Měsíc na Madagaskaru – 2. část

ANTSIRABE/MORONDAVA

ANTSIRABE je velice pěkné, kultivované město. Velké domy datují ještě z dob koloniálních, zdá se, že lidé tu žijí na vyšší úrovni než v jiných částech země. Město je protkané zelení, parky, po ulicích se toulalo méně zoufalců či žebrajících dětí. Viděli jsme školy, soukromé kliniky, kostely, obchody s vitrínami. Nabyli jsme dojmu, že tady se dá práce sehnat zřejmě snadněji – vyrábí se zde ruční papír, zpracovávají se rohy zebu do nejrůznějších ozdob či kuchyňského náčiní, ženy tkají látky, pousse-pousse (rikši) – tradiční způsob přepravy je zde také velmi populární. Na trhu se prodává snad úplně všechno, co se dalo ještě nějakým způsobem zpracovat – například sandále z pneumatik (vzorek pneumatiky slouží jako podrážka – aspoň nekloužou), nebo použitá žárovka, kt. se postaví dnem vzhůru na podstavec, dovnitř se dá knot a slouží pak jako petrolejka atp. Antsirabe se stalo zajímavou turistickou lokalitou. Zůstali jsme zde několik dní. V průvodci jsme se dočetli, že místní nemocnici založili a spravovali norští misionáři, to nás uklidnilo, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Noha bolí, tak co.

V nemocnici nastalo pozdvižení. Bílí mezi tmavými. A nečekají řadu. Nejlepší chirurgové, Dr. Richard a Dr. Ely, jim dali přednost a berou je prioritně, bez tak si to zaplatili … Naštěstí doktoři mluvili trochu francouzsky (v infinitivech), tak jsem jim vysvětlila, co banálního se přihodilo. Ordinace, stůl, vybavení – zapomenutý svět, ale to mi bylo jedno, chtěla jsem vědět, co noha. Dr. Richard (na mou žádost) s rukavicemi a sterilovaným nářadím otevřel ránu a po chvilce konstatoval, že „nohu ještě řezat nebudem“. Oblil mě pot, Ctibor dostal barvu jako by se právě probudil po prohýřené noci. Diagnóza: infekce se dostala hlouběji do nohy, vyžrala během těch několika dní maso a směřovala ke kosti. Dostal lokální anestetikum, ale nestačilo – po vyčištění se objevila otevřená díra v noze 8 x 8 x hloubka od kůže ke kosti. Na otravu krve to ještě nebylo – bulky jsme nikde nenahmatali. Tehdy nám dr. řekl, že do léta se to možná zacelí. V duchu jsme se mu vysmáli. Dnes vidím, jak byl jeho odhad přesný. Po celý zbytek dovolené jsme pak museli chodit každý den na převazy a čištění. Kdyby bylo na mě, odlítáme ihned zpět do Evropy. Ale víte, jací jsou chlapi…Místní antibiotika nezabrala, naštěstí jsem se o tom zmínila před jedním naším průvodcem (Michel se jmenoval, nezištný, dobrosrdečný a seriózní člověk, kt. nás pak provedl zákulisím města, kde turista sám by si nikdy netroufnul jít – doporučujeme všem!), jehož bratr shodou okolností studoval v Bretagni a dnes je „chef chirurgien“ soukromé kliniky léčící problémy s pohybovým ústrojím. Konexe dělají své, a tak, jak tady v Praze žádné známé mezi doktory nemáme, tak na Madagaskaru jich po této zkušenosti máme hned několik. Kdybyste někdo potřebovali udělat „tour“ po malgašských klinikách, uvedu zde aspoň některé kontakty lidí, kt. nám neuvěřitelně pomohli:

Antsirabe: Hospitaly Loterana Andra No Madio, Antsirabe – Dr. RICHARD, Dr. ELY

Antsirabe:Centre Reeducation Motrice de Madagaskar, Antsirabe – Dr. Bonaventure Rakotonandrasana

Morondava: Dr. Victor Ralijaona

Druhý den jsme hned ráno, opět zcela haluzácky prioritně, nastoupili u tohoto vytíženého pana doktora, nejvyššího šéfa kliniky. Byl na stáži v Evropě, popovídali jsme si o aktuální situaci ve Francii, mezitím co zaživa čistil ránu … a předepsal silná antibiotika. Na internetu jsem pak zjistila, že jsou italské výroby, to mě ujistilo,  14 dní 3 x denně. To musí porazit i vola. S důvěrou je tedy začal Ctibor pojídat. Vzhledem k tomu, že bylo potřeba každý den chodit na převazy, museli jsme radikálně přehodnotit naši vytyčenou a načtenou trasu. Vynechali jsme tedy původní plán sjíždění řeky Tsiribihiny, návštěvu jedinečných Tsing (skály jehlicovitého tvaru) a přesouvali se pak jen po jednotlivých městech a národních parcích. Ještě mě napadla spásná myšlenka, a to vzít si kontakt na jeho kolegu působícího v dalším městě, kde jsme měli zrovna namířeno. Tímto štafetovým způsobem jsem pak postupovala i v dalších městech. Vyřídila jsem vždy srdečné pozdravení, vysvětlila, co jsme zač, a bylo zajištěno, že o nohu bude dobře postaráno. Kuriózní situace nastala v Morondavě, malinkém městečku na pobřeží Mozambického kanálu. Jak chcete v sobotu ráno, 24.12.2006, na Štědrý den najít doktora – chirurga, co bude zrovna mít službu a ještě bude ochotný se s vámi vůbec bavit? Nemocnici jsme našli, ale doktor nikde. Jak by taky ne – na Štědrý den, navíc v sobotu, úřady niepremávaju… s užmoulaným dopisem v ruce a taxikářem, který jediného chirurga ve městě, dr. Victora, dobře zná, běháme po ulicích a hledáme náš kontakt. Máme ho. Nesedí doma s dětmi, ale nakupuje ve Fuji film do foťáku….hrkám ze sebe, kdo jsem a co po něm chcu, mávám před ním svým doporučením a tlačím ho do taxíku jedoucího směrem na kliniku. Pohodový a poklidný Dr. Victor již také bez anestetik vyčistil otevřenou ránu, zopakoval to, co jeho předchůdci „do léta se to spraví, amputovat to již není třeba“, vzal si do kapsy pár ariary a od té doby jsme se setkávali pravidelně každé ráno až téměr do Silvestra. Před novým rokem se rozhodl to zašít. Ctibor se naučil odpovídat na otázku, zda „ça va“ také zpětným „ça va“, a tak si na sále s tváří rudou od bolesti a křečovým „ça va“ celkem dobře povídali.

Cesta do MORONDAVY trvala několik hodin, celou noc a celý den. Venku pařák, vevnitř pařák, jediná cesta spojuje tuto západní část s východní částí; navíc polňačka – s ohromnými výmoly od Miandrivazza až do Morondavy. V období deštů zcela nesjízdná.  Jediný most přes řeku zbořen – důsledkem cyklónu a povodně. Avšak Malgaši jsou vynalézaví a ze zbořeného mostu  si nic nedělají. Ostatně, ani s ním nic nedělají. Proč taky. Most je zbořen a to přináší paradoxně peníze. K mostu z jedné strany přijedou taxi-broussy, na druhé straně už čeká „spoj“. Přes řeku se cestující přebrodí, turisté využijí služeb místních přenašečů batohů. Celá vesnice se přestěhovala k mostu. Postavili si tam chýšky a přijíždějícím prodávají ženy vařené jídlo, muži přenášejí náklad. A spokojeny jsou všechny strany.

V Morondavě jsme se usídlili na několik dní. Bylo zde co k vidění a město přitom nepůsobilo hekticky. Vánoce strávíme rozhodně tady. Klima je zde zcela odlišné než v jiných částech země: vlhký vzduch, teplo, permanentně jsi spocený, sprchuješ se a přitom se potíš. Neuvěřitelná konstelace. V noci šel aspoň trochu závan od moře. Přes poledne se nedalo ani hýbat, tak jsme si četli: Jiří Macek, Madagaskar. Výborná knížka. Kromě standardních údajů o Madagaskaru, kt. si lze z internetu snadno nastudovat, doposud žádná knížka s tak živými zážitky, jak o nich psal Macek, nevyšla. Knížka, či spíše deník, tak barvitě a vtipně popisuje nevšední dojmy, pocity, že si to lze zcela reálně představit a v duchu se tam také přenést. Jedinou vadu na kráse to má, a to, že se musí číst přímo na místě. Kdo si tuto knížku přečte z tepla domova, nepochopí nic. Ani si nic nezapamatuje, nic z toho nebude mít, možná tomu nebude ani věřit. Když jste však někde tam, všechno vnímáte dvakrát intenzivněji. A pak když se o stejných pocitech dočítáte v knížce, ustrnete. Hodně jsme na něj museli myslet. Kdoví, kde je mu dnes asi konec.

Malgaši na Štědrý den nehledí jako na velký svátek, dělají, jako by se nechumelilo. Ono se však vážně nechumelí. U nás pod nulou, tam čtyřicítky nad nulou. Ráno zaplavili trh jako obvykle, prodávali oblečení, čínské cetky, vyhřáté maso, zkrátka všechno. Přišlo mi to jako jeden velký bazar. Rozdíl od jiných dnů byl snad ten, že restaurace byli přeplněné lidmi, převážně turisty, a taky že se večer všichni procházeli na pláži. Houfy lidí, ve velkých skupinkách, chodily tam a zpět. Pod palmou jsme si předali vánoční dárky, seděli a jen je tak pozorovali. Mnohdy se vyplatí jen tak pozorovat. Svádělo to k nočnímu koupání, nikdo se však nekoupal, tak jsme tam raději taky nelezli. Druhý den z rádia jsme se dověděli, že v této oblasti jsou teď silné proudy a že před několika dny se tu utopily dvě holčičky…

Půjčili jsme si od místního borce kola, kt. stála nekřesťanské peníze. Kolo je pro ně drahá vzácnost. Náhradních součástek není nazbyt, v případě, že se vozítko pokazí, dávají to dokupy, jak se jen dá. Mobilní jsme se vydali do 15 km vzdálené a proslavené aleje baobabů. Po cestě jsme narazili ještě na zavřenou ČESKOU restauraci. Aspoň to tak vypadalo, všude byly naše vlajky. Jmenovala se Restaurant d´Or. Majitele jsme nikde nenašli. Zastavili jsme se ještě na mši, to bylo moc pěkné, všechny lavice byly zaplněné zpívajícími lidmi, trochu jsme tam razili, navíc jsme nic nerozuměli, tak jsme po chvilce pokračovali dál.

Z aleje baobabů pochází většina známých fotek. Stromy lemují polňačku z obou stran, jsou několik metrů vysoké, ani ve dvou se obejmout nedají. Zadržují v sobě vodu, z kt. žijí v období veder. Vypadají, jako by rostly naopak. Koruna stromů se podobá spíše kořenům. Mají zajímavou vlastnost, a to že jsou samozhasitelné, nešíří zkrátka oheň. V případě požáru neshoří. Mezi baobaby lze spatřit občas ňákou tu chýšku s několika dětmi. V planinách není voda, lidé musejí docházet až několik kilometrů do nejbližší vesnice. K tomu jim většinou slouží volský potah tažený zebu. Dovézt vodu je v těchto vedrech akce například na celý půlden až den, s rychlostí zebu 5 km/hod se není co divit.

Všimli jsme si, že lidi v Morondavě jsou klidnější, víc v pohodě, nejsou tolik dotěrní na cizince; hlavně na dětech se to pozná. Narozdíl od těch z Tany, tady jsou dětí své, ještě nepolapené a nezničené hamýžností, jsou takové spontánní, nenásilné. Na Štědrý den jsme koupili balík bonbónů, měli jsme i ňáké pexeso, obrázky z ČR – jsme si zahráli na matku Terezu. Děti byly nadšené. Supr pocit.

Dr. Ralijaona se rozhodl ránu sešít, byl to tedy poslední den v Morondavě. Stehy jsme se rozhodli vytáhnout už sami, někde jinde. Opustili jsme město a vydali se na cestu. Již jsme věděli co nás čeká, žádná neočekávaná překvapení jsme již nečekali.

Z Morondavy jsme se zpět přes Miandrivazzo vydali zpět do Antsirabe, odkud jsme pokračovali dále směrem na jih do Ambositry a  NP Isalo.

AMBOSITRA/RANOHIRA – NP ISALO

AMBOSITRA leží ve vyšší nadmořské výšce než ostatní města, obklopená zelení, horami, kopci. Bylo tu podstatně chladněji, za to se výborně dýchalo. Jiné klima způsobilo, že je zde i zcela odlišný ráz krajiny – převážně rýžová políčka, sytě červená půda zřejmě s vysokým obsahem železa, žádné chýšky z listí, klacíků, hlíny, ba naopak – pálené, červené cihly! I pět jich ženy nosily na hlavě…bez držení prosím! Lidé jsou zde vyššího vzrůstu, žijí převážně z turismu. Vzácné, červené dřevo – rosa, chráněné, zakázané k jakémukoli použití, je hojně využíváno právě pro výrobky sloužící na suvenýry. A turisti houfně nakupují a zkupují ve velkém. My taky…

Na Madagaskaru žije několik odlišných kmenů. Je to dáno historicky. V této oblasti žije kmen Betsileů a Merina. Každý kmen má své tradice, zvyky, způsob pohřbívání, svůj dialekt, mezi sebou se nedomluví. Kdysi to bylo i tak, že se mezi sebou ani nemísily. Vzhledově se lidé od sebe značně liší. Co však je společné všem Malgašům, je, že na rozdíl od skoro-sousedů Afričanů jsou mírumilovnější, méně bojovnější. Možná je to dáno malajskými předky, kt. byli prvními obyvateli ostrova. Společné mají také kromě oficiální francouzštiny a malgaštiny také extrémně dlouhá jména. Jména jsou vůbec kapitolou samou pro sebe. Nedělí se jako u nás na jméno a příjmení. Každý má své vlastní jméno, jehož význam je převzat z každodenního života, a navíc zachycuje vždy ještě nějaký jiný důležitý magický smysl. Příjmení není ani po otci, ani po matce. Společné příjmení v rodině prostě neexistuje. Své o tom píše právě Macek ve své knize.

Z krásné Ambositry jsme se po několika dnech vydali přes Fiaranantsoiuu zpět do přírody – do NP ISALO.

Park nás ihned okouzlil svou výjimečností a tím, jak byl jiný na rozdíl od ostatních NP. Je to turisticky nejnavštěvovanější park. Do parku se dají pořádat buď jednodenní nebo několikadenní výlety (máte-li vlastní stan). U vstupu (ANGAP) zaplatíte poplatek za vstup do parku a vyberete si průvodce, s kt. se domluvíte na honoráři, podle toho, jaký okruh chcete udělat. Průvodci jsou většinou mezi sebou dohodnutí, nijak se nepodrážejí a ceny si nastaví podobně. Většinou těžce nadhodnocené. Je na vás, jak to s nimi zkoulíte. Nebývá to lehké, mají vlastní interní kartel…My se domluvili na jednodenních výletech: nechtělo se nám trávit noc ve stanu v parku, nejen kvůli toho, že jsme potřebovali přístup k jakžtakž hygieně kvůli Ctiborově noze, ale i proto, že se nám nechtělo v tomto stavu nosit stan, jídlo a pití pro tři. Do parku můžete zásadně s průvodcem a musíte se postarat o vše nutné i pro něho. Ranohira je vstupní branou do parku. V malých chatičkách jsme v ní po několik dní našli své útočiště i my.

Park se vyznačuje zcela odlišnou faunou a florou. Jeho charakteristickým znakem jsou převážně písčité skály, údolí, vodopády, kaňóny, přírodní „bazénky“ – tzv. hnědé a modré jezero (jsou hned vedle sebe a doopravdy tak vypadají, barvy jen hrají). Přírodní scenérie jsou zcela ukázkové. Objevuje se zde často rostlina zvaná pachypodie. Podle mě vypadá jak malý baobab. To okrasné vypadá jak kořeny rostoucí opačně, vzhůru k nebesům, zatímco stonek je baculatý, naplněný vodou pro období sucha. Lidově se jí říká „sloní noha“.

V průvodci se píše, že zde žijí brown lemurs, ring-tailed a sifakas. My jsme měli štěstí a viděli z přímé blízkosti jen sifaky. Hlas lemurů se nepodobá žádnému zvuku, je to spíše takový skřekot, velice snadno rozeznatelný od jiných zvuků. Lemuři mají jediného nepřítele mezi predátory, je to tzv. FOSSA FOSSA, vypadá jak liška a je velmi rychlá. Na Madagaskaru je to jediná šelma.

O LEMURECH:

Madagaskar se může pyšnit svými endemity (na světě nikde jinde se neobjevující druh), ať už to jsou různé druhy rostlin či zvířat. Příznačný název pro Madagaskar, LEMURIA, vystihuje přesně, to co je pro něj tak charakteristické.

Lemuři jsou poloopice, vyšší druh primátů. Na Madagaskaru žijí již od pradávna, lidé se zde přistěhovali až později (původem z Malajsie, Indonésie a Afriky). Mají specifické vlastnosti, jako např. že některé druhy jedí vlastní výkaly, živí se listím, kt. tráví fermentací – nestrávenou potravu totiž vylučují a pak znovu požírají a vstřebávají. Pro některé domorodce představují ztělesnění duchů mrtvých. Proto je uctívají a neubližují jim. Lemuři bývají označováni jako „dobré“ nebo „špatné“ fady. Kvůli vypalování pralesů však jsou na pokraji vyhynutí, a i když jsou chráněni, zabírání jejich teritoria vypalováním tomu nijak nenapomáhá.

Lemuři se vyznačují dlouhými ocasy, silnými končetinami a zahnutými drápky. Žijí v korunách stromů, perfektně skáčou, na zemi se pohybují bočními skoky na zadních (sifaky). Ocas slouží jako kormidlo. Vydávají zvláštní zvuky, kt. se mezi sebou dorozumívají. Zní to jak orchestr, když se do toho pustí celá tlupa. V současné době je známo cca 52 druhů lemurů. Nám se poštěstilo zahlédnout jen některé druhy, většinou v NP. Viděli jsme i zřejmě ochočeného lemura na krokodýlí farmě, nechal se i nakrmit, avšak bylo to hrozně divné, vůbec ne přirozené, choval se jako by byl pod vlivem…

ILAKAKA se nachází kousek od Isala. Je známé především pro své safíry. Je to velký kšeft a i v dnešní době se nedoporučuje v Ilakace zůstávat, raději jen projet. Je zcela běžné, že gangy nosívají u sebe zbraně, turisté tudy pouze projíždějí po RN 7 do Toliary (Tuleáru). Čas kvapil, na jih jsme už nepokračovali a z Isala se vydali zpět směrem do Tany. Období dešťů se blížilo, nemohli jsme riskovat, že bychom zůstali někde zablokovaní.

Říká se, že není cestovatele, který by si na Madagaskaru neprožil klasickou střevní chřipku či průjem. Můžete si dávat pozor, kolik chcete, stejně se tomu nevyhnete. Ctiborova mikroflóra je kapku odolnější, tyto nešvary prožil celkem v poklidu, dá se říct. Dal si steak, a ačkoli ho v mžiku ze sebe zpátky vydal, neodradilo ho to. Večer si dal totéž. U mě to mělo průběh trochu horší: koupená konzerva tuňáka s kukuřicí vzala za své: silná střevní chřipka, průjem, zvracení, 40-ky horečky během několika dní. To jsem v životě nezažila. Maximální očista. Ze začátku jsem si nepřipustila, že by to mohlo být z jídla, jakého přeci – těch konzerv? Všude samí komáři – je to malárie, určitě ano, popíchaná jsem snad na všech místech, tělo bolí, hýbat se nelze, teploty nad 40, to jsou jasné příznaky malárie. Panika. To se nám to ale daří. Naštěstí endiaron zabral a tělo zabojovalo samo. Hurá malárie to nebyla, doufejme. Po zbytek dovolené jsem nebyla schopná vůbec nic do sebe dostat, jedla jsem jen rýži a bujónovou kostku masoxu. Silvestra jsem však strávila na neschopence v chatičce blízko Isala. Pocit plno-prázdného žaludku jsem zažila v zápětí ještě jednou, a to když jsme se vrátili zpět do ČR: hlad a neutišitelná chuť po domácí dvojité porci věpřo-knedla-zela se scvrklým žaludkem také pěkně zamávala…

Čas nastal i noze: po deseti dnech bylo třeba vytáhnout stehy, aby nezarostly. Rybičkou švýcarské provenience jsem (po důkladné sterilizaci v ešusu) roztřepanou rukou prostříhala stehy, počítali jsme to, měly by být všechny. Snad tam žádný nezůstal. Avšak, prý že obvyklý chirurgický jev (dnes už to vím), rána se rozjela, už byla trochu srostlá a vyplněná novým dorostlým masem, ale nijak pevně nedržela. Stáhla jsem to zpět obinadlem a do konce dovolené čistili dále malgašským peroxidem červeným Betadinem. V ČR jsme pak zjistili, že se to prodává a užívá i u nás. Na chirurgii nás pochválili, že o nohu bylo v rámci možností postaráno dobře a teď už to chce jen čas. Když si představím, co nás to úsilí a obav stálo, jak nám to pozměnilo původní plány…..a přitom stačilo pouze zajít jednou na pohotovost (kdyby se to však bývalo stalo v ČR, kde by se to zřejmě asi nestalo…).

FIARANANTSOA/NP RANOMAFANA

Zpět z NP Isalo jsme se vydali přes hlavní uzel, Fiaranantsouu, do NP Ranomafana. Ve Fianě začíná trasa jediné železnice vedoucí směrem k Indickému oceánu do Manakary. Nejezdí však pravidelně, jízdní řád mění dle počasí a stavu železnice. Raději jsme neriskovali a historický vláček jsme si pouze vyfotili.

V případě, že byste se chtěli výborně najíst, doporučujeme francouzskou restauraci blízko vlakového nádraží: Chez Papillon. Ta se nám velmi osvědčila. F. je po Taně druhým největším městem, městem intelektuálů a taky hlavní spojnicí mezi Tanou a jihem ostrova. Navozuje však dojem tmavého, špinavého města, kde však najdete i to, co by vás ani v duchu nenapadlo. Tak např. bomba camping gaz: náplň došla a my plánovali NP. Ani náhodou by mě nenapadlo, že u jakéhosi vetešníka ve schované uličce najdeme přesně ten typ, co potřebujeme. Jako všechno, i toto byla náhoda – poradil nám to lékárník. Asi to byl kámoš.

Tak, jak to vypadalo v NP RANOMAFANA, tak si představujeme skutečný deštný prales. Žilo to neuvěřitelně. Rozbouřená řeka, pijavice na nohou, permanentní hemžení, různorodé zvuky, zážitek. K vidění zde jsou obrovské bambusy (nesrovnatelné s těmi našimi v květináčích), orchideje, ale také gekoni, chameleoni, žáby,  lemuři. Poprvé se nám podařilo zahlédnout malého lemura bambusového. Schovával se v korunách stromů, viděli jsme jej jen z dáli, ale viděli.

V Lonely planet se píše o možném výletu do termálních lázní blízko vesnice Ranomafana. Ale pozor: tato informace musí být již zastaralá, lázně jsou opuštěné, staré a evidentně nefunkční.

Několik postřehů na závěr:

• Malgaši jsou velcí fotbaloví fanoušci. Při vyslovení slova Česká republika bylo nejčastější reakcí – á ano, Pavel Nedvěd, toho známe. Zdá se, že je v těchto končinách velmi populární.

• také jsme při vstupu do NP Ranomafana zahlédli na dveřích nálepku s kontaktem na českého průvodce, Zdeňka Strnada, na jehož přednášce jsme shodou okolností těsně před odletem byli. To vás nutně potěší. Živé informace o Madagaskaru lze kromě těchto typů přednášek získat také z velmi zdařilé expozice v Nár. muzeu v Praze, alespoň během letošní „Muzejní noci“ tam ještě byla.

• zdá se, že zde není žádná střední vrstva, jsou buď velmi chudí nebo velmi bohatí, nesrovnatelný rozdíl lze cítit mezi životem ve městě a na vesnici (v některých místech ještě svíčky místo elektriky, zdroj vody vzdálený několik km atp.)

• aktuální prezident: Marc Ravalomanana. Před ním Ratsiraka, kontroverzní vládce a kamarád Jacquese Chiraca. Zpronevěřil pár veřejných $ a teď žije ve Francii. Ravalomanana naopak přislíbil potlačit korupci, hlad a bídu. Zavedl nové platidlo, ariary. Před tím se platilo malgašskými franky.

• hřebíček, vanilka a safíry představují hlavní vývozní artikly. Paradoxně rýže se stala dovozním zbožím. Vzhledem ke zdvojnásobení  počtu obyvatel za poslední desetiletí (méně úmrtí než dříve díky např. finanční podpoře či zásobování léky z EU, kt. se tímto snaží pomoct zvýšit životní úroveň) se poptávka po hlavních surovinách zvýšila a Madagaskar se v tomto smyslu stal nesoběstačným. Rýže, kt. kdysi vyvážel do celého světa, se dnes musí dovážet a draze platit.
• před návštěvou je bezpodmínečně nutné zvážit co možná nejvhodnější období (vyhnout se období dešťů a cyklónů – dokáže pršet bez ustání několik dní vkuse, a to stejně intenzivně). Lidé v tomto období vůbec nevycházejí z domů, cesty jsou nesjízdné, některá místa bývají nadobro odříznutá. Jídlo stojí až třikrát více než je jeho obvyklá cena. Vlastní zásoby  jsou bezpodmínečnou nutností.
• platidlo: ariary, vše se počítá v tisících. Na bankovkách jsou vyznačeny obrázky se zvířaty charakteristickými pro Madagaskar, negramotní tak při placení platí  např. dvěma sifaky atp.
• obydlí bývají různá: buď z pálených cihel, nebo ze dřeva a listí. Zajímavé bylo, že slaměno-dřevěné domky se staví na kůlech, např. 0,5 m od země. Bude to zřejmě kvůli vlhkosti ze země a dešti.
• odlesňování: stěžejní problém malgašské vlády, neboť k němu kvůli extenzivnímu zemědělství dochází zcela permanentně. Lidé, převážně pak na vesnicích, mají hlad, potřebují zasít rýži, a tak kočují v houfech, celé vesnice se stěhují. Nejdříve vypálí kus lesa, tři roky po sobě tam zasejí a sklidí rýži. Pak putují zase dál. Nějaké zahnojování je netrápí. Nejhorší na tom je, že je netrápí ani ten vypálený les! Přemýšlejí krátkodobě, hlad mají teď. Značný příjem jim zajišťuje turismus – turisté zde jezdí hlavně kvůli přírody, zvířatům, když vysekají tento jedinečný les, kt. tu roste několik stovek let a už nikdy nedoroste, turisté zde přestanou jezdit. Kromě toho, neničí tím pouze floru, ale též faunu. Někteří lemuři jedí pouze jeden typ bobulí, ty rostou pouze na některých stromech, když je místní vypálí, nechávají tak zahynout i je samotné.  Je to jak nekončící spirála, proto se vláda snaží lesy ochránit vyhlášením NP či chráněným územím (asi 10 % lesů). Za 20 let z lesů prý už nic nezbude, dnes jich zbývá cca 20 % z původních 70 % zalesněné plochy.  Deforestace nezpůsobuje pouze vyhynutí zvířat, ale i erozi, destrukci svahů, odtud pak zátarasy na cestách, objížďky. Lidé půdu nevyužívají pouze k zemědělským účelům, ale též na výrobu dřevěného uhlí.
• Malgaši bývají velmi zruční: zpracují snad vše, co se zpracovat dá. Z rohů zebu vypracují kuchyňské náčiní, suvenýry; z použité žárovky vyrobí petrolejku, vypálí si cihly, postaví si dům, ručně si vyrobí papír atp. Pro mě nepochopitelným paradoxem zůstává to, že např. si sami dokážou zpracovat a pěstovat bavlnu, avšak již ušité kalhoty se dováží jako hotový produkt z Číny.
• neexistují zde žádné ropovody: benzín, nafta se dovážejí v cisternách na kamiónech z přístavu Tamatave, kam se dováží ve velkých tankerech. Z Tamatave vede do hlavního města pouze jedna road, takže když byla v r. 2002 politická krize, bylo zablokování této spojnice jednoduchým nástrojem, jak si udržet moc a postavení v zemi.
• hlavním a přirozeným jazykem zůstává malgaština, francouzština, ačkoli představuje oficiální jazyk, zůstává až na druhém místě, tzn. ne všichni jí hovoří
• spousta věcí bývá fady (tabu), tzn. nemluví se o tom
• zvyky a udržování tradic tvoří denní součást života. Např.: hledání manžela(-ky) – ten, kdo se cítí na to, že by chtěl v nejbližší době založit rodinu, to dá ostatním na vědomí tím, že ♂ si dá do vlasů hřebínek, s kt. chodí, a ♀ si uváže okolo krku šátek. Pokud jeden či druhý vyjádří zájem o svůj protějšek, jako důkaz si předají šátek či hřebínek. Obvykle sňatek může být uzavřen v případě, že ♂ prokáže, že je dostatečně bohatý, tj. má dostatečně velké stádo zebu.
• nadháněči: dávejte si pozor na nadháněče, jsou všude kolem vás, doprovázejí vás až k hotelu, ačkoli si to nepřejete a nevšímáte si jich; za každou službičku (např. že vám poví, kde je nejbližší zastávka taxi-broussu) si žádají peníze. Stalo se nám např., že jsme chtěli stopnout taxi-brousse ve vesnici, kudy obvykle projíždí (Ranomafana). Místní gauneři si všimli, že tam na něj čekáme, a zajistili si výdělek tím, že nám přislíbili, že ho pro nás zastaví oni sami. Tzn. nezaplatili jsme řidiči běžnou cenu, ale museli jsme dát víc, jinak by se s ním domluvili a nechali ho jet bez nás.
• přezaměstnanost: pro mě zajímavým jevem byla až nepochopitelná „přezaměstnanost“. Tak např. v lékárně za pultem v prostoru 5 m² pracovalo celkem 6 lidí: jeden podával lék z poličky, druhý se na něj podíval a zkontroloval jej, třetí se mě zeptal, jestli ještě něco nechci, čtvrtý jej zabalil do sáčku, pátý poslal paní z kasy usazené na židli o metr dále, šestému jsem teprve platila …
• životní tempo: mura mura – velmi v poklidu, pomalu, bez spěchu, spoustu času
• smlouvání: ačkoli vám to může být nepříjemné (u nás na to nejsme zvyklí), na Madagaskaru to bude váš denní chleba, bez kt. můžete lehce být vzati na hůl.
• kontroly na cestách: jsou zcela běžné; vojáci kontrolují stav vozidla, kt. většinou nejsou v pořádku, za úplatek vás pustí dál. Nesmějí se však fotit, velice citliví jsou i např. na focení letadla, kt. jsme přiletěli. To se nesmělo taky fotit.

Několik užitečných malgašských slov:

psáno dle výslovnosti

saláma, salámi	dobrý den
velůma	nashledanou
misaotra	děkuji
tsara	dobrý, pěkný,dobře
mura mura	pomalu
eny	ano
tsia	ne
azafady	prosím, promiňte
tsy azoka malagás	nerozumím malgašsky
čátr ní tauna	vše nejlepší do nového roku
tsingy	„po špičkách“ = tzv. jehlicovité hroty skal. Existují zde Malé a Velké Tsingy, hojně navštěvované turisty
fady	tabu
famadihana	= rituál, tzv. druhý pohřeb, exhumace zemřelého

TANA

Z přírody opět v Taně. Ubytování v hostelu Lambert, zprofanovaný hostel mezi cestovateli pro svou jednoduchost, umístění, vybavení internetem a v neposlední řadě i ceny. Tana se nezapře. Z krásné přírody se rázem ocitnete v prostředí smogu, špinavého vzduchu, neutuchající špíny, odpadků, výparů z aut. Stísněné životní podmínky, nuzota na ulicích, žebrající děti, starci ale i dospělí vás nenechají netknuté. Stačí vyjít z obchodu a už se kolem vás všichni seběhnou…Poslední dny jsme proto strávili na okraji hlavního města a využili je tak ještě k návštěvě krokodýlí farmy. Je kousek od letiště, dá se tam dojít i pěšky. Odměna za příjemnou procházku stojí jistě za to. Tolik krokodýlů jsme pohromadě ještě neviděli. Krokodýli na Madagaskaru neměli žádného přirozeného predátora, dokud nepřišel člověk. Jsou posledním článkem potravinového řetězce a neměli důvod se nijak dále vyvíjet. Na Madagaskaru žije krokodýl nilský stejný jako na africkém kontinentu (žil zde ještě i před oddělením ostrova od Afriky). Krokodýl patří mezi fady. Kdysi si domorodci mysleli, že jsou to převtělení mrtví, a tak jim dávali oběti v podobě dobytka (zebu), ale i krásných dívek. Na farmě je možné ochutnat krokodýlí maso (jí se pouze ocas).

MÍSTO ZÁVĚRU:

….  jedna důležitá věc mi z Mackovy knížky utkvěla v hlavě: váhate-li mezi čtením a tichou procházkou přírodou, jděte ven, do přírody. Dá vám to víc než číst nějaké cizí příběhy. Nebo ještě líp: běžte si pro vlastní zážitky. A pak o tom něco třebas napište…:)