Méně známá Severní cesta do Santiaga de Compostela

Santiago de Compostela bylo založeno na přelomu 4. a 5. století n. l. Název města je odvozen z Campus Stellae (Hvězdné pole). Později pak byl zkomolen na Compostele. V 9. století zde byly objeveny údajné ostatky svatého Jakuba Staršího, jednoho z dvanácti apoštolů, kteréme se ve španělštině říká Santiago. Jeho ostatky jsou uloženy v katedrále.

Katedrála je cílem Svatojakubské pouti, ve španělštině el Camino de Santiago. Historie pouti navazuje na legendu, podle které byl svatý Jakub Starší jako jeden z Kristových učedníků poslán konat misijní činnost na Iberijský poloostrov. Po návratu byl popraven v Jeruzalémě, ale jeho ostatky byly přeneseny zpět do místa jeho misijního působení. Podle tradičního výkladu, který nelze doložit dále než do 12. století, ostatky svatého Jakuba Staršího nalezl v roce 835 biskup Theodomir z Iria Flavia. Biskup našel místo, kde je svatý Jakub Starší pohřben. Tolik z historie.

Já jsem cestu začal v cantabriském Santanderu, mimochodem název jedné ze silných fin. skupin ve Španělsku, kde jsem také získal Credencial /Catedral Iglesia del Cristo/. Dveře jsou z levé strany hlavního vstupu do katedrály, tj. od ulice Somorrostro. Informační středisko, kde získáte mapu, je v hlavním parku  Jardines de Pereda.  Všem doporučuji se zde chvíli zdržet. Je to velmi pěkné přístavní město a ostatně počátek vaší cesty. Místo je spjaté s bratry, sv. Emeteriem a Celedoniem, kteří umřeli mučednickou smrtí ve 3. st.n.l. Opravdu, pokud máte čas, využijte ho zde. Stojí to za to.

Pokud jste si jisti, že už je čas vyjít, tak na vaší mapě je cesta označena mušlemi – jak ostatně vidíte sami. Co se týče samotných značek, ty jsou tady na zemi v podobě kamenných destiček. První místo, kam byste měli dojít, je Polanka, kde je alberque. Mně se to ale nepodařilo, a to kvůli dosti nejasnému značení za městem. Tak jsem si alespoň ale mohl projít tamní kraj, který mimochodem stojí za to.

Druhý den, po noci strávené ve stanu (mimochodem stan je dobrý, ale těžký a ne zcela nezbytný, záleží na vašem zvážení. Upozorňuji, že opravdu byly chvíle, kdy jsem si sáhnul na dno, a to mám myslím dobré fyzické dispozice), jsem se vypravil dál a došel do malebné vesničky Santillana del Mar. Když si to tak vybavuji, byla to možná nejtěžší etapa na celé cestě. Kolem 30km v 45 stupňovém vedru na slunci na celkem náročné trase. Nicméně Santillana je pěknou odměnou za utrpení. Toto památkově chráněné území, středověké městečko je klenotem v okolní, převážně „prázdné“ krajiny. Najdete zde i alberque a hlavně, co jsem potřeboval já nejvíc, vodu. Alberque je otevřeno od 17 hodin, proto jsem se zde, ač mě to hodně lákalo, nezdržel a šel dál směrem ke klášteru v Combreces. Tam také bylo mé první využití systému nocleháren pro poutníky a jak se potom i ukázalo na dlouhou dobu jediným místem, kde jsem trávil noci. Co se ale týče samotného místa. Bydlení je v malém domečku vedle klášterní zahrady, cca pro 20 osob. Nejdůležitější je krom pěkného místa, možnost účastnit se nešpor jako poutník, které nejsou běžně veřejnosti přístupné a kterých jsem na cestě mimochodem účastnil vícekrát. Je to náboj a ona druhá strana mince této cesty. Je to to, co dává duchovní rozměr člověku na neznámém místě. Cítíte se zde, že jste, přijímán, jako tuším řekl Matouš. „Berte každého cizince, poutníka, jako by to byl sám Ježíš“. Obecně lidé jsou k vám velmi vlídní a ochotní. To něco jsem ale měl pocítit naplno na konci mé cesty, to ale jsem ještě nevěděl.

Další trasa se jde z Combeces do San Vincente da la Barquera. Cesta vede podél Cantabrijského moře. Opět nádherné prolnutí přírody a civilizace v městečku Comillas. Večer se pak, když těsně před tím vidíte celé město před sebou jako na dlani, ocitáte v San Vincente da la Barquera, do kterého vede most De la maza postavený kolem 15. století na 32 pilířích. Tak jsem si u toho vzpomněl na témata u bankovek Evropy… Ve zdejším alberque, které je vyjímečně myslím soukromé, zažijete opět zajímavý večer. Krom večeře, která je společná a po které vás přijde navštívit místní kněz, je o zábavu v tom dobrém slova smyslu postaráno. Co mi utkvělo v paměti je, kdy se ptal, odkud ten a ten člověk pochází. Pak přidal nějakou spojitost k té a té zemi. Já jako Čech jsem chytil, a to jsem nepochopil zcela, protože má španělština nepatří k mému dobrému jazykovému vybavení, porcelán u lustrů, řekl pak tuším franc. lumiere, jako světlo a něco s Jugoslávií. Což jsem už vůbec netušil kam míří, ale vzpomněl jsem si na svého praděda Srba. Tohle přeci není možné. Nebo je?  

Čtvrtý den je cesta do Ribadedeva. To přecházíme do dalšího kantonu – Astúrie. Je to městečko na hoře řečené Nové Mexiko – to ostatně spatříte sami v podobě situovaných domů a jako v případě i doby, kdy jsme navštívili místo my, v podobě festivalu, fiesty, která dává této přezdívce zapravdu. Alberque bylo sice na zajímavém místě, ve sportovní hale, kdy místo k odpočinku nebylo sice nejlepší co se týče komfortu, ale jako poutník si nemůžete přát víc a o to víc, že večer se blízko vás pořádá tradiční oslava s melodickými písněmi této kultury.

Pátý den se ubíráte do Llanes. Tady si opravdu užijete moře, nádherných zátok a přilehlého okolí. Zde alberque pro poutníky není. Ubytováváme se v young hostelu. Cena 10euro. Informaci dostanete v informačním středisku.

Další trasa je z Llanes do Leces. Tady, na kopci, je ubytovna opravdu na nádherném místě, s krásným výhledem na krajinu a západ slunce. V okolí jen pár domů. Boží klid. Jen pár poutníků. Na tohle místo budu rád s úsměvem vzpomínat.

Ráno nějak nic moc neženeme. Čeká nás „jen“cca 15km do nedaleké La Isly. Opět s výhledem na moře. Alberque je na kraji města. Musíte se před tím ale zastavit u hospitaliera, který je po cestě. Vstupné je donativo, tudíž dobrovolné. Tady si už i já, co mám batoh plný oblečení, musím vyprat. Dostal jsem se tak nějak tím do domácích prací. A tak jsem udělal i večeři. Bylo to sice jen rýže, ale s plnou oblohou. Ale nádobí šéfkuchaři nemyjí.

Následující zastávka je v Sebrayu. Tam vás uvítá prázdná stavba. Ani živáčka uvnitř. Za to pro poutníky tady je pytlíček s ořechy. Je to ubytovna tak pro 15 osob. Pokud nemáte sebou nic k jídlu, nezoufejte. Jezdí zde auto s potravinami. Zeptejte se ale raději místních.

Další trasu jsme si naplánovali trochu nezvykle, a to vzhledem k času, místu a celkovým zvážením kladů a záporů (možnost ubytování, krajina…) a s pomocí vlaku, dojeli do Aviles, což je od Sebraya kolem 45km. To byl devátý den cesty.  Aviles je pěkné místo. Zato alberque je tady opravdu něco. V areálu bývalé nemocnice, je cca 40 paland a několik jedno lůžek v jedné místnosti.

Soto de Luina je od Avies zhruba 30 km. Tady si můžete zvolit alternativní cestu ze San Estebanu, jít po skalnatém pobřeží. Odměnou je vám samota, klid, moře, hádání se racků, sem tam akrobatický kus nějaké ryby. Doporučuji to ale pro zdatnější jedince. Ono lézt po skalách s x kilovým batohem, není jen tak. Já jsem se pak ještě k tomu ztratil. Ale pokud máte energii, dojděte se podívat do pobřežního města Cudillero. Mohu upřímně říct, že tohle místo stojí za to navštívit. Barevná sonáta domečků postavených na kopci, dělá opravdu z tohoto místa jedno z nejpěknějších míst ve Španělsku. Když jsem mluvil o nejtěžším dnu mé cesty, tak to byla tato část. Z Cudillera je to do Soto de Luina ještě cca 15km. Upozorňuji na cestu přes most. Vedle aut a kamiónů jdete kolem 500metrů s necelým metrem vysokým zábradlím. Musím přiznat, že si nejsem 100 % jistý, zda-li jsem šel camino, ale bylo to dost chvílemi nebezpečné. Hlavně u silného nárazového větru. Dejte si pak pozor na značení vlevo do lesa. Pokud jej přehlédnete, půjdete, ač po cestě, tak o pět kilometrů víc. Pro mě to byla málem smrt:). A ještě jedna věc. Razítko za tři eura dostanete v tamější restauraci. Jinak alberque bylo tady brzy plné. Je cca pro 20 osob, ale dá se vyspat na zemi ve vedlejší místnosti.

Trasa Soto de Luiňa Cadavedo je přes 15km. Na cestě uvidíte typické mosty a pro tuto dobu i typické španělské siesty (poznamenávám, že jsme šli v období blížících se a v samotné době svátků Sv. Jakuba). Albeque je malé. Tady platí opravdu přijít včas.

Do Luarci – Almuňi vás čeká tak 20km a upozorňuji předem, že místo je pro ty, komu nevadí, či spíše, kdo má rád muscy domestici, čili mouchy domácí. Na mou čest, v životě jsem jich neviděl tolik.  Je to nedalekým skladem hnojiva. Mezi poutníky koloval název „kingdom of flyes“. Místo pro 25 duší.

La Caridad je město. Můžete zde nakoupit v supermarkadu. Nocleh pro 25 lidí. Pláž. Doporučuji ale, pokud máte čas nebo máte na výběr, jděte až do Tapii. Uvidíte. Hned za vaším „domovem“ výhled na moře.

Tak a nyní vás čeká přesun do Galície. Tady maličkost. Alespoň pro ty, kdo půjdou cestu v dohledné době. Most přes zátoku se opravuje a je pro pěší uzavřen. Někdo to samozřejmě zkusil, ale je to loterie. Pustí, nepustí. Já jsem šel do přístavu ve Viladúnu a tam dělají vyhlídkové cesty po okolí. Mě jako poutníka vzali na druhý břeh za tři eura. Tak se dostanete do Ribadea. Asi pět minut severně je hned alberque. Kuchyňka k dispozici. Jste v Galícii. Zaplatíte, alespoň za městské ubytovny, všude tři eura. Za Ribadeem je chráněné krajinné území. Kdo chce, je to sice kolem pěti km z cesty, může se podívat na panenskou přírodu. Jinak zásadní věc. Na tomto místě se loučíte s mořem na hodně dlouho. Vlastně navždy, pak už jen oceán. Kdo by ale chtěl, je alternativa po pobřeží až ke Caminu Anglés. Tady ale alberque nejsou.

Další trasa vede do zhruba 35km vzdáleného Abadínu. Doporučuji si proto přivstat. Zvláště pro ty, kdo jdou pomalu a s přestávkami. Je to cesta lesem, horami, kopci. Trvalá změna krajiny, rostlin, všeho.

Ve Vilanova de Lourenzá jsem potkal i prvního Čecha. Nějakého kluka z Pardubic. Ten ale jel na kole už z Čech. Tady klobouk dolu, 3500km. Jinak nezapomeňte tady navštívit zdejší klášter, kapli Valdefloru s hrobkou Svatých. Datace 6.století. Jinak v alberque jsou tři místnosti cca pro 4-6 osob. Abychom nezapomněli, tady už je platný i průvodce pro Camino (malá brožura, kterou budete možnost si vzít ještě mnohokrát jak v samotných ubytovnách, tak i v informačních centrech). Za zhlédnutí stojí určitě i Mondoňeno s katedrálou (stavba započala roku 1219), seminářem Svaté Kateřiny, kostelem Sv. Jakuba a další.

Kolem 17 km je Baamonde. Cesta je vcelku s velkým výškovým rozlišením. Proto šetřete síly. Poznámka, než se vydáte do alberque, tak si nakupte. Ušetříte si tak půl hodinu a hlavně sil, kterých moc po této etapě není. Ubytovna je pro 30 lidí. Takže v pohodě. Kuchyň, ochotný hospitaliér.

Následující trasu si zapamatuji dost dlouho. Byl to jeden snad jenom ze tří dnů, kdy pršelo. O to však intenzivněji. Jednu důležitou věc k značení. Krom již zmíněných kamenných destiček, patníků a šipek, se setkáte na cestě i s tabulemi, které vyznačují alternativní cestu. Stane se vám to možná zrovna na tomto úseku, kdy je v opravě most. Tady jsme také potkali rodinu z Dominikánské republiky. Ta šla tuto cestu, jak jsem se později dozvěděl, z důvodů slibu Bohu za uzdravení jejich syna. K tomu se ale ještě vrátím. Je tu ještě jedna „drobnost“, kterou zjistíte záhy. Ukazatel směru je o 90 stupňů otočen. Prostě všechny cesty nevedou do Santiaga, ale z něj. Tomu jsem nějak neporozuměl. Snad mi to někdy někdo objasní.

No a teď Miraz. Tohle je jedno z alberque, které není spravováno městem, ale, jako v tomto případě  Bratrstvem Svatého Jakuba (pozn. sídlo Anglie, Londýn) http://www.csj.org.uk.

Sobrado je cca 19 km od Mirazu. Klášter, který slouží Cisterciánům, byl založen kolem roku 952. Byl první pro tento řád ve Španělsku http://www.spain.info/TourSpain/Arte+y+Cultura/Monumentos/M/FW/0/Monasterio+de+Santa+Maria+(Sobrado+Dos+Monxes)?Language=en, Jste ubytováni přímo v areálu kláštera. Ostatní uvidíte sami. Tohle je taky poslední místo, kde si ještě užijete trochu samoty. Následná noc už bude pro Camino France a Norte společnou…

Co shledáte po 23km sami. Pokud nevyrazíte ze Sobrada opravdu brzy ráno, počítejte s hostelem za 10euro, případně, pokud vám nevadí spát ve sportovní hale, tři euro.
Tohle ráno není jako jiné. Cesta je plná poutníků. Doporučuji ale opět vstát brzy ráno a dojít až Monte de Gozo. Tahle poslední zastávka před Santiagem de Copostela je doslova hangárem pro poutníky. Kapacita je tuším kolem 400 lůžek. Ale jste tu s ostatními těsně před koncem v jednom místě. Já jsem tam potkal další Čechy, kteří šli přes Pyreneje Francouzkou cestu. Taky solidní výkon.

Santiago prozatím přeskočím a vydáme se dál na západ po Keltské cestě mrtvých na Pobřeží smrti a k Moři mrtvých (pozn.lat. název pro Atlantický oceán) – Muxia a na Konec světa – Finisteru. Tady jdete sám. Civilizaci jste doslova nechal za zády. Máte čas na sebe na přírodu na pohled do nebe. Vzdálenosti mezi alberques jsou delší. Ale za to, co vás čeká, to rozhodně stojí.

Do Negreiri 32km. Za zmínku stojí především místo jako z pohádky A Ponte Maceira (most Maceira). V Negreiri je 20 míst plus ve stanech dalších 20. To ale platí samozřejmě pro teplý čas.

Další místo je Olveiroa. Tady najdete vesnici ve vesnici. Modře situované zrekonstruované domečky v srdci vesnice působí jako z pohádky. Opravdu se zde třeba u ohně dá prožít pěkný večer. Pro chudé poutníky je cenná informace o nedalekém baru (ve Španělsku se v barech vaří), kde k nápoji dostanou poutníci i něco k jídlu zdarma. Alespoň to platilo v den, kdy jsem tam byli my. Pozor, není to bar Peregrino, který je v areálu. Odtud vás čeká 30km do Muxíe nebo do Fiestery. Já jsem šel nejdříve do Muxie.

Muxia, kde dle legendy připlul sv. Jakub s Panou Marií a do Španělska přivezl křesťanství. Je zde barokně upravená svatyně A Nosa Seňora da Barca, místo splněných přání poutníků či kámen Pany Marie. Více na http://en.wikipedia.org/wiki/Muxia.

Finistera (Konec světa), je cílem cesty a to nejen faktické, ale i duchovní. Za majákem je skála, kde se kolem vás rozprostírá nedozírné pole Atlantického oceánu. Poutníci se zde scházejí, aby se rozloučili se dnem a u západu slunce si vzpomněli na cestu, kterou absolvovali. Je tady ale i nenápadná věc v podobě bílého slupku, na kterém je v čtyřech jazycích napsáno „ať mír převládá na zemi“, a to je hlavním smyslem téhle cesty.  ….walking for a better world!…

Tak a teď se vrátím, jak jsem slíbil, k samotnému Santiagu. Vynechám onen zážitek z katedrály, který je jistě pro všechny poutníky nezapomenutelný. Atmosféru města, místa, cíle cesty a vaše kroky nasměruji do kláštera řádu sv. Františka z Assisi, kde jsem přečkal „poslední“ noc na cestě. Byl to velmi silný a plný zážitek. Původně jsem se nechtěl účastnit večerní seance, jakéhosi oficiálního rozloučení s poutí. Pokud se ale dostanete na toto místo, jděte. Zjistíte, jak jste sami už věděli, tušili, že tímto vaše cesta nekončí, nýbrž začíná…

… mé vzpomínky patří všem lidem, které jsem na cestě potkal. Jejich osudům a touze jít, mnohdy bez jasného důvodu. Pouze jít. Těm lidem, kteří se rozhodli na této cestě žít a i těm, kdo věděli, že zde zhasne jejich svíce života. Těm lidem, kteří našli Boha, těm lidem, kteří ho hledají. Co mi však zůstalo hluboko v mysli, bylo setkání a strávení času s bratry z řádu Sv. Františka z Assisi. Nezměrná pokora a úcta k životu, ať je věčným světlem v hledání pravdy…

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa