tedy přímo v bývalém centru Perské říše. Jejím zakladatelem byl Kýros II. Veliký z rodu Achamenejců, který v roce 549 př. n. l. ukončil panství Médů a založil Perskou říši. Ta pak trvala až do vpádu Alexandra Velikého v roce 331 př. n. l. Její hlavní města byla tři – Súsy, Pasargády a Persepolis.

Počátky Perské říše

Kýrův děd Astyages byl jedním z médských králů (říše Médů existovala od 9. do 6. století př. n. l.) a jednoho dne se mu zdálo, že jeho vnuk se zmocní jeho říše. Rozhodl se jej proto zabít. Kýros ovšem spiknutí odhalil, postavil se do čela porobených perských kmenů a svého děda porazil. Vyhlásil novou říši a on sám pak ještě stihl dobýt Babylón a Sýrii, než byl v roce 530 př. n. l. zavražděn.

Kýros II. nechal na svou hrobku vytesat: „Člověče, jsem Kýros, zakladatel Perské říše a král Asie. Nezáviď mi tento památník.“ Snad i tento nápis přispěl k tomu, že Alexandr Veliký ponechal při svém plenění tuto masivní stavbu bez povšimnutí, takže stojí v Pasargádách dodnes.

Po Kýrovi II. nastoupil na trůn jeho syn Gambyses II., který byl však brzy zavražděn během tažení do Egypta. Protože neměl děti, rozhodl se krátce předtím zavraždit preventivně svého strýce, Kýrova bratra. Objevil se ale člověk, bývalý správce harému, který se za něj nějakou dobu vydával. Když byl za pomoci jedné z obyvatelek harému odhalen, byla vypsána soutěž o nového krále – kdo první s východem slunce projede bránou města, bude Kýrovým nástupcem. Stal se jím Darius I. a jak se později ukázalo, byla to správná volba.

Paláce

Vstupní palác do Pasargád měl původně osm sloupů – osmička je posvátné číslo zoroasterismu, protože osm bylo andělů, kteří pomohli Bohu Ahura-Mazdovi. Jelikož Peršané neměli vlastní kulturu, prolínají se v jejich stavbách prvky egyptské, mezopotámské, řecké i elimitské. Ze Vstupního paláce je nejzachovalejší reliéf Muže s křídly.

Po průchodu Vstupním palácem pokračoval návštěvník buďto do soukromých rezidenčních prostor nebo do Audienčního paláce. V Audienčním paláci stálo rovněž osm sloupů, na reliéfu u vchodu vidíme člověka provázeného rybou, u východu pak nohy člověka s ptákem. Zbytek těl zničili Arabové. Nápis na torzu zdi je vytesán ve staré perštině a praví se v něm: „Já, Kýros, syn Achamenejců a za pomoci Boha Ahura-Mazdy jsem stavěl toto dílo.“

Téměř celé Pasargády byly vybudovány Kýrem II., předtím zde byla vojenská pevnost. Samotný název Pasargády údajně znamená „perské gardy“.

Kolem Královského paláce se původně rozkládaly zahrady, o čemž svědčí i zbytky zavlažovacích kanálů. Jelikož se jedná o královy soukromé prostory, projevují se zde více jeho „záliby“ – perská mytologie a zbožňování Ahura-Mazdy. Najdeme zde také již 30 sloupů – z původních osmi andělů jich sice zbylo jen šest, ti se ale rozmnožovali. Na reliéfech nohou je již vidět rodící se perský styl, což poznáme podle sandálů.

Význam a účel další stavby – Chrámu ohně – není zcela jasný. Protože v blízkém Naqsh-e Rostam stojí podobná svatyně, domnívají se historikové, že jde o soukromý královský chrám. 25 schodů na jeho střechu a astronomická znamení na zdech směřují však spíše k observatoři a další teorie zase říká, že obě tyto stavby byly archivy zoroasterských spisů.

V době arabské nadvlády byl Chrám ohně přejmenován na Šalamounovo vězení a opodál stojící stavba na úbočí kopce na Trůn Šalamounovy matky, aby unikly arabskému ničení.

Po smrti Kýra II. Velikého další králové již ve stavbě Pasargád nepokračovali, Darius I. začal budovat přibližně 70 kilometrů odsud nové hlavní město říše – Persepolis.

Naqsh-e Rostam

Naqsh-e Rostam bývá nazýváno Údolím králů. Protože věřili v posmrtný život, vybudovali si čtyři perští králové v této skalní stěně již za svého života své hrobky. Každá hrobka je vlastně zmenšenou kopií paláce daného panovníka – zleva jsou to: Darius II., Artexerxes I., Darius I. a Xerxes I. Všechny tyto hrobky byly postaveny v 6. až 4. století př. n. l., dnes jsou však prázdné, protože byly vykradeny již ve starověku.

Vchod do každé z nich tvoří vstupní brána paláce v Persepolis. Nad ní je znázorněno 29 postav, které drží královský trůn. Ty představují 29 porobených národů. Pravá ruka panovníka je vztyčena (symbol moci), v levé drží luk a šíp (symbol rozšíření říše). Uprostřed reliéfu hoří oheň a muž s křídly nad ním je Ahura-Mazda, který panovníka do posmrtného života doprovází. Kříž je pak symbolem Boha Mytry, který bude lidi soudit u posledního soudu.

Reliéfy ve spodní části hrobek jsou mladší – byly vyryty Sassánovci ve 3. a 4. století n. l. na znamení toho, že jsou skromnými dědici perských králů. Na prázdné ploše, do které již zřejmě nestihli Sassánovci další reliéf vytesat, potom najdeme nápis oslavující Ghajaryjské krále – všude tam, kde něco nezničili, museli alespoň zanechat svou stopu.

Poslední dva reliéfy se nachází u vchodu do Údolí králů, jeden z nich však zůstal nedokončen. Nad nimi se tyčí Ohňový oltář, na němž hořel věčný oheň.

Před hrobkami stojí opět Chrám ohně. Přesný účel této tajemné zoroasterské kostky ovšem není znám, stejně jako je tomu u její „sestřičky“ v Pasargádách – může jít o svatyni, archiv nebo přípravnu těla zemřelého krále.

Persepolis

Bájné město Persepolis začal stavět Darius I. v roce 512 př. n. l. ihned po svém nástupu na trůn a postavil jeho větší část. Persepolis znamená v překladu „Perské město„, později též „Zničené město„. Postaveno bylo na umělém kopci ve výšce 18 metrů nad okolní krajinou.

Všechny paláce byly vystavěny z vápence, který se těžil v okolních horách. Stropy byly z červeného libanonského cedru a zdi byly zevnitř pokryty hedvábím. Kameny na sebe byly kladeny bez malty a spojeny byly železnými svorníky, zalitými olovem. Protože Achamenejcové neměli zpočátku vyvinutý vlastní styl, projevují se i tady vlivy tří kultur – mezopotámské (zikkuraty na schodištích), řecké (sloupy) a egyptské (reliéfy a malby). Hlavice mají celkem čtyři různé tvary – lidské, býčí, lví a orlí.

Celé město bylo zničeno v roce 331 př. n. l. Alexandrem Velikým a jeho vojáky jako odplata za zničení Athén Xerxesem I. Historikové se ale dodnes nemůžou shodnou na tom, zda to byl úmysl nebo zda k vyplenění došlo v opilosti po oslavě vítězství. Jisté je, že Alexandr Veliký odsud odvezl 3000 velbloudů plných zlata. Paradoxem je, že právě toto zlato sem Peršané schovali po jeho vpádu do Sús. Poslední perský panovník Darius III. tenkrát zbaběle uprchl, přičemž ponechal v řeckém zajetí celou svoji rodinu. Alexandrovi vojáci ho však nakonec vypátrali, takže svému trestu taky neunikl.

Královská audience

Procházíme stejnou cestou, jakou absolvovaly delegace přicházející na audienci ke králi. Po velkém terasovitém schodišti se dostáváme na kamennou plošinu, na níž je celé město postaveno, a ocitáme se u Sálu národů. Vstupní bránu (nazývanou někde též Xerxesova brána) stráží z jedné strany dva býci, z druhé dva mudrcové. Na konci pasáže pak měl být druhý podobný sál, ten ale zůstal nedokončen. Na rozpracovaných sochách býků je však dobře vidět postup, který byl při jejich tesání používán.

Palác sta sloupů má osm vchodů a dokázal údajně pojmout až 10 000 hostů. Méně významní členové delegace tady končili, zatímco ti důležitější pokračovali do paláce Apadana.

Na schodišti paláce Apadana se dochovalo nejvíce kamenných reliéfů, zobrazujících delegace 24 porobených národů, které nesou dary svému králi (porobených národů bylo ke konci vlády Daria I. celkem 29, tato část se však stavěla dřív).

Vpředu přicházejí Peršané a Médové, dále pak ostatní dle důležitosti – jako poslední jsou to Egypťané a Etiopané. Každý zástupce přináší to nejcennější, co je pro jeho národ typické – koně, velbloudy, ovce, olej, med,… Palác Apadana byl 25 metrů vysoký a stálo v něm 72 sloupů. Jejich paty jsou zdobeny lotosovými květy, protože se jedná o královský palác. Schody jsou ze tří stran, čtvrtá ústí do Dareiova soukromého paláce – tudy měl přístup pouze král.

Vedle Dareiova paláce pak stojí Xerxesův palác a nedokončený palác Artexerxese III. Zdi všech těchto paláců byly barevné, vykládané zlatem a osázené diamanty, jak vidíme například na koruně krále na jednom z reliéfů. Samozřejmě, že všechny tyto „dekorace“ Alexandrovi vojáci vylámali a odvezli.

Další ruiny

V zadní části Persepole se pak nachází ruiny harému, poradního sálu a pokladnice. Malé muzeum mezi nimi je zrekonstruováno v tom duchu, jak zdejší paláce původně vypadaly. V těchto částech bylo před 50 lety také nalezeno 30 000 desek s nápisy. Většina z nich byla zničena, ale 6 000 se dochovalo, díky čemuž historikové zjistili, že město nestavěli otroci, jak tomu bývalo zvykem například v Egyptě, ale že dělníci dostávali za svou práci mzdu a naturální odměny. Tyto kamenné desky tudíž byly vlastně nejstaršími výplatními páskami na světě.

Ve skalách nad Persepolí jsou vytesány dvě hrobky achamenejských králů – Artexerxese II. a Artexerxese III. Předchozí králové byly pohřbeni v nedalekém Naqsh-e Rostam. Od hrobky Artexerxese III. se naskýtá nádherný pohled – celé slavné hlavní město Perské říše máme teď jako na dlani.

Shiráz

Shiraz je pokládán za jedno z nejromantičtějších měst v celém Íránu – jeho jméno bývá překládáno jako „láska“ nebo „vinná réva“. Je to město zahrad, parků a pěkného počasí. Před 250 lety za dynastie Zandů byl Shiraz dokonce hlavním městem země. Dnes se počet jeho obyvatel pohybuje kolem jednoho miliónu.

Do Shirazu se vjíždí Koránovou bránou, čímž si muslimští obchodníci poněkud ulehčili život. Každý muslim se totiž musí při vstupu do města třikrát poklonit Koránu. Proto postavili v Shirazu bránu, na níž jsou tři kopie Koránu, čímž učinili danému přikázání zadost.

Zahrady Eram dal postavit guvernér Qavam před 150 lety, tedy v období Ghajaryjců. Jejich styl se odráží také v pavilónu, který kdysi býval guvernérovým sídlem a dnes je zde právnická fakulta Shirazské univerzity.

Rezidenci měl guvernér Qavam v Oranžériích (Naranjestan), které byly vystavěny více v evropském stylu a kam neměla přístup žádná žena.

Shirázští básníci

Shiraz byl také rodištěm tří nejznámějších íránských básníků. Hrobky dvou z nich – Hafeze a Saadiho – patří k nejnavštěvovanějším místům ve městě.

Básník Hafez žil ve 14. století za nadvlády Mongolů a Timurů. Hafez je přezdívka, která znamená „člověk, který umí zpaměti celý Korán“. Jeho poezie má mnoho výkladů, protože se v ní vedle sebe objevují náboženské prvky, kritika vládců i popis radostí a krás života. Místní průvodce Amir nám vypráví, že ještě před 50 – 60 lety měl doma každý dvě knížky – Korán a sbírku Hafezových básní – a jeho babička uměla tyto verše dokonce zpaměti. Hafezova hrobka byla postavena v roce 1962 nad jeho skutečným hrobem.

Hrobka básníka Saadiho leží v chudé čtvrti Shirazu. Saadi žil ve 13. století a známá je především jeho kniha Golestán (Zahrada růží), ve které se zabýval poezií, moudrými výroky a cestopisnými příběhy. Amir říká: „Když chceme dětem říct něco moudrého, sáhneme po knize Saadiho.“ Tato hrobka byla postavena v roce 1970 za šáha Reza Páhlavího.

Mešita Shah-e Cheragh je jednou z nejkrásnějších v celém Íránu. Vchází se do ní stříbrnými dveřmi a uvnitř vás oslepí třpyt 70 milionů křišťálových zrcadýlek. Protože je to jedno z nejposvátnějších míst v zemi, jsou ženy odděleny stěnou od mužů a panují zde přísná bezpečnostní a náboženská opatření, zejména co se týče oblečení a fotografování. Uprostřed mužské části mešity stojí hrobka Amira Ahmeda, bratra sedmého immáma. Věřící ji potírají svými slzami a při odchodu couvají, aby se k ní neotočili zády. Ženy prý zase naopak využívají toho, že jsou na chvíli samy, takže tato část údajně připomíná spíš pavlač.

Zpět v Teheránu

Teherán se stal hlavním městem Íránu až koncem 18. století a ani předtím to nebylo nijak významné místo. Je tady proto velmi málo památek, ale za to je sem soustředěno mnoho muzeí. A na ta se dnes zaměříme – prvním z nich, co do pořadí i do významu, je Národní muzeum, nazývané též Archeologické muzeum.

Doprava v Teheránu je dnes hrozná – celé ulice jsou uzavřeny, protože je celonárodní smutek a koná se smuteční tryzna za oběti leteckého neštěstí, ke kterému došlo v minulých dnech na severu Íránu a při němž zahynulo 29 náměstků, dva ministři a další členové delegace.

Archeologické práce začaly v Íránu teprve v tomto století. Významný podíl na nich měli především manželé Goddardovi z Francie, kteří začali kopat v roce 1920 v Súsách a zaměřili se zejména na tamní palác Apadana. Nalezené předměty však nebylo kam ukládat, protože v tu dobu existovalo v zemi pouze Královské muzeum a Muzeum Koránu. Goddard proto vyprojektoval Archeologické muzeum, které bylo otevřeno před 65 lety. Po revoluci byla přistavěna další budova a památky byly rozděleny na předislámské a islámské období.

Íránské národní muzeum je svým způsobem unikátní, protože všechny nalezené předměty jsou pouze z Íránu a o každém z nich se přesně ví, kdo a kdy jej nalezl a z jakého je období.

Muzeum koberců je umístěno v budově ve tvaru tkalcovského stavu, kterou dala postavit královna Farah v roce 1972. Uvnitř se nachází největší sbírka perských koberců na světě. Nejstarší pochází ze 2. poloviny 16. století. Najdeme tady ale také kopii koberce starého 2500 let, který byl nalezen na Sibiři v hrobě jednoho mongolského prince a díky mrazu zůstal téměř celý zachován. Historikové tak získali důkaz, že již staří Peršané tkali koberce. Jeho originál je uložen v Ermitáži v Petrohradu.

Národní klenotnice

V podzemních prostorách Národní banky je umístěna Národní klenotnice. Otevřena je pouze třikrát týdně na dvě hodiny a každý návštěvník musí projít velmi přísnými bezpečnostními kontrolami (nutno odložit i veškeré mince).

Íránská Národní klenotnice je považovaná za nejdražší kolekci klenotů na světě. Byly sbírány po celá staletí a jejich hodnota se čísly ani nedá vyjádřit. Mezi nejcennější „kousky“ patří:

– Glóbus, který byl vyroben v roce 1869 ze samých drahokamů – moře a oceány jsou ze smaragdů, země z rubínů, na rovnoběžky a poledníky bylo použito 34 kilogramů zlata.

– Glóbus, který byl vyroben v roce 1869 ze samých drahokamů – moře a oceány jsou ze smaragdů, země z rubínů, na rovnoběžky a poledníky bylo použito 34 kilogramů zlata.

– Koruna Kiani byla vyrobena pro šáha Fath-Aliho v roce 1797, je zdobena diamanty, smaragdy, rubíny a perlami.

– Koruna královny Farah Páhlaví z roku 1967 je osázena pěti druhy drahých kamenů.

– Koruna, kterou používali šáh Reza Khan a Mohammad Reza Páhlaví, byla vytvořena ve stylu korun Sassánovských králů. Červený samet je potažen zlatem a stříbrem a zdoben diamanty. V podobném duchu je zpracováno také královské žezlo.

– Darya-i-Nur neboli Moře světla je největším růžovým diamantem na světě. Váží 182 karátů a klenotníci se domnívají, že se jedná o jednu ze dvou částí, které původně tvořily jediný kámen.

– Zlatý Sluneční trůn (zvaný též Paví trůn) byl používán šáhem Fath-Alim počátkem 19. století.

Postřehy z Íránu

– Běžná kriminalita v Íránu prakticky neexistuje. Podle Koránu totiž platí „oko za oko, zub za zub“ a taky, že vinen je ten, kdo zavdal prvotní příčinu. Jelikož pragmatičtí šíité, k nimž patří naprostá většina obyvatel Íránu, dodržují Korán přesně, řídí se i těmito ustanoveními. V praxi to znamená, že když někdo dá někomu facku a ten mu jich pak vrátí deset, může za to ten, kdo za