Prosinec 2011
Bohužel je to smutné, ale je to tak, v San Pedru (Guatemala, jezero Atitlan) se hrozně pije, resp. muži hrozně pijí. Přijde mi, že snad polovina učitelů španělštiny, a že těch škol pro turisty tu je jako máku, byla nějakou dobu na alkoholu závislá a tak nějak průběžně se k tomu vrací. Včera i dnes jsem měla mít lekce španělštiny s Carlosem, ale nedorazil. Věděla jsem už dřív od mé bytné z hostitelské rodiny, že s tím má problémy, ale minulý týden byl úplně v pohodě, tak jsem si říkala, že to asi přehání.
Dnes ho do školy doprovodila jeho manželka a 7-letý syn. Nedávali na sobě znát, co to s nimi dělá, ale lehko jim asi moc nebylo. Carlos mě přemluvil, ať s ním jdu do krámu, že si koupí kolu. No a samozřejmě nakonec nekoupil kolu, ale třetinku místní pálenky a pomerančový džus. Bylo na něm vidět, že je mu zle z toho, že ho takto vidím, ale zas ne tolik, aby se překonal. A já zase dumala nad tím, co si s ním počít, aby do sebe ten alkohol tolik neládoval. Připadala jsem si jako spolupachatel. Ale tomu se prostě asi nedá zabránit, když by si ho nekoupil se mnou, tak si ho koupí za hodinku později… Šli jsme pak spolu na mé oblíbené místo – na kopec s výhledem na jezero Atitlán – a sedli si tam do trávy.
Říkal, že vůbec neví, kdy se jeho občasná konzumace vlastně změnila v závislost, že ta hranice musí být dost tenká. Dobře si uvědomuje, že není v pořádku, že může všechno ztratit – práci i rodinu, ale nechce vyhledat odbornou pomoc. Nevím proč, možná se stydí, že se tím zařadí do skupinky “zoufalců” a přizná tím oficiálně, že opravdu problém má… Také se svěřil, že jeho prvotní frustrace vychází z toho, že v době kdy studoval na univerzitě práva, přivedl do jiného stavu svou nynější manželku, a tudíž musel studií nechat. Dost ho to vzalo, nechtěl mít tak brzo (ve 22 letech) závazky a svůj život si představoval jinak. Těžko říct, jak moc má toto vliv na jeho současný stav. Je to určitě víc věcí dohromady, mj. i to prostředí tady, kdy je všeobecně akceptováno, že muži pijí a on se samozřejmě mezi nimi pohybuje…
Je mi ho a jeho rodiny líto, protože je to chytrý a dobrý člověk (jeden ze 3 lidiček, které jsem si tu před 5 lety nejvíc oblíbila) a doufám, že z toho nějak vybředne ven. Několika učitelům, které znám, se to už poštěstilo, tak snad. Byla by ho velká škoda… Jeho manželka toho začíná už mít také pomalu dost a je otázkou času, kdy jí s Carlosem dojde trpělivost. Nejen, že se o něj stará v podstatě jako o další dítě, ale má sama existenční problémy, protože nikdy neví, kdy zase začne utrácet z rodinného rozpočtu.
Ještě týž den odpoledne jsem navštívila dalšího “starého známého” učitele Josého, který už neučí, ale má malý zapadlý krámeček na způsob Vše za 39,-. Je to zároveň jeden z nejlepších kamarádů Carlose a měl před nějakou dobou stejný problém jako on. Říkal mi, že už se ho také snažil přesvědčit, aby to aspoň zkusil v místním Klubu anonymních alkoholiků, ale neúspěšně.
Leden 2014
Tak takto vypadala situace na před Vánoci roku 2011. Od té doby se toho příliš nezměnilo. Carlos stále s pitím střídavě zápolí a bohužel se to už začíná projevovat i na jeho zdravotním stavu. Jeho manželka před nedávnem onemocněla a on se musel o ní a jejich 8 letého syna měsíc či dva starat. To byl situací donucen pití nechat. José, který si založil školu španělštiny pro turisty, do toho po letech abstinence znovu spadl o Velikonocích, ale je možné, že už ne v takové míře jako před tím. Další kamarád Sergio také něco přes rok abstinoval, pak se ale nešťastně zamiloval do o 20 let mladší místní krasavice a byl v tom nanovo.
O svého přítele Dominga, s kterým jsem v březnu 2012 založila v San Pedru malou kavárnu Art Café El Colibri, mám také obavy. Zvlášť nebezpečné bylo z mého pohledu období (celý rok 2013), kdy měl roční „službu“ v 16ti členné mužské katolické skupince. Po úklidu kostela či jiné společné aktivitě je tu totiž zvykem, zajít na návštěvu k předsedovi a při malém „občerstvení“ poklábosit. Nejednou mi pak přišel domů v povznesené náladě.
Pití alkoholu mi přijde hrozně záludné v tom, že člověk nepozná ten zlom, kdy se z rekreačního pití již stává závislost. U indiánů pozoruji, že neznají správnou míru. Neumí si říci „tak já už dneska končím přátelé, měl jsem svoje dvě pivka a jdu dom…“ Nejrozšířenější formou je tu tzv. kvartální pijáctví, týden nebo 14 dní fungují v pohodě a pak se opijí a jedou v tom 2, 3, 4 dny v kuse. Ti více „trénovaní“ klidně i týden v kuse.
Je těžké hledat prvotní příčiny tohoto jevu, určitě je to ale směsice vícero faktorů: alkohol je všude dostupný, život na maloměstě nepřináší příliš vzrušení, pití u mužů je v guatemalské společnosti akceptováno, a v neposlední řadě je u jezera Atitlan i vliv zejména mladých turistů-baťůžkářů zaměřených na neustálé oslavy, k nimž alkohol patří. Rodinní příslušníci ani manželky nemají příliš velkou přesvědčovací moc. Rozvody jsou v silně katolické zemi jistým stigmatem a ženy jsou ve většině případů na mužích také zcela ekonomicky závislé. Smutné mi ale přijde, když kromě svých denních povinností, svého manžela hledají po celém městečku, jelikož už třeba druhý či třetí den nedorazil večer domů. Většina se s tím ale smíří a berou to víceméně jako svůj úděl, Bůh přece ví, co dělá…
Nejširší nabídku průvodců a map Guatemaly (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
