Školitel první pomoci, který se ocitl na místech, kam sanitky nejezdí. Matěj Pudich pomáhal civilistům v ukrajinských vesnicích za frontovou linií – mezi zaminovanými poli, troskami tanků a pod hrozbou útoků na zdravotníky. V rozhovoru popisuje nejen realitu humanitární pomoci na válečném území, ale i to, proč by základy první pomoci měly být povinnou součástí školní výuky.
Jak se z tebe stal zdravotník pro civilisty na frontových liniích?
Náhodou, byl jsem na špatném místě ve správnou dobu. Nikdo jiný nemohl, nebo nechtěl. Jsem školitel první pomoci a dřív jsem studoval záchranáře a mám 6 let praxe. Kam? Za Cherson, k Charkovu a co to šlo k Mariopolu.
Můžeš nám popsat tvůj „běžný“ den? Jaká byla tvá náplň práce?
Nemůžu. Každý den byl jiný, ale uvědom si, že z naší bývalé základny do Chersonu to je asi jako z Prahy do Ostravy. Takže spoustu hodin za volantem, po překročení určitých STOP BLOKŮ nasazení helmy a neprůstřelných vést a pak hledáš cesty, kudy se dá projet. Jako by jsi vjela do země nikoho. Na polích jsou rezivějící tanky, spadlé stihačky a to vše uprostřed minových polí. Mapy jsou jen orientační, mosty přes řeky neexistují, stejně tak nadjezdy podjezdy. Jezdíš po polních cestách a doufaš, že nejsou zaminované. Když už se dostaneš do vesnice, jsou ti všichni hrozně vděční, hostí tě, pravidelně vším co mají, jsi pro ně zázrak, že jsi na takové místo vůbec dorazila. Ale nemůžeš se zdržovat dlouho, nevíš, co je nad hlavou, jaké droby tě sledují a vzhledem k tomu, že se rusové zaměřují na zdravotníky, snažíme se dodávku pravidelně schovat. Ukazuji pak, jak poskytnout první pomoc, základy obvazování, KPR, jak ošetřit postřelení, řezné rány, amputace. Sem totiž sanitky rozhodně nejezdí. Do těchto míst se vozí i léky, ale distribuce už je spíš na místních.
Pohyboval jsi se mezi lidmi v nouzi, což se určitě špatně snášelo. Máš nějaký zážitek, který ti uvíznul v mysli?
Ano, mám jich mnoho, ale co je velký problém je, že v těchto vesnicích už zbyly jen děti a důchodci. Neexistuje tam střední věková třída, bojují. Tady potěší i červená pastelka.
Jak jsou na tom v zahraničí se znalostmi první pomoci? Vyučuje se na školách běžně jako základní příprava?
Stejně jako u nás je na tom veřejnost poměrně špatně, ale u nás je výhoda, že máme nejlepší záchranku na světě. Bohužel se zatím ani u nás první pomoc nevyučuje, ale podle mě by měla být v povinných školních osnovách.
Dostal jsi se někdy ty sám v zahraničí do situace kdy jsi musel poskytnout první pomoc?
Ano a to mockrát. Připada mi, že je to takové prokletí, potkáš to. Ale potkala bys takovou situaci, ikdyby jsi to neuměla. Teď už jen víš co máš dělat a nestojíš a nemáš strach se zapojit. Důležitá je iniciativa. Stačí zavolat 155 a už tě odnavigují. Doporučuji všem si stáhnout aplikaci Záchranka, protože tahle ikonka v telefonu zachraňuje životy. Lidé, které učím první pomoc mi mnohokrát psali během měsíce, že to využili. Na Ukrajině víckrát, než bych chtěl. Ale i ve Španělsku, Turecku, Francii… Jsem rád, že jsem nezažil poskytnutí PP v Americe, tam by mě za to mohli zavřít.
Důležité je uvědomit si, že nejdůležitější je ochránit sám sebe. Na školení pravidelně říkám : „zachránců jsou plné hřbitovy, jen protože se nerozholédli.“ Samozřejmě pak je ideální mít u sebe rukavice, stojí doslova pár korun. Ale tím nechci a zároveň chci trochu strašit. Jen telefon na záchranku nebo zmáčknutí ikonky zachraňuje život a člověk by si měl uvědomit, že z 80% se s tím setká v rodině nebo blízkém kruhu.
