Původem Němec Emin Paša nepodnikl žádnou převratnou cestu, ale dokázal Afriku zmapovat a popsat mnohem podrobněji než jeho přechůdci.
EMIN PAŠA Mehmed (vl. jm. Eduard Schnitzler) (* 28. 3. 1840, Opole, nyní Polsko, † 23. 10. 1892, Kinene, nyní Konžská demokratická republika) – německo-egyptský lékař a cestovatel
Emin Paša nebyl ani Turek, ani Arab. Jeho mateřštinou byla němčina a pocházel z tehdy pruského Slezska. Osud jej ale odvál daleko od původní vlasti.
Narodil se v tehdejším Oppeln jako Eduard Schnitzler. Na univerzitě ve Vratislavi vystudoval medicínu, záhy pak vstoupil do tureckých služeb a postupně vykonával lékařskou praxi v Baru (Černá Hora), Trabzonu, Ióannině a Istanbulu, kde přestoupil k islámu.
Pod novým jménem – Emin efendi – přešel v roce 1876 do egyptských služeb a o rok později byl jmenován hlavním lékařem egyptské Rovníkové provincie se sídlem v Ladó (jižní Súdán). A hned dalšího roku, 1878, byl povýšen na guvernéra provincie. To už se jmenoval Emin bej a brzy nato získal titul, pod kterým ho zná celý geografický svět: Emin paša.
Lékař, kteý není jenom lékař
Svého úkolu se zhostil velmi dobře. Nejenže vedl místní egyptskou správu (víceméně formální; navíc od roku 1881, když vypuklo Mahdího povstání, už příkazy z Egypta zmizely úplně), především ale prozkoumal a zmapoval svěřenou oblast. Dvakrát podnikl diplomatickou cestu do království Buganda (v dnešní Ugandě), roku 1881 zmapoval pohoří Lotuko (jižní Súdán, severozápadní Keňa), při několika cestách v letech 1880–82 prozkoumal meziříčí mezi Nilem a horním tokem Bahr el-Ghazálu.
Roku 1882 Emin navázal na Junkera a zpřesnil jeho výzkumy v oblasti horních toků řek Yei a Rol, další rok se cílem výzkumů německého lékaře staly řeky v horním povodí Uele (Emin tak, aniž to věděl, překonal rozvodí mezi Nilem a Kongem). V dalších letech také podnikl plavbu parníkem po Nilu a přesně zmapoval břehy Albertova jezera a jeden z jeho přítoků, řeku Semliki…
Emin paša nepodnikl žádnou „velkou“ výpravu a neučinil žádný „velký“ objev, jeho význam ale tkví především v podrobném doplnění a opravení znalostí předchozích objevitelů, etnografickém a přírodovědeckém výzkumu a v neposlední řadě také v topografických a meteorologických měřeních.
Z Egypta do Zanzibaru
Když vypuklo mahdistické povstání v Súdánu, přestaly do Evropy docházet Eminovy dopisy a cestovatel se „ztratil“ tak, jako dvacet let předtím Livingstone. I na Eminovu záchranu bylo vysláno několik výprav (neuspěl na nich mj. Lenz), s pašou se setkal až v lednu 1888 Stanley. Ten předal (evidentně do té doby spokojenému) Eminovi ferman od egyptského vládce, který se vzdal nároků na Rovníkovou provincii. Stanley pak Eminovi nabídl buď přechod do služeb belgického krále, nebo odchod s ním (Stanleym) na v té době německý Zanzibar.
Emin paša zvolil druhou variantu a po téměř roce rozhodování vyrazili Stanley a Emin společně k Albertovu jezeru a po Semliki k jezeru Muta-Nzige, které přejmenovali na Edwardovo podle britského následníka trůnu, pozdějšího Edwarda VII. Přes povodí Kagery a Viktoriino jezero (Ukerewe) se pak dostali na pobřeží Indického oceánu, který spatřili v prosinci 1889 v Bagamoju.
Krátce před Eminovým příchodem na Zanzibar potlačila německá koloniální správa mohutné povstání domorodců v Německé východní Africe (dnešní Tanzanie) a císařský komisař Hermann von Wissmann se rozhodl k dalšímu rozšíření německých držav v Africe do oblasti Velkých jezer. Do čela vojenské expedice s tímto cílem byl jmenován právě Emin paša.
Napříč německými državami
Výprava vyšla koncem roku 1890 směrem na Taboru, kterou Němci obsadili, a dále k Viktoriinu jezeru. Tam se Emin paša rozhodl pokračovat ve výzkumech, a proto v doprovodu zoologa a etnografa Franze Ludwiga Stuhlmanna (1863–1938) vyrazil z Bukoby na břehu Viktoriina jezera k severozápadu. Jejich cílem bylo projít napříč centrální Afrikou do další německé državy, Kamerunu, zabraného roku 1884 Nachtigalem.
Emin a Stuhlmann směřovali k Edwardovu jezeru jinou cestou než Stanley a popsali několik jeho dosud neznámých přítoků. Přitom Stuhlmann využil možnosti proniknout k sopečnému pohoří Virunga; dosáhl na něm výšky téměř 4 000 metrů nad mořem a potvrdil, že v jeho nejvyšších partiích je věčný sníh a led. Další cesta vedla oba Němce k severu, do oblasti vysočiny Ituri a až do povodí Uele. Poblíž Albertova jezera se Stuhlmann rozloučil s Eminem a přes Viktoriino jezero se vrátil k pobřeží (únor 1892). Emin paša ještě pokračoval na západ směrem ke Kongu, tam ale narazil na obchodníky s otroky (s nimiž měl nevyřízené účty ještě z dob svého guvernérského působení), a ti nemocného a téměř slepého badatele zabili.
Emin paša nikdy nenapsal velké dílo o zemích, které navštívil; z jeho článků a dopisů vydali již roku 1888 Schweinfurth a Friedrich Ratzel (jinak též zakladatel geopolitiky) knihu s prostým názvem Emin Pascha. O cestě z let 1890–92 vydal písemné svědectví Stuhlmann, a to v knize Mit Emin Pascha ins Herz von Afrika (1894). Stuhlmann byl také editorem Eminových deníků, které vyšly ve čtyřech svazcích v letech 1919–27.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
