MERHABA ARKADAş!

Turecko – země, kde se vždy setkávaly různé světy. Evropa s Asií, křesťanství s islámem, západ s východem. I dnes se tady všechny vlivy mixují do exotického koktejlu, jehož neobvyklou chuť jsme se rozhodli vyzkoušet. Turecko je krásná země s dlouhou historií, která určitě má návštěvníkům co nabídnout.

Peripetie před odjezdem

Nápad podívat se na motorce do Turecka jsem v hlavě „pěstoval“ delší dobu. Původně ovšem mělo být Turecko spíše tranzitní zemí, hlavní cíl ležel ještě o kousek dál – v Sýrii. Osud tomu však chtěl, že cesta do Sýrie se (prozatím) neuskutečnila, a to z čistě byrokratických důvodů. Poté, co se naše žádost o víza zaslaná příbuznému do Prahy v poště záhadně ztratila, jsem se rozhodl zajet na syrský konzulát osobně. Do odjezdu už zbýval jen týden, ale po telefonickém sdělení, že vyřízení víz se provádí právě do týdne, jsem si vzal den dovolené a vydal se do Prahy. Jednání s úředníkem na ambasádě ovšem připomínalo spíše scénku Monthy Pythonova létajícího cirkusu a mimo jiné jsem se dozvěděl, že týden v syrském pojetí znamená minimálně 8 pracovních dní. Ačkoliv jsem se snažil nějak dohodnout, bylo to marné – evidentně si nechtěl přidělávat práci. Nu což – přichází na řadu „plán B“.

Balkánská spojka

Do Turecka je možné se dostat více způsoby. Zatímco „zápaďáci“ většinou jezdí trajektem z jižní Itálie do Řecka a pak dále do Turecka, my Východoevropané volíme možná trochu dobrodružnější, ale zato určitě levnější variantu – přes Rumunsko a Bulharsko. Také je možné cestovat přes jiné balkánské země, záleží spíše na momentální situaci v daném teritoriu.

Na cestu s námi jel ještě Jindra se Zuzkou (Honda Deauville 650), já jsem jel s Mirkou na Kawasaki ZRX 1100. Hezké červnové ráno zastihlo oba motocykly i jejich posádky na cestě přes Slovensko do Maďarska. Cesta ubíhala klidně a bez potíží, a za Szegedem jsme na přechodu Nagylak/Nadlacpo asi hodinové proceduře (což je na zdejší poměry celkem slušné) konečně překročili hranici do Rumunska.

Rumunský šok

Pro nepřipraveného člověka to může být docela šok. Hned pár metrů za celnicí nás obklopili dotěrní žebráci a samozvaní umývači čelních autoskel, kteří ovšem u mého „naháče“ příliš nepochodili. To Jindrův plexištít představoval lukrativní cíl, avšak vidinu snadného výdělku jsme Rumunům zchladili rychlým zařazením jedničky a prudkým přidáním plynu. Ještě pár kilometrů za hranicemi leží zóna, kde není radno zastavovat. I tak jsme utržili několik ran kamenem od povalujících se výrostků, kteří si v této zábavě z neznámého důvodu libují.

Jakmile jsme se však dostali dále do vnitrozemí, jelo se docela příjemně a zastavovali jsme už bez obav.

Rumunsko sbírá kladné body

Jako místo noclehu byl určen Temešvár, kde Jindra znal osvědčený kemp. „Camping International“ sice není vrcholem luxusu, ale má vše co je potřeba a není drahý.

Průjezd Temešvárem, a většími rumunskými městy obecně, většinou není nijak zvlášť příjemný. Ulice občas připomínají tankodrom, provoz je chaotický, a řidiči balkánsky temperamentní. Ale mimo města jsou hlavní tahy i jejich značení převážně obstojné, a krajina také stojí za pohled. Vesničané ve vnitrozemí na nás byli vždy přívětiví a jejich chování ostře kontrastovalo s přístupem lidí poblíž maďarských hranic. Dokonce nás zastavila místní policie, takže jsem očekával vymáhání nějaké nesmyslné pokuty, ale hoši byli příjemní a jen si chtěli prohlédnout motorky.

Hranice trpělivosti

Rumunská hranice s Bulharskem na jižní straně země v podstatě kopíruje řeku Dunaj, na čemž si obě strany založily zdroj příjmů. Je totiž možno ji překročit buď po placeném mostě u města Ruse, nebo přívozem, který pochopitelně také není zadarmo. My jsme na základě Jindrových zkušeností zvolili přívoz na přechodu Bechet / Orjahovo. Není to ovšem jen tak – lodě nemají pevný jízdní řád, anebo ho sice mají, ale stejně jezdí, jak se úředníkům zachce. I samotné odbavení je krásnou ukázkou úřednické buzerace. Nemá však cenu se rozčilovat, protože pak je to ještě horší. Nejlepší je zdravě asertivní přístup.

Bulharské „zajímavosti“

Po absolvování všech procedur a překážek už byl večer, a tak byl čas hledat místo na spaní. Stan jsme si postavili v ohradě u maringotky meteorologů za 2 plechovky Staropramenu. Později jsme se s nimi pustili do řeči (a konzumace slivovice) a dozvěděli se, že nešlo o klasické meteorology – jejich specializací a jedinou činností byla střelba raket do mraků, aby rozháněli kroupy. Až budu velký, budu meteorologem…

Bulharská silnice zpočátku silnici vůbec nepřipomínala. Jeli jsme tak čtyřicítkou a projížděli dvaceticentimetrové jámy, abychom se vyhnuli těm půlmetrovým… Dlouhé úseky pomalé jízdy byly docela únavné, ale jinak to nešlo. Při chvilce nepozornosti by tady člověk snadno prorazil olejovou vanu nebo pneumatiku. Tato příšerná „vozovka“ naštěstí nevedla přes celé Bulharsko, ale „jen“ pár desítek kilometrů.

Na srazu s bratry

Dál už to šlo o něco lépe. Jak tak jedeme, najednou zaznamenáváme zvýšený výskyt motocyklů, a to včetně vyšších kubatur, což v Bulharsku není úplně běžné. Se zájmem pak odbočujeme na malou silnici vedoucí lesem, sledujíce ceduli „motosraz“ napsanou v azbuce. A opravdu, ocitáme se na opravdovém bulharském motorkářském srazu. Jedná se o mezinárodní akci – jsou tu i Rumuni, Turci,a další obyvatelé okolních zemí. Nejlépe jsme si pokecali s motorkářem, který přijel na Dněpru z Makedonie. Hned po příjezdu se na nás vrhl s výkřiky „Ahoj bratři!“ a začal se s námi vítat, jako bychom se znali nejmíň 20 let. Mimochodem, uměl plynně anglicky, německy i rusky.

Směr Turecko

Po tomto zpestření pokračujeme dál průsmykem Šipka, kde jsou pěkné serpentiny s kvalitním povrchem. Na vrcholu stoupání navštěvujeme muzeum bitvy Bulharů s Turky r. 1877 a užíváme si skvělý výhled na okolní hory.

Zbytek cesty přes Bulharsko utekl rychle. Před hranicemi ještě kupujeme bulharský sýr, pak zbývá jen vytrpět další tragikomickou celní proceduru, a – konečně vstupujeme na turecké území. Je už večer, takže stavíme stany na parkovišti hned za celnicí. Nikdo si nás nevšímá, až na trochu dotěrného prodavače preclíků, který se nám snaží vnutit své produkty. Jindra, který je v Turecku potřetí, ho však zkušeně vyhazuje plynnou Pražštinou.

Welcome to Asia!

Z pohraničního Edirne jedeme dále na východ a s nadšením vstřebáváme odlišnost a specifika jiné kultury. Projíždíme přes Istanbul, a i když je ještě ráno a dopravní špička zdaleka nezačala, provoz na mnohaproudých ulicích je docela divoký. Zatím nikde nezastavujeme, klasické turistické atrakce nás příliš nezajímají. Vjíždíme na známý most přes Bosporskou úžinu a s povznášejícím pocitem míjíme ceduli „Welcome to Asia“.

Turecké silnice jsou zatím docela dobré (rozhodně lepší než v Bulharsku), v okolí je neustále něco zajímavého k vidění, počasí vynikající, motorky šlapou jako švýcarské hodinky – co víc si přát?

Cesta zkrátka příjemně ubíhá, avšak po odbočce na vedlejší silnici (dle naší mapy asi něco jako „silnice 2.třídy“) se asfaltový povrch mění na štěrk a makadam. Okolní krajina je ovšem fantastická, takže „zkratky“ nelitujeme. Když se Slunce začíná klonit k obzoru, rozhodujeme se rozbít tábor u horského jezera Abant. V Turecku je volné kempování povoleno, což znamená, že s hledáním místa k noclehu tady většinou není problém.

V noci na nás sice dotírá smečka zdivočelých psů, ale hodíme jim nějaké zbytky jídla, což je zabaví a už se nevrací. Pouze stále slyšíme jejich vytí.

Z pohádky do pohádky

Ráno se dle dohody rozdělujeme. Jindra se Zuzkou už větší část Turecka znají a vydávají se na východ k jezeru Van. My jako nováčci v této zemi chceme prozkoumat vnitrozemí a jihovýchod, kde jsme si vytipovali několik cílů.

První úsek vede přes vnitrozemí směrem na Ankaru. Provoz je téměř nulový a krajina opět nádherná. Ani Ankaru blíže nezkoumáme, frčíme dál k vyschlému solnému jezeru Tuz Gőlű. Je to velká bělostná plocha, dlouhá několik desítek kilometrů. Místní se chlubí, že je druhým největším solným jezerem na světě. Není sice úplně vyschlé, ale maximální hloubka je jen asi půl metru (ačkoliv ještě asi 300 metrů od břehu je vody sotva po kotníky).

Nedaleko odtud začíná Kapadokie, pohádkové území, které jakoby ani neleželo na naší planetě. Surrealistické skalní útvary ze sopečného tufu vznikly jako výsledek činnosti různých přírodních sil. Ve 3. století se zde ukrývali první křesťané, proto je tu i v několika patrech do měkkého kamene vykutaných mnoho jeskyní a obydlí, které můžete procházet celé hodiny. Centrem oblasti je městečko Gőreme, dost turizované ale milé. Mezi další zajímavosti v okolí patří např. osmipatrové podzemní město nebo kaňon Ihlara. Taky se projíždíme na velbloudech a dáváme si s místními vodní dýmku.

Cesta na východ

Ačkoliv na většině tureckých hlavních tahů je docela slušný povrch, vedlejší silnice – zejména na východě – často překvapí. Místy nás čekaly úseky pokryté navršenými ostrými kameny velikosti dětské hlavy, šotolina, štěrk, a další „lahůdky“. Je jasné, že silniční pneumatiky Bridgestone Battlax nejsou na takový terén nejvhodnější, a také jsem se smířil s tím, že ZRX zřejmě nikdy nevyhraje Paříž-Dakar, nicméně je nutno říci, že motorka vše zvládla s přehledem. Opět se potvrdilo, že i s dobrým cesťákem je možno vydat se takřka kamkoliv, kde vedou alespoň jakés-takés cesty.

Na východ od města Kahraman Maras pomalu začíná oblast obývaná Kurdy. Adiyaman, Kahta, Malatya a další už jsou vyloženě kurdská města.

Záhady minulosti

Právě v této oblasti leží národní park Nemrut Dagi, na jehož území se nachází jedny z nejpozoruhodnějších tureckých památek. V příšerném vedru zastavujeme u mostu přes přítok Eufratu, který zde při svém pochodu postavili římští legionáři (respektive jejich otroci). V nedaleké čajovně se pak domlouváme s mladým Kurdem, který se nabídl, že nám bude dělat průvodce. Nakonec si plácnem a částečně autem, částečně pěšky zkoumáme místa, kam bychom se jinak asi nedostali. Jednak o nich ani nevíme, jednak mladík používá cesty, které jsou spíše dobytčími stezkami. Jestli tudy jezdí častěji, tak se nedivím, že auto vypadá tak jak vypadá – prý je staré 3 roky, ale já bych to odhadoval tak na 20. Sűkrű („náš“ Kurd) to valí díra-nedíra, podvozek úpí, ale nesmíme moc zpomalit, jinak prý vyvře motor… Cestou jsme málem přejeli želvu, která se nám bleskovým manévrem neúspěšně vrhla pod kola.

Zlatým hřebem je pak cesta na samotný vrchol hory Nemrut Dagi, kterou jsme ovšem plánovali dlouho dopředu. Tady, na místě objeveném úplnou náhodou teprve koncem 19. století, leží ve výšce 2150 m.n.m. pozoruhodný útvar. Umělá 50 metrů vysoká mohyla, obklopená kamennými terasami s obřími sochami a skulpturami, je obestřena mnoha tajemstvími. Ačkoliv je označována za více než 2000 let starou hrobku krále Antiocha, dosud nebyly nalezeny žádné lidské ostatky ani pohřební komora. O účelu tohoto místa se ve skutečnosti nic neví, stejně jako dosud nebyl rozluštěn význam některých zvláštních reliéfů a dalších nalezených artefaktů.

Podobně je tomu ostatně i s jinými památkami v tomto národním parku, jakými jsou např. 158 metrů hluboká, astronomicky orientovaná šachta neznámého účelu (většinou označovaná jako studna, ačkoliv dle některých geologických průzkumů studnou není a nikdy nebyla), vyražená do skály poblíž ruin starověkého města Arsameia a další…

Na návštěvě u Kurdů

Další nezapomenutelný zážitek na sebe nenechal dlouho čekat. Přes počáteční protesty jsme se nechali přemluvit a vyrazili s našim průvodcem na návštěvu jeho bydliště a rodiny. Vesnice ležela na odlehlejším místě a museli jsme tam dojít pěšky, načež nás obyvatelé začali vítat jako dávno ztracené děti. Mladíkova rodina měla asi 30 členů, přičemž všichni bydleli v jednom domě. Dospělí spali v patře, v suterénu bylo místo pro dobytek a děti. Vybavení domu bylo velmi skromné, koupelnu ani záchod neměli, a vodu brali ze studny.

Ovšem s takovou pohostinností se člověk v „civilizovaném“ světě hned tak nesetká. Dostali jsme ihned čaj, a poté místní začali snášet další občerstvení. Ještě nikdy u nich nebyli lidé z Evropy. Urážkou hostitelů by bylo odmítnutí kumysu (zkvašeného kobylího mléka), které nechali kolovat ve velké nádobě.

Zábava se protáhla až do pozdních nočních hodin, kdy přišly na řadu kurdské tance. Pochopitelně jsme museli přespat – a to na čestném místě na střeše domu, v příjemném nočním vzduchu pod miliony hvězd.

Ke snídani upekla jedna z žen placky z mouky a vody v malé kamenné pícce, my jsme k tomu dostali ještě vaječinu, sýr a zeleninu.

Po loučení a výměně adres zase do sedla. Jedeme na jihozápad nad syrskými hranicemi, k jižnímu středomořskému pobřeží. Je takové horko, že musíme občas zastavovat a chladit si helmy ve vodě.

Jihozápad

Další dny trávíme relaxací u středomořského pobřeží. Po silnici, která ho víceméně kopíruje, se pomalu přesunujeme na západ. Jelikož sezóna ještě nezačala, pláže jsou zcela prázdné a moře úplně průzračné. Využíváme i kempy, z nichž některé leží přímo na pláži.Naprostá pohoda…

U Antalye opět míříme do vnitrozemí. Během asi dvaceti minut vystoupáme od rozpáleného pobřeží do pustých hor Západního Taurusu, kde je docela slušná zima. Není tady mnoho stálých osad, zato míjíme stany nomádů.

Přijíždíme do Denizli, kde se s námi majitel jednoho obchůdku pouští do zajímavé diskuse o bibli a koránu. Mustafa pracoval mnoho let v Německu a má o Evropě slušný přehled.

A opět se vracíme k pobřeží. V Izmiru se snažíme najít nějaké místo k noclehu, a nacházíme jej v podobě parkoviště u přímořského stánku s občerstvením. Na jeho hosty i obsluhu se díváme zprvu s trochou nedůvěry, neboť všichni z nějakého důvodu působí dojmem protřelých recidivistů. Později se z nich však vyklubali velmi příjemní lidé a já jsem se jim v duchu musel omluvit za svou podezřívavost. Po setmění, když se Alláh nedívá, vzájemně chutnáme rakiji a slivovici, sedíme a diskutujeme dlouho do noci. Ráno se nám majitel skromného stánku snaží zdarma a zcela nezištně vnutit polovinu svého zboží a když odmítáme, aspoň nám tajně do kapes strká nějaké sladkosti…

Deštivý návrat

Rozloučili jsme se se všemi s nehranou lítostí, ale vzhledem ke krátícímu se času zbývající dovolené jsme museli jet. Ten den jsme ještě navštívili slavný antický Pergamon (Bergamo) s amfiteátrem a zbytky mnoha budov, a také koupili typický ručně tkaný koberec. Vzadu na motorce sice přibyl velký balík, ale cena byla neodolatelná… Pak už na nás čekalo městečko Canakkale, odkud vyplouvají trajekty přes mořskou úžinu Dardanely. Jejím překročením jsme se zároveň vrátili do Evropy.

V příhraničním městě Edirne opět potkáváme Jindru se Zuzkou a trávíme tu poslední tureckou noc.

Turecko opouštíme se smíšenými pocity. Jsme rádi, že vše dopadlo dobře, ale zároveň je nám líto, že už to končí…

Za zhoršeného počasí míříme do Bulharska, kde tentokrát projíždíme průsmykem Trojan. Prší, vrcholky jsou v mracích, a i dále je pořád zataženo, ale až na výjimky se nám daří zázračně prokličkovat oblačnou frontou, aniž bychom příliš zmokli. Na bulharsko-rumunských hranicích čekáme celkem přes 4 hodiny, protože nejede přívoz přes Dunaj. Mám chuť Bulharům sprostě vynadat, ale raději se ovládám. Nemá cenu si zbytečně na poslední chvíli kazit dovolenou.

V osvědčeném kempu v rumunském Temešváru se ještě seznamujeme s Holanďanem, který je na cestě z Indie na Enfieldu, a pak už přes Maďarsko rychle domů.

Během celé 18 dní trvající cesty jsme najeli zhruba 7500 km. ZRX fungovala celou dobu naprosto bez problémů a odvedla vynikající práci.

Vzpomínky

Co říci závěrem? Dojem z Turecka byl naprosto úžasný. Příroda je nádherná a rozmanitá, od piniových lesů přes suché polopouště až po banánovníkové plantáže, a hlavně hory. K tomu zajímavé památky, pestrá kultura, minimální provoz na silnicích mimo města, příznivé ceny, zkrátka vynikající koktejl.

Naprosto nejúžasnější jsou však lidé. Jejich pohostinnost a přívětivost byla až neuvěřitelná. Stačilo zastavit ve městě a okolojdoucí se ihned seběhli a ptali se, jestli nepotřebujeme pomoc či radu. Cizí lidé nás neustále zvali na čaj, na jídlo, či dokonce na nocleh, a chtěli si povídat, včetně např. obsluhy benzinové stanice. To vše z opravdového zájmu a naprosto nezištně. I riziko krádeže čehokoliv z motorky je výrazně nižší než třeba u nás, a my jsme popravdě řečeno v Turecku nezaznamenali jediný okamžik, kdy bychom se cítili ze strany lidí ohrožení. I když jsem už procestoval část světa, musím říci, že takové skvělé lidi jsem dosud nikde nepotkal. Rád bych jim poděkoval za spoustu zážitků, pro které se těžko hledají vhodná slova.

Raději si nedovedu oproti tomu představit, s jakou by se potázal turecký motocyklista v mnohdy lhostejné či xenofobní České republice…

Pouze v hodně turistických oblastech (západní riviéra, Istanbul) jsou lidé díky přílivu turistů lhostejnější a vypočítavější, a obchodníci či jejich nahaněči vám pořád vnucují nějaké zboží či služby za „zaručeně nejlepší ceny“. Taky to tady vypadá spíše jako v západní Evropě, McDonaldy, nové autosalony a benzinky atd. Abyste poznali pravou tvář Turecka a jeho obyvatel, je nutné se důsledně vyhýbat turistickým resortům a raději jet do vnitrozemí a/nebo na východ. Čím více, tím lépe. Tam je ale vhodné si začít dávat pozor na hady (ti se nám několikrát mihli okolo motorky), škorpióny a jinou havěť. Volně tu žije mnoho želv, jež se občas producírují přes cestu, a na silničních „checkpointech“ často hlídkují vojáci se samopaly.

Ale to už jsou detaily, které by Vás neměly od cesty odradit. I já se už těším, až zase uslyším známé a upřímné: Merhaba arkadaş – vítejte, přátelé !!

Autor článku Michal Hamšík článek publikoval na www.motoroute.cz .

Michal Hamšík

michal-h@raz-dvacz