Mentawajci ze Siberutu

Skvělé je, že své cesty nijak neplánuji, ale nechávám plynout, a právě ten moment překvapení, vstupu na neznámou půdu a nová seznámení dávají cestě silnou dynamiku a zároveň ujištění, že jdu tam, kam mám jít. Za pár hodin přistanu v Singapuru a zkusím se ubytovat v nějaké vesmírné kapsli. Bude Popeleční středa, Tomáš Halík ani Laďa Heryán mi popelavý kříž na čelo nenapíše, ale stejně budu vědět, že nastala postní doba a je čas vnímat svět kolem střízlivýma očima. A začít psát příběh padesátiletého šedého Vlka, který se chce vydat po stopách Prsatého muže na ostrov Siberut a možná ještě dál, třeba do hloubi svého nitra. Otázka je, zda se nebojím toho, co tam najdu. A jestli vůbec něco najdu a někam se dostanu…

Ze Singapuru přes Padang na Siberut

Po dvoudenní prohlídce kosmopolitního Singapuru přistávám do krásného indonéského podvečera na Západní Sumatře ve městě Padang. Pořizuji indonéská víza za 35 USD a měním si dvě stě eur za tři miliony indonéských rupíí – sláva je ze mě milionář! Taxikář André mě veze asi čtyřicet kilometrů (za 300 000 rupií) do hostelu Padang View, kde strávím nějaký čas, než připravím vše na expedici Siberut.

Od dalších cestovatelů dostávám kontakt na siberutského „guida“. Jmenuje se Kornelius Soukunen Sakaliou a stává se mi společníkem a průvodcem pro několikadenní putování a focení Mentawajců. Čeká na mě v přístavu Muara Siberut, kam přijíždím z Padangu ve speed boat. Ta vyplouvá brzy ráno a po nějakých sedmi hodinách doplouvá na Siberut.

Kornelius mě na skútru odváží do svého skromného obydlí, kde už jeho rodina chystá uvítací hostinu. Jí se vsedě na dřevěné podlaze a podává se ságo – místní tradiční pokrm. Ságo je škrobovitý prášek, který se vyrábí z kmene ságových palem metroxylon sagu a připravuje se tak, že se smíchá s vodou, naplní se do dutých bambusových stonků a peče se na žhavém uhlí. Slovo ságo pochází z domorodého slova sagu – výrazu pro jídlo obecně. Nechybí ale ani rýže, ryby, krevety či motýlí larvy. Po výtečném jídle Kornelius domlouvá focení místní mládeže v tradičních oděvech, které se ve vesnici používají už jen při slavnostech a tanečních vystoupeních.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Mimo civilizaci

Nazítří vyrážíme mimo civilizaci, kde ještě některé Mentawajce uvidíte v tradičních bederních rouškách, silně potetované a s květinami ve vlasech. Na několikadenní cestu musíme nakoupit zásoby jídla a hlavně tabák a cigarety – ty prý otvírají srdce domorodců a svolnost k fotografování. Jedeme několik hodin proti proudu řeky do opravdové džungle, kde není elektřina ani signál. Vyfasoval jsem vysoké holiny, v nichž se pak s Korneliem a jeho synem brodíme bahnitými cestami do vesnice Batosap. Tady bydlí šaman Marcus, mentawajským jménem Tagogo, se svou ženou Teotagogo.

Typické mentawajské obydlí je postaveno na kůlech a prkenná podlaha je metr až dva nad terénem. Pod prkennou podlahou pobíhají slepice a prasata a dojídají zbytky, které propadnu podlahou. Marcus nás hostí dosti nezvyklou kombinací pokrmů – na zemi se servírují krevety, žáby a kokosové palačinky.

Život Mentawajců je propojený s okolní džunglí, s níž jsou bytostně spjati. Podnikáme výpravy do okolí, ochutnávám kyselé ovoce pagu, Marcus mi ukazuje postup výroby látky na bederní roušku z kůry stromu baiko a vysvětluje, jak se vyrábí jed pro lov opic a dalších zvířat. Opičí lebky zdobí každé místní obydlí a odkazují na skutečnost, že Mentawajci byli ještě donedávna také lovci lidských lebek. Já měl štěstí – bydlel jsem u vcelku mírumilovného šamana Marcuse, kterého jsem pro jistotu pravidelně zásoboval dostatečným množstvím cigaret, a když na mě několikrát napřáhl mačetu, tak prý jen zkoušel moji ostražitost a vždy se rozesmál huronským smíchem, jak mě vylekal a vystrašil.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

Jednoho večera jsem byl svědkem i rituálu obětování dvou kohoutů a následného šamanského tance, kdy Tagogo společně s dalším šamanem Amantiru imitovali mávání ptačích křídel, za zvuku bubínků bosýma nohama podupávali po prkenné podlaze v čím dál rychlejším tempu až k jakési taneční extázi. Alkohol ani žádné taneční drogy k tomu nepotřebovali – možná se napojili na ducha džungle anebo do nich vstoupil duch obětovaných kohoutů, kdo ví, každopádně to byl intenzivní zážitek, při němž vám běhá mráz po zádech: setkáváte se s něčím prastarým, ale zároveň současným. Slovy se to nedá příliš dobře popsat, ale až se na ostrov Siberut vypravíte, tak to také ucítíte.

Tak šťastnou cestu, kamkoli se vypravíte.

Váš šedý Vojtěch Vlk