Masada – symbol odhodlání schovaný v poušti

Napříč pouští

Řidič dodávky, který mě svezl posledních pár kilometrů k odbočce na Masadu, se loučí a naposledy se ujišťuje, že mám u sebe dostatek vody. Starověká židovská pevnost se nachází v Judské poušti a dnešní teploty dosahují k 40 stupňům Celsia. Děkuji mu za svezení a ujišťuji ho, že tři litry, které mám v batohu, mi na překonání dvou kilometrů k návštěvnickému centru budou stačit. Z Jeruzaléma do této oblasti jižního cípu Mrtvého moře jezdí denně několik autobusů, ale stejně jednoduše se sem dá dostat i stopem. V tomto jsou místní velice obětaví a rádi pomohou zaprášenému cestovateli.

Po asfaltce se prohání desítky autobusů, jež vezou zahraniční turisty i Izraelce k úpatí hory. S klimatizací se jistě cítí mnohem pohodlněji než ten bláznivý batůžkář, který se plahočí po krajnici. Nicméně i pěší túra má svoje historické kouzlo. Snažím se vžít do kůže římských vojáků X. legie Fretensis, kteří pod vedením Lucia Flavia Silvy šli stejnou scenérií. Nad jejich hlavami se tyčila 400 metrů vysoká skála, která ukrývala jejich nepřátele. Na tričku se mi začínají vytvářet bílé krystalky soli a stejně tak i na popruzích mého batohu, který má jen lehkých deset kilogramů. Při představě 50 kg, které nosili legionáři, se mi trošku zatočí hlava, ale respekt k nim vzroste.

Hadí stezka

Těsně pod vstupem se na několik minut zastavuji a usedám na hromadu kamení. Snažím se skrýt před sluncem, ale stínu moc není. Sundavám si alespoň krosnu a procházím se kolem. Kamenná zídka pokračuje, což mi připadá malinko divné. Rozhlížím se po okolí. Plot má čtvercový tvar s řadou menších obdélníků uvnitř. Římský tábor B. Po drobné konzultaci s mapou zjišťuji, že jsem vešel do jednoho ze sedmi táborů, kterými Silva nechal horu obklíčit.  V Izraeli je opravdu velice lehké vstoupit do historie.

Na horní plošinu vedou dvě cesty. Pěšky či lanovkou. „Dneska je strašné horko, měl byste jet raději lanovkou,“ snaží se mě odradit místní ranger. Už pomalu zvažuji jeho nabídku, když do klimatizované místnosti vstoupí dva němečtí důchodci a pochvalují si výstup i sestup po Snake path (Hadí stezka). Tuhle výzvu nemohu odmítnout. Bylo by těžké následující večer usnout, kdybych věděl, že jsem se vzdal ve chvíli, kdy se dva šedesátníci smáli. Otevřu dveře, chci se vydat na cestu, když najednou dostanu facku od horka. Hlava se mi zamotá a trvá několilk vteřin než se vzpamatuji. Zatracená klimatizace. První metry vedou vyschlým řečištěm. Poté se cesta příkře zvedá a klikatí se až k vrcholu. Schody na některých místech pomáhají znaveným poutníkům při výstupu. Po zdolání prvních 200 metrů začínám pochybovat o své fyzické kondici a po dalších několika desítkách metrů přemýšlím, čím se ti dva staříci dopovali. Není možné, aby to zvládli s úsměvem na rtech. Dva litry vody už jsou vypité, a to mi zbývá ještě asi stovka výškových metrů. Vstupní brána. V jejím stínu se tísní několik lidí a usmívají se na mě. Došli chvilku přede mnou a tak si i beze slov rozumíme. Ukazují mi místo, kde si mohu doplnit studenou vodu. Díky jim.

Majestátní pevnost

Úchvatnou pouštní pevnost, díky své výjimečnosti zapsané na seznam světového dědictví UNESCO v roce 2001, nechal vybudovat v letech 37 – 30 před naším letopočtem židovský král Herodes Veliký (vládl 37 – 4 př.n.l.) jako svoje poslední útočiště v případě vzpoury vlastních poddaných nebo napadení cizími nepřáteli. Díky architektonicky skvěle vyřešenému vodovodu zde bylo možno vytvořit palác se všemi vymoženostmi tehdejší doby. Nechyběly lázně, sál pro přijímání hostů a samozřejmě velkolepé královy komnaty. O její slávu se však postaral až rok 74 našeho letopočtu, kdy byla dobyta L. F. Silvou. Její osídlení však spadá hlouběji do minulosti. Jen známky prvního opevnění pocházejí již z 2 století př.n.l.

V roce 66 n.l. padla Masada do rukou povstalecké židovské sektě zelótů. Ti lstí přemohli římskou posádku a zřídili si zde základu pro své další výpady do okolí. Během následujících let přicházeli další uprchlíci z Jeruzaléma i jiných oblastí. Tato vlna přistěhovalců byla vyvolána první římsko-židovskou válkou, při které byl dobyt v roce 70 n.l. Jeruzalém a zničen Druhý chrám (jehož pozůstatky – Zeď nářků – jsou Židy celého světa uctívány dodnes).  Z té doby zřejmě pochází i synagoga, která je považována za nejstarší na světě. Masada byla posledním místem odporu, a proto se k ní vydal římský velitel Lucius Flavius Silva s římskou legií X. Fretensis. Podle spisu, který později sepsal Josephus Flavius, do této odlehlé oblasti přišlo potlačit vzpurné zelóty deset tisíc vojáků.

Nejširší nabídku průvodců a map Izraele (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Dobře opevněná, vyzbrojená a vybavená pevnost byla tvrdým oříškem i pro kvalitně vycvičené římské legionáře. Na ploše 600 x 300 metrů obehnané 1400 metry hradeb čekalo několik stovek obránců. Jediným přístupem byla úzká pěšina vedoucí k hlavní bráně. Silva nechal tedy horu obklopit sedmi tábory, jež byly spojeny zdí. Tím zabránil komukoliv z pevnosti odejít a též tak odřízl tamější obyvatele od dodávek potravin. Římská ležení byla vytvořena tak, že z jednoho bylo možno kontrolovat to následující. Nemohlo se tedy stát, že by případným útokem nepřátelé prolomili linii a uprchli bez toho, aby se o tom zbytek vojska včas nedozvěděl a nepřišel napomoc.

Obléhání se však stalo pro Silvu nebezpečným, na rozdíl od vzbouřenců trpěl nedostatkem vody, jelikož v okolí nebyl žádný použitelný zdroj. Proto se rozhodl postavit násep, kterou by přivedl legionáře k hradbám. Během několika měsíců se stavbu podařilo dokončit a Římané mohli zaútočit. Za použití beranidla prorazili hradby a následujícího rána vtrhli do pevnosti. Vše bylo spáleno. Ticho a povalující se mrtvá těla. „Poté losem zvolili deset mužů, k pobití ostatních, ti si lehli na zem ke svým mrtvým ženám a dětem (které před tím sami popravili pozn. autora), položili na ně své ruce a nabídli své krky těm, jež měli díky losu vykonat tuto smutnou povinnost, a poté beze strachu, po zabití všech, udělali to samé pro sebe, losem vybrali jednoho, který měl nejdříve zabít je, a poté jako poslední žijící spáchat sebevraždu,“ tak popisuje Josephus Flavius ve spisu Židovské války poslední okamžiky obránců a jejich rodin. V mnoha knihách i článcích je sice zmiňována hromadná sebevražda, však jak vyplývá ze spisu Flaviova, jednalo se spíše o hromadnou vraždu. Tato skutečnost je odůvodnitelná a vysvětlitelná židovským vnímáním sebevraždy jako hříchu. Proto se pouze jediný z mnoha dopustil tohoto činu, kdežto ostatním zůstalo nebe otevřeno.

Několik dalších let hradby zaplnila římská posádka, ale i ona nakonec místo opustila. Na své další obyvatele čekalo až do 5. století, kdy se zde usídlili křesťanští mniši. Během arabské expanze však byli vyhnáni. Tak se Masada opět ponořila do svého pouštního spánku a čekala na své znovuobjevení až do roku 1838. Od té doby zde probíhá archeologický výzkum, který společně s historickými poznatky přivádí do této oblasti tisíce turistů z celého světa.

Na plošině se pohybuje několik hloučků turistů s průvodcem a snaží se pochytit co nejvíce informací. I přes celkovou přeplněnost některých míst se zde dá spočinout a rozjímat.  Na jížních hradbách skoro nikdo není, jsou daleko od hlavního paláce a tedy zájmu organizovaných zájezdů. Sedím na kamenech a pozoruji římský tábor na protilehlé skále. Jak se asi cítili obránci, kteří viděli hemžící se vojáky a čekali na smrt? Těžko si představit. Však scénérie a podnebí se od těch dob moc nezměnili. Proto se i já nořím do svých představ, když bloumám ruinami této majestátní pevnosti.