Měsíční krajina  podél hřebene Jbel Hichichina

Měsíční krajina

7.den – 28.dubna, 141km

Do jedno z nich jižně od M.B.Zalene právě míříme po stařičké šotolinové stezce. Fotíme vymleté soutěsky, až nalézáme umělý kanál s tekoucí vodou. Motorky uklízíme pod palmy a pácháme jídlo, mytí a praní. Moc příjemná dvouhodinová siesta. Z pohoří sjíždíme až k vesničce El Haffej.

Bereme zásoby, chviličku jedeme po hlavní 15 a hned z vesničkou uhýbáme do polí. Má tu vést zkratka k silnici 103 procházející průsmykem až k solným jezerům Chott El Jerid a Fejaj. Zkratku nenalézáme, jen čerstvě vybagrovaná políčka a valy. Vše v absolutní rozlehlé hliněné pánvi. Motáme se kolem nich. Konečně nic nedrncá, nepráší. Holt čerstvě uježděná kyprá hlína, opravdová paráda. Takhle jedeme asi hodinu podél hřebene Jbel Hichichina, až se napojujeme na asfaltovou 103.

Následující průsmyk nemá chybu. Měsíční krajina – vysoké a dlouhé hřebeny se strmě zdvihají, krásně jsou vidět jednotlivé vrstvy hornin. Příručka mladého geologa by se náramně hodila 🙂 Krajina jako vystřižená pro natačení mimozemských scén. Marně hledáme místo na spaní, až sjíždíme dolů do nížiny. Vracíme se tedy kousek zpátky do hor, uhýbáme ze silnice a tak po kilometru přijíždíme k vyschlému řečišti s kamennou přehradou. Vychutnáváme si západ slunce mezi skalami a jdeme spát.

Další den jsem nemilosrdně vzbuzen oznámením, ať si zapnu vysílačku. Honza jde na ranní výšlap k jedné z okolních hor. Půl hodinky ještě chrním, když se ozve: „jsou tady snad metrová ptačí hnízda a všude okolo kusy nestrávených kostí a pařátů.“ Evidentně našel příbytky nějakých místních malinkatých ptáčků zpěváčků. Z hory není náš tábor ani vidět, připadáme si jako mravenci. Honza tam také nachází pár zkamenělin a vrací se zpět. Než se stačíme nasnídat, začíná lehce poprchávat. Rychle tedy balíme a pokračujeme dál na jih po 103 ke Kebili. Opouštíme průsmyk u Jebel Hachichina.

Krajina tu připomíná svou kolegyni na měsíci. Absolutní rovina, kolem se tyčící hradby erozí porušených skal. Sjíždíme k vyschlému jezeru Chot El Fejaj. Do Kebili nám zbývá asi 40km a stále lehce poprchává. Díky tomu se teplota drží v rozumných mezích, což znamená 25stC. Z Kebili pokračujeme do Douz. Turisticky ruch je znát čím dál tím víc. V Douz míjíme kemp Sahara Club ukrytý v palmovém háji a pokračujeme dál k poušti.

Z palem jsme se vyloupli přímo u turistických atrakcí na okraji dun. Půjčovna velbloudů, čtyřkolek, vznášedel, restaurace a hotely. Projíždíme podél a kocháme se pohledem na tůrysty navlečené do místních hábitů a kodrcající se na jednohrbých stvořeních. Je čas na oběd a jeden palmový háj k tomu přímo svádí. Po dlabanci pokračujeme pouští na jih po asfaltce, která by tu vůbec neměla být. Cedule nás informuje o 35km vzdálené restauraci a oáza je prý „jen“ 65km. Času máme dost, tak proč to nezkusit.

Že mapa nelhala se přesvědčujeme ani ne po kilometru. Asfalt končí u shluku několika obydlí. Dál pokračuje tahle cesta – necesta pískem. Když každý alespoň jednou zapadneme, přehodnocujeme své plány. Jet do pouště s polovinou zásob a směrem, kde už není vůbec nic (kromě 150km vzdálené alžírské hranice), je zbytečné riziko. Vracíme se zpět do Douz, dokupujeme věci a míříme na východní okraj pouště. Město opouštíme po silnici vedoucí na východ k Matmata, ale po 10km sjíždíme vpravo k poušti na šotolinu. Směr vychází zhruba na pouštní studnu Bir Zoltane. Dalších 10km jedeme úplně rovnou polopouští s trsy trávy a malými keříky. Cestu čím dál častěji přehrazují písečné jazyky. Za půl hodinky se dostáváme na rozcestí. Cesta naším směrem bohužel končí, musíme jen přímo na jih podél vyschlého jezera O.Tarfa.

A začíná přituhovat. Z písečných jazyků se stávají několikametrové duny. Většinu z nich zdoláváme, ale pár z nich nás nechce pustit. Po jednom z vyprošťování v dálce vidíme dva motorkáře, jak se v pěkném kalupu řítí přímo k nám. Jsou to ale místňáci na mopedech. Od pokračování nás odrazují. Cesta sice vede do oázy Ksar Ghilane, ale je velice špatná a zavátá pískem. V domnění, že už po zaváté stejně jedeme, pokračujeme dál. Nelhali 🙁 Po pár kilometrech mizí pod závějemi písku. Spíš stojíme a odpočíváme než jedeme. Dál to fakt nemá cenu.

První oáza je až za 50km a tímhle tempem by jsme tam nedojeli ani za půl dne. A jestli vůbec. Cesta tak definitivně mizí v třímetrových kopcích písku. Vracíme se zpátky k rozcestí. Zpět do Douz nechceme, volíme tedy směr přímo na sever k několik kilometrů vzdálené asfaltce na Matmatu. Už je ale dost pozdě, takže hledáme místo na spaní. Po chvíli v dálce vidíme několik zelených kopečků. Jsou to keři porostlé valy. Za jedním z nich tedy vybíráme místo na noc.

Při stavbě stanu na nás čeká nemilé překvapení ve formě prasklé tyčky. Jako „správně“ vybavení cestovatelé si nevezeme náhradní. Izolačka nás i stan snad podrží! Poté následuje další překvápko – jsme tři. Honza, já a klíště jak batoh. Dva roky stará desinfekce z motolékárničky se nějak záhadně vypařila, takže využíváme služeb slivky made by JoDik. Ožralé klíště přeci jen vzdává boj s Honzou a jeho nohou a vykvedláno ven padá do moře písku. Operace dokončena, jdeme spát.

Bydlení v poušti

8.den – 29.dubna, 135km

Bydlet v poušti znamená mít písek úplně všude – ve stanu, spacáku, botách, polívce, bagetě, o tělesných otvorech nemluvě 🙁 Snaha o vyklepání se míjí účinkem. Počasí je stále stejné – zatažená obloha, silný východní vítr, ráno a večer kolem 20°, přes den do 30°. Po jedné ze stezek najíždíme na asfaltovou spojku Douz – Matmata. Beru za plyn, dva, tři a motorka škube jak zběsilá. Evidentně je udušená, takže nezbývá než zkontrolovat vzduchový filtr. Z airboxu vyndávám oranžovou kouli, která prý kdysi byla K&N filtrem. Filtr kupodivu nepropustil nic, takže vnitřek sání je v pohodě. Na to abych jej vypral nemám dostatek vody ani dost velkou nádobu 🙁

Nezbývá něž ho jen provizorně vyklepat, sundat z něj ten největší humus a zevnitř jej prolít vodou. Písek z airboxu jde ven dobře. Zkouším jet dál a motorka ani moc neprotestuje. Kilo jede bez problémů, zato díky nedostatku vzduchu žere jako tank a strašně smrdí benzínem. Takže chci honem zajet k první benzínce, kde to všechno pořádně vyčistit. Přijíždíme do Matmaty, turistického centra plného hotelů a naháněčů. Při dotazu na benzín nám jeden týpek na mopedu ukazuje, že máme jet za ním. To nechceme, jen radu. Tu zase nechce dát on 🙁 Nakonec se tedy za ním rozjíždíme. Míříme na poslední konec vesnice, kde jsme ještě nebyli. V tom maník zpomaluje a zakecává se s kámošem. Využíváme jeho slabé chvilky k úskočnému manévru.

Bereme za plyn a mizíme. Bohužel ani tady benzínka není. Ptáme se tedy policistů a ti nás odkazují do 10km vzdálené Matmata Nouvelle. Čeká nás super asfalt a samé serpentiny. Konečně vidíme benzínku. Předtím ještě dokupujeme zásoby jídla a pití a pak hurá ke stojanům. Bereme plnou, zajíždíme kus dál ke kompresoru a servisní půlden začíná. Vyndávám ten pískový válec značky K&N a pod proudem vody se z něj snažím opět vytvořit vzduchový filtr. Po delším cachtání se věc zdárně vyvíjí. Takže s ním rychle na šňůru a usušit. Podkládáme motorky šutrákama a přezouváme gumy. Mezitím k benzínce přijíždějí mraky turistů namačkaných v džípech, pro které jsme skvělá atrakce 🙂

Za dvě hodiny máme přezuto, zrepasovaný filtr a můžeme pokračovat. Obsluze čerpačky dáváme 2D za ochotu, vzduch a vodu. Z Matmata Nouvelle míříme na Borj Toual a Beni Zelten, vesničkek na úpatí horského masívu. Čekám na Honzu až dofotí, když přichází asi desetiletý klučina. Evidentně je místní, ale rysy a barva vlasů jej řadí k nám na starý kontinent 🙂 Manželka jistě musela po porodu vynaložit dosti diplomacie 🙂 Za Beni Zelten začínají krásné asfaltové serpentiny.

Dostáváme se tak do půlky. Fotíme překrásnou krajiny, kde vystupující kužely kopců připomínají svým vodorovným členěním včelí úly. Budeme tady spát! Z výšky vybíráme místo na spaní a sjíždíme zpátky dolů. V té změti uliček, hrází a políček se dost motáme, ale přeci jen nacházíme rovné místo s palmami a valem, chránícím nás od pohledu shora ze serpentin. Honza se realizuje ve večerním táboráku, stavíme stan a jdeme spát.

Oslí stezkou k Bir Zoui

9.den – 30.dubna, 138km

Budí nás nezvyklý úkaz – azurová obloha bez mráčku, sluníčko a bezvětří. Na koupání u moře ideální počasí, nás ale čeká trasa podél ropovodu přímo na jih do pouště. Před odjezdem pohřbíváme skoro sjeté pneumatiky na kopečku nad táborem. Stavíme slušnou mohylku a zakládáme tímto první sklad pneumatik Mitas v Tunisu. Konečně se vymotáváme zpátky za spleti cestiček na hlavní cestu plnou serpentin. Po chvíli vyjíždíme přímo v Toujane na turistické 104. Z minulé výpravy vezu fotku jednoho děvčátka. Fotili jsme jí na jedné vyhlídce tady u Toujane.

Po chvilce ježdění sem a tam konečně nacházíme ono obydlí – první stavení na kopci při výjezdu směrem Medenine. Přicházející chlápek v ní poznává svou sestru, která již ale bydlí dole ve vesnici (teď jí může být tak patnáct, takže je už možná vdaná mamina 🙂 Dostáváme rozmarýnový čaj, hrajeme si s jeho dvouletou holčičkou a pak fotíme celou rodinku. Ať máme něco na příště, až sem opět pojedeme 🙂 Na silnici potkáváme patričku Taliánů, se kterou jsme se míjeli již včera. Kousek za Toujane odbočujeme na šotolinu přes hory směr Ksar Jedid. Projíždíme podél hory Jebel Mogor. Cesta se scvrkává na oslí stezku, každou chvíli leštíme spodky motorek o šutry 🙁

Stále jedeme v pustých horách plných kamení a velbloudí trávy. U Bir Zoui se napojujeme na silničku 114. Ta ale po pár kilometrech končí na rozcestí Bir Zoltane a Ksar Ghilane. Odbočujeme na Ghilane. Široká šotolina se ale trousí na spleť cestiček, takže směr držíme jen díky GPS. Projíždíme vyprahlou polopouští, na obzoru již vidíme duny. Pod Ksar Tarcine přejíždíme silnici 211 a za chvíli jsme konečně u ropovodu. Odteď nabíráme kurz jih do Ksar Ghilane. Cesta je sice široká kamenitá, ale je v ní vyjeto spousta kolejí a fůra navátého písku. Jet se dá buďto krokem nebo tak minimálně padesátkou 🙁 Posledních 13km se najednou z ničeho nic zjevuje asfaltka.

Po chvíli nás tedy vítá Ksar Ghilane, ušmudlaný shluk stavení v poušti. Vpravo je ovšem pás palem a zeleně. Vjíždíme do něj a po chvilce motání vybíráme místo k obědu. Zkoušíme shodit nějaké datle. Házíme na palmu snad kubík dřeva, padá jen pár pišišvorů. Jsou dobré, ale za tu námahu to nestojí. Dlouhou chvíli využívám ke kuchání HF. Opět odešlo, tentokrát kabel u tlačítka mikrofonu 🙁 Mezitím kolem projíždějí tůristé v džípech, partička na čtyřkolkách a pár domorodců. V tom se u nás jeden z nich objevuje a chce 5D za parkování a možnost přespání. Jsme pod palmou 2m od cesty, takže moc nechápeme. Pochopíme to totiž hned po odjezdu.

Balíme a projíždíme dál oázou. Najednou jsme uprostřed kempu plného Alemánů, berberských stanů, defendrů, čtyřkolek, koňů a velbloudů. Do kolen ovšem jdeme, když vidíme regulérní jezírko a v něm se koupající návštěvníky. Okamžitě jsme v hledáčku naháněčů. Odmítáme je s tím, že uděláme jen pár fotek a jedeme dál.

To je sice pravda, ale jen z poloviny. Vracíme se zpátky z oázy do vesničky, fotíme se u památníčku Colonne LeClera z r. 1943 a marně se snažíme sehnat vodu. Mají jen sladké limonády, fuj 🙁 Opět tedy zajíždíme do oázy, projíždíme ji až na nejjižnější okraj palmového háje a tady pod stromy snad pro dnešek končíme. Výhled máme přímo na duny, zapadá slunce a je docela fajn 🙂

Nejširší nabídku průvodců a map Tuniska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Antické kanelury v Ksaru Retbet

Řeči o chladných nocích v poušti opravdu mají něco do sebe, bylo 10 stupňů 🙁 Ráno na nás dokonce kapalo. Sice ne voda z oblohy, ale nějaká slaná tekutina ze stromů. Rychle proto balíme stan. Dochází nám nejen jídlo, ale hlavně voda. Každý máme ani ne litr a čeká nás skoro 70km pouští bez civilizace i bez cest 🙁 Z Ksar Ghilane se vracíme těch asfaltových 13km zpátky na rozcestí k ropovodu. Tady vybíráme kurz čistý východ k oázám u Cheniny.

Vyježděná písčito-šotolinová cesta se drobí na spousty dalších, až končí u party dělníků připravujících nějaké stavení. Odtud jedeme spíš na azimut než po cestách. Vítá nás vyprahlá rovinatá pustina, kde se střídá kamení, písek, koryta řečišť a malé keříky velbloudí trávy. Počasí je naštěstí milosrdné, takže se vejdeme do čtyřiceti stupňů. Naštěstí fouká ochlazující protivítr. Po skoro padesáti kilometrech cestou necestou se ostře mění ráz krajiny. Písek ustupuje a přicházejí skalnatá údolí a kaňony. Motáme se v nich sem a tam, až konečně přijíždíme na samou hranu skály.

Problém je, že převýšení cca 100m a skoro kolmé stěny další cestu na východ vylučují. Jedeme tedy podél hrany, až konečně nalézáme docela prudkou cestu dolů plnou šutráků. Konečně jsme dole na planině a napojujeme se na jednu z cest mířících do osady Guermessat. Hladoví a žízniví vykupujeme snad celý místní krámek. Jako raritu zde vidíme jahody, vajíčka a hnědé uhlí. Putujeme dál do vesničky Cheniny.

Jako bych tu už jednou byl – jasně, bílé stavení na hřebeni, mraky nalepených příbytků, to vše na vrcholku jedné ze skal. Moc pěkná, kdysi dávno opuštěná spleť staveb. A tím pádem všudypřítomní turisté, jejich naháněči a celý ten cirkus kolem. Děláme pár fotek a raději pokračujeme dál k oázám u El Douirat. V jedné z nich zastavujeme a dáváme pozdně obědovou přestávku. Cestou k El Douirat míjíme několik odboček zpátky na Ksar Ghilane. Že by jsme dali repete? 🙂

Těsně před Douirat odbočujeme na jih k dalším oázkám rozesetým podél Libyjské hranice. Motáme se po kamenitých políčkách, až konečně nacházíme příhodné místo pro dnešní táboření – sklizené políčko se shlukem olivovníků, pod nimž stavíme stan. V dálce někdo strašně čoudí, celou noc tam hoří ohně. Stylově se přidáváme a také vytváříme malého čmoudíka na uvaření večeře.

Zatímco spím, Honza provádí tůru na jednu z okolních skal. Nahoře nachází staré pohřebiště s hrobkami vyskládanými z opracovaného kamene a zachovalý obětní oltář. Je to pískovcový blok s vytesanými dvěma miskami, spojenými mělkým žlábkem. Raději si nepředstavovat, co se zde kdy dělo 🙂 Dnes musíme dojet do Tataouine, nutně potřebujeme vodu a hlavně benzín. Takže putujeme vyprahlou pouští na jih přes Daghaghra na Ksar Oued Soltane.

Tady nacházíme obdobu vesničky z Hvězdných válek, co je k vidění o 50km severně v Ksar Hadada. Nalepené nízké místnůstky až ve čtyřech patrech nad sebou jako včelí plástve. Oproti rozmístění do křivolakých uliček v Hadadě zde tvoří dvě úhledná a malebná náměstíčka. Kupodivu tu nejsou žádní turisté, tedy kromě nás :/ Na poledne popojíždíme kus za Soltane do stínu palem, kde vstřebáváme dnešní oběd. Honza koupil spolu s tuňákem malou konzervu s nějakou zeleninou. Což o to, jíst se dá, ale pálí jako čert. Hodilo by se pivo, ale tady …. 🙁

Ke všemu to slunce – je 30 stupňů ve stínu a fouká mírný vítr. Po jídle pokračujeme dál asfaltkou ze Soltane do Krachaouia. Tady odbočujeme na jihovýchod po šotolinové cestě. Přivádí nás až k okraji slušného srázu, na jehož dně nechybí alespoň jedno zřícené auto. Sjíždíme dolů na planinu a míříme na Ksar Jedid. Vybíráme cestu asi o maličko dříve, než by jsme měli. Přesto držíme správný kurz podél vedení vysokého napětí. Jedeme po ukázkové pistě. Takže rychle do stupaček, nalehnout do protivětru jako skokani na lyžích a hurá vstříc světlým zítřkům v Ksar Jedid.

Naše počínání odnáší předjížděný pick-up gejzírem prachu, ale s tím se tady v poušti musí počítat. Asi po třiceti kilometrech přijíždíme do skoro opuštěného Ksaru Retbet. Opět shluky několikapatrových kobek, ve zdivu dokonce nalézáme části krásně opracovaných kvádrů se zbytky antických reliéfů a kanelur. Zřejmě z nějakého historického chrámu, Unesco by jistě mělo radost 🙂 Stáčíme se s severu a po pár kilometrech přejíždíme asfaltku do hraničního města s Libyí Borj Machehet Salad a vjíždíme do Ksaru Jedid. Vypadá podobně jako Rebet či Soltane.

Tady v něm odpočívá Unimog tuniské armády s celou posádkou. S velitelem prohazujeme pár zdvořilostních vět, jsou na odjezdu. Nalézáme další pistu do Ksar Mora. Cesta to je strastiplná. Občas zavátá pískem, v jednom úseku se ztrácí v nánosech třiceti centimetrů prachu. Lítáme v tom s motorkami jako hadr na holi. Konečně z toho svrabu vyjíždíme k opuštěným stavením. Blíží se západ slunce. Dost vážně uvažujeme, že to tu pro dnešek zabalíme.

Po chvilce váhání přesto jedeme dál až ke Ksaru Mora. Ten je již na zdejší poměry velmi hustě osídlen, takže před ním mizíme do pouště hledat nějaké místo na spaní. Tak po dvou třech kilometrech kličkování mezi navátým pískem a velbloudí trávou konečně zastavujeme. Rychle se stmívá, proto do sebe házíme něco k jídlu a už skoro za tmy za jednou z dun stavíme stan.

Vyschlé jezero S’Areg Makhzene

12.den – 3.května, 345km

Přestože spíme v poušti, probouzíme se do úplně promáčeného rána. Stan, písek, motorky, na všem je strašně vody. Čekáme až začne smažit sluníčko a vše pěkně vysuší. Mezitím k nám míří pastevec na oslu. Oslík toho má evidentně plné kecky, pod tíhou pána skoro šoupe břichem o zem. Startujeme. Vyjíždíme z pouště na cestu přes Ksar Morra. Nic moc. Je hustě osídlen a vypadá dost nevábně. Začíná v něm však asfaltka do Tataouine, takže se po ní asi deset kilometrů svezeme.

Pak uhýbáme na Ksour Cherchara. Obrovský ksar na vrcholku kopce, pod kterým se rozprostírá dnes již vyschlé jezero S’Areg Makhzene. Trasa vede po jeho dně, takže na nás čeká skvěle upravená navlhlá pista. V jednom místě dokonce brodíme 🙂 Jedeme dalších 30km, až se dostáváme na asfaltku 111 do Ben Guerdane. V Guerdane panuje čilý ruch. Okamžitě se stáváme cílem překupníků, někteří nám nabízejí i peníze. Jsou ale takové divné, větší a celé zelené. Jasně, Libye je odsud jen 30km, cedule hlásí Tripoli 220km 🙂 Škoda těch neskutečných administrativních tahanic ohledně vstupu, strašně rádi by jsme se tam podívali 🙁 Alespoň si tedy procházíme krytou tržnici.

Prodávají zde hlavně „čerstvé“ maso a ryby. Je libo právě uříznutou hlavu berana, celý kozí bok či malého žraloka? Nic není nemožné 🙂 Kupujeme vodu, tuňáka (konzervu:), bagety a pár sladkostí a míříme na sever k moři a profláknutému ostrovu Djerba. Objíždíme zátoku Bahiret El Bibane o odbočujeme na uzoučký pruh země mezi zátokou a širým mořem. Tady zastavujeme a dáváme pauzu na oběd. K tuňákovi jsme přikoupili i další malou plechovku zeleninového salátu s obrázkem papriky. Rudá barva rozemletého obsahu dopředu varovala, ale takovýhle oheň nikdo z nás nečekal 🙁 Tohle by složilo i trénovaného Maďara!!! Taky si prolézáme kousek pobřeží. Tvoří jej mělké a teplé zátoky z korálů, za nimi už teplota vody jde dost dolů.

Nemáme dost sladké vody na omytí, takže koupání raději vypouštíme. Chceme se podívat na konec téhle úzké „kosy,“ kde má být podle mapy nějaká pevnost. Bohužel místňáci asi kilometr před koncem prokopali napříč kanál, takže máme smůlu. Tahat motorky do půl metru slané vody se nám vůbec nechce. Otáčíme to zpátky a po 109 přijíždíme do Zarziz. Je to slušně velké město, které však podlehlo příliš moc turistickému ruchu. Jak by ne, Djerba je odtud snad třicet kilometrů. Váháme, zda se tam jet podívat. Je moc hodin a těžko by jsme tam mezi těmi nóbl hotely hledali místo na spaní. Nakonec to stornujeme a volíme zrychlený přesun do šedesát kilometrů vzdálených hor za Medenine. Cesta utíká dost rychle. Jak by ne, jedeme po hlavní turistické trase, po které se vyvážejí auta napěchovaná turisty na okružní jízdy po Tunisu. Ani ne za hodinu jsme v Medenine. Při průjezdu narážíme na hotel, kde jsme kdysi spali.

Po stočtyřce přijíždíme až před Toujane, kde se totální rovinatá placka táhnoucí se od moře mění v pohoří oddělující poušť. V serpentinách zkoušíme jednu z nově protažených odboček. Bohužel tu zatím projelo jen jediné vozidlo, a to buldozer. Takže se na malá políčka přes ty hromady šutrů prostě nedostaneme. Projíždíme tedy dál za Toujane, kde nahoře v serpentinách odbočujeme na Zmerten. Situace je úplně stejná – mraky fajnových políček včetně stromů a palem, ale přístup jen pěšky a v pohorkách 🙁 Uzoučká asfaltová silnička se klikatí mezi vrcholky kopců, až se mění v prašnou cestu.

Takhle jedeme snad dvacet kilometrů, až tvoříme dokonalé kolečko a dojíždíme na hranu hřebene, odkud je vidět ta nížina táhnoucí se k moři. Konečně pár zatáček před klesáním bereme za vděk jedním z políček, na které jde jakž takž vjet. Protože nejsme moc dobře ukrytí, oheň bude až ráno. Jíme něco ze studených zásob, stavíme stan a jdeme spát. Ještě dostávám vynadáno, že jako stavař jsem blbě zniveloval místo pro spaní. Honzu prý tlačí nějaká hrouda, nejraději by mě poslal do vesnice pro motyku.

Zrychlený přesun ke Kebili a solném jezeru Chot El Jerid

13.den – 4.května, 184km

Po velmi lehké snídani – večer jsme si nic nekoupili 🙁 se vracíme asi kilometr zpátky do vesnice a zkoušíme druhou z odboček. Vede mezi čerstvě vybudovanými políčky a hrázemi sevřenými mezi svahy hor. Po chvíli zjišťujeme, že vlastně jen projíždíme slepým údolím a po pěkné okružní cestě se vracíme zpátky do Zmerten a dál klikatou uzoučkou asfaltkou na hlavní do Matmata.

Volíme zrychlený přesun do Douz, kde bereme benzín. Chceme si i umýt motorky. Není problém, cena činí 3D za motorku. Absolutně nechápeme, za tuhle cenu u nás v pohodě umyjeme auto v myčce i voskem! Zkoušíme smlouvat, bezúspěšně. Šedesát korun za ošplouchnutí půl motorky wapkou odmítáme dát. Zajíždíme k jednomu z krámků pro něco k jídlu. Vida, sámoška 🙂 Nakupujeme pár nezbytných věcí, ale i nějakou tu dobrůtku ve stylu bábovky, dortíky a tak. Při placení nás ale přechází chuť a zrak. Předražené minimálně o 30, ale spíš tak o 50%!!! Holt jsme v Douz, turistickém centru jižního Tunisu 🙁

Těžce zaplacené jídlo jdeme konzumovat před krámek do stínu stromů. Za chvíli se ale špatná nálada rapidně lepší. Začíná kolem nás proudit čím dál tím víc mladých slečen. Jak by ne, pár metrů odtud je škola 🙂 Když asi po hodině tato příjemná ceremonie končí, my pokračujeme dál ve zrychleném přesunu před Kebili a solné jezero Chot El Jerid. Je strašné vedro, fouká nepříjemný protivítr a tady na té vyprahlé placce je skoro k nevydržení. Zaráží mě, jak jezero za tak krátkou dobu vyschlo. Voda se teď drží jen v úzkém pruhu podél silnice, zbytek je jen písek 🙁

Zastavujeme na focení a odpočinek u jednoho z krámků. Okamžitě přibíhá prodavač a ochotně nabízí spoustu zboží. Stačí říct, že jsme Češi a horlivost ho kvapem opouští. Dobře ví, že smrdíme korunou a byznys nebude 🙁 Konečně přejíždíme jezero a hned v první vesničce Cerada zajíždíme do krámku pro vodu. Ne že by jsme neměli. Máme jí dost, všechnu ale skoro vařenou!

Bereme jednu vodu a celou bagetu. Pokládáme na pult 1D a než stačíme v peněžence najít nějaké drobáky, dostáváme ještě vráceno. Chvilku váháme, kde prodavačka udělala chybu. Prý je normální cena pro místní – voda za 0,5D a bageta za 0,3D. Před krámkem se k nám vloudili místňáci. Vytahují mobily s foťákem a zvěčňují se s námi. Rozhodujeme se, zda jet do oáz v okolí Tamerzy nebo navštívit pouštní městečko z Hvězdných válek nad Neftou.

Rozhodujeme se pro Války. Jedeme podél palmových hájů, na obzoru vidíme solné jezero Jerid. V Neftě odbočujeme směrem na sever a u cedule Oung Jemel pokračujeme do pouště. Asfalt okamžitě mizí a přichází na řadu moc krásná, 13km dlouhá pista. Je na ní strašně vytlučená roleta a spousta písku, takže cesta je fakt utrpení. Ani řidiči vyhlídkových toyot nás vůbec nešetří a míjí nás v oblaku prachu. Konečně přijíždíme do údolíčka s kulisami. Aut je tu požehnaně a turistů šestkrát více. Vyrostly zde stany s půjčovnou čtyřkolek, velbloudů, řidiči jezdí po dunách, prostě klasický cirkus.

Procházíme bludištěm kulis, děláme pár fotek a jdeme si vydechnout do stínu. V jednom z prodavačů suvenýrů poznávám člobrdu z fotky, tak mu jí dávám jako dárek. Vyčůraně doufám v nějaký cetkový revanš, bohužel marně 🙁 Slunce míří k západu a my se loučíme s městečkem ze Star Wars. Když jsme přetrpěli zpáteční cestu do Nefty, zajíždíme do nitra palmových hájů pod ní. Motáme se motáme, až to Honza málem posílá přímo do rigolu napříč cesty. Otáčíme se a zastavujeme pod palmami na jedné z mnoha travnatých zahrádek. Noc bude krušná, je tu kolem fůra psů a komárů.