Měl jsem svatbu v Pákistánu

Během svatby jsem měl smíšené pocity a prožíval jsem jí spíše jako reportér, který se snaží zjistit, co se vlastně kolem děje. Celkové trvání tradiční svatby se pohybuje od tří do čtyř dnů. Majó a Mehndí jsou dvě slavnosti, které se klidně mohou z časových důvodů spojit v jednu. Některé rodiny pořádají Majó dva dny před začátkem svatby a Mehndí den před hlavním programem.

1. den – Majó a Mehndí

Majó – Nevěsta zůstává doma a připravuje se mentálně a fyzicky na svatební obřad. Její přátelé (pouze ženy) ji přijdou navštívit a přinesou prášek zvaný ubton, který obsahuje různé byliny. Tento prášek ženy smíchají s mlékem. Poté jím nevěstu potírají na nohách, pažích a obličeji. Hlavním důvodem je zkrášlení její pokožky. Také používají olej, který vtírají do jejích vlasů. Ženich zůstává u svých rodičů. Jeho přátelé (pouze muži) ho přijdou „připravit“ na svatbu. Omezí se však jen na olej.

Mehndí je jméno rostliny, která se používá během této slavnosti. Nejprve se natrhají listy a nechají se uschnout. Poté se suché listy rozdrtí a smíchají s vodou. Vznikne pasta, kterou ženy použijí k ozdobení nevěstiných rukou. Jedná se spíše o zkrášlení nevěsty než přímo o slavnost. Po několika hodinách tato pasta ztvrdne a nechá zajímavé ornamenty. Říká se, že nevěsta bude velice milována svým manželem a jeho rodinou, pokud zaschlá pasta ztmavne. Přátelé nevěsty položí mehndí na několik talířů, ozdobí ji svíčkami a tančí s těmito talíři okolo ní. Při tom zpívají tradiční písně za doprovodu bubínku.

Tato slavnost souběžně probíhá u ženicha a nevěsty doma odděleně. Ženichovi však nezdobí ruce, jen mu dají trochu mehndí do dlaně. V „moderních“ rodinách tato slavnost probíhá společně (jako v našem případě). Nevěsta musí být oblečena do žlutých šatů a ženich do bílých. Někdy se může stát, že přátelé a příbuzní nemohou rozeznat snoubence od ostatních. K tomu slouží náramky, které oba snoubenci mají na rukou. Příbuzní dávají snoubencům cukroví a potírají jejich čela olejem a ruce potírají s mehndí. Po ukončení tohoto programu se podává večeře a poté se zpívají tradiční písně.

Nejširší nabídku průvodců a map Pákistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

2. den – Barát a Nikka (hlavní svatební den)

Skupina rodičů, příbuzných a přátel v čele s ženichem (barát) obvykle přijdou do domu nevěsty. Rodina nevěsty je patřičně přivítá házením okvětních lístků růží. Musel jsem být opatrný, aby mi nezamazali bílou košili. Ještě před vchodem mne zastavily sestřenice nevěsty a podle tradice ode mne požadovaly „vstupné“. Jeho výše byla stanovena „podle výše mé zámožnosti“ na dolní hranici (ca. 400 Kč), ale bohatší dávají samozřejmě daleko víc. Ženich přinese nevěstě zlaté šperky a drahé oblečení.

Rodina nevěsty má za úkol připravit věno (vše pro domácnost). Nikka se nazývá svatební obřad (zápis do matriky), který se pořádá u nevěsty. Samotný obřad se pořádá odděleně. Nejprve jdou muži s ženichem a poté ženy odchází s nevěstou. Po odchodu žen se podává dobré jídlo. Ženich má možnost se přivítat se svojí ženou až během slavnostního pohoštění. Křesťané pořádají svatební obřad společně (jako v Evropě). Následuje přemístění celého programu do manželova domu. Během odpoledne příbuzní připravují ložnici na svatební noc. K dekoracím použijí květiny.

3. den – Vilima

Rodina nevěsty navštíví rodinu ženicha na společný oběd. Poté vezmou s sebou novomanžele, kteří podle tradice s nimi zůstanou dva dny. Následně mohou společně odjet na svatební cestu a konečně si od toho všeho odpočinout …

Jak se ke mně chovala rodina mojí ženy?

Bylo to zajímavé. Na letišti jsem měl možnost poprvé v životě potkat „moje rodiče„. V urdštině se nepoužívají výrazy typu „tchán nebo tchýně“. Za vřelého přivítání jsme jeli domů. Sourozenci mojí ženy se nejdříve ke mne chovali s odstupem. Spíš se jednalo o jazykovou bariéru, která se brzy prolomila. Můj „nový synovec“ Imrán mne provázel toulkami Pákistánem. Mezitím doma všichni připravovali svatbu. Byl velice přátelský a ihned se ke mne začal chovat jako k členu rodiny. Vlastně v Pákistánu jsou rodinné vztahy jiné než u nás. Docela mne překvapilo, že jsem se náhle stal „velkým strejdou“. Děti (teda spíš už mladí lidé) bratranců a sestřenic mojí ženy jsou podle pákistánského uspořádání rodiny naši synovcové a neteře. Sňatky mezi bratranci a sestřenicemi jsou běžné.

Moje „nová rodina“ se o mně starala až moc. Vůbec jsem na takovou pozornost nebyl zvyklý. I ostatní se snažili můj pobyt v Pákistánu co možná nejvíce zpříjemnit, až mi to nebylo moc příjemné. Na láhaurském autobusovém nádraží jsem chtěl jít na záchod. Na to by nebylo nic zvláštního, až na místní ochranku. Nejprve důkladně zkontrolovali místní veřejné záchodky než jsem tam vstoupil. Myslel jsem si, že se jedná o nějaký trik, ale nebyla to pravda. „Syn“ (manžel dcery) je považován jako velice důležitý člen rodiny, proto by se měl chovat k ostatním (sourozenci manželky, mladší členové rodiny) s odstupem. Tito členové rodiny jsou samozřejmě povinní se o něho s patřičnou úctou chovat.